3. Mluvíme, mluvíme . . . a nějak to funguje

Středa, 27 Červen 2012 12:55

Neefektivní způsoby komunikace - podíváme se na způsoby komunikace, které jsou v rozporu s respektujícím přístupem, abychom si je pojmenovali a začali je poznávat v proudu slov. Další díl seriálu Respektovat a být respektován.

 

Tyto způsoby komunikace jsou velmi rozšířené, a když je lidé používají, nechtějí ubližovat. Naskočí často úplně automaticky a podvědomě si jimi spíš chceme ulevit od vlastních emocí a dosáhnout toho, aby se dělo, co se správně má dít.

Nejde tedy o situace, kdy žádáme po dětech, aby pro nás udělaly něco z laskavosti, ale naopak žádáme něco, na co máme jako rodiče, trenéři, vychovatelé, právo. A očekáváme, že děti v průběhu svého vývoje nutnost a potřebu těchto činností pochopí a přijmou. Psychologie to označuje jako zvnitřňování norem správného chování.     

Přehled neefektivních způsobů komunikace

1. Ty zase (vždycky, nikdy, pořád) …! Kdybys aspoň …! (výčitky, obviňování)
2. Měl/a by sis uvědomit, že … (poučování, vysvětlování, moralizování)
3. Tohle jsi udělala špatně! (kritika, zaměření na chyby)
4. Já (někdo) kvůli tobě … (lamentace, citové vydírání)
5. Nedělej to, nebo se ti stane …! (zákazy, varování)
6. Z tebe jednou vyroste … (negativní scénáře, proroctví)
7. On je takový … (nálepkování)
8. Udělej … (pokyny)
9. Okamžitě běž a udělej …! (příkazy)
10. Přestaň …, nebo ….! Běda, jestli …! (vyhrožování)
11. Křik
12. Podívej se na …, vezmi si příklad z … (srovnávání, dávání za vzor)
13. Já pro tebe …, a ty …! (poukazování na vlastní zásluhy)
14. Ty snad chceš …? Copak ty nechceš …? (řečnické otázky)
15. Ty jsi ale … (urážky, ponižování)
16. To je náš génius! To ses tedy vyznamenal! (ironie, shazování)

Trenér v šatně před tréninkem:“Posbírejte ten binec na zemi. Rychle … Dáme si rozcvičku a zkusíme zase ty narážečky. Minule Vám moc nešly, tak jsem zvědavej, jak se dnes vytáhnete.“
Kluci začnou protestovat:“Já jsem tam ty papírky nenaházel, pane trenére. To je nespravedlivý, abych po někom uklízel. Ať to uklidí ten, kdo to udělal.“
Pan trenér vidí, jak drahocenný čas plyne a zesiluje hlas:“Neodmlouvejte a okamžitě začněte sbírat. Jestli budete zdržovat, dostanete pár koleček.“

Někteří kluci sbírají, jiní se baví a smějí se, dva borci se snaží přesvědčit trenéra, aby dnes místo narážeček byla střelba, jeden chlapec sedí zamračeně se založenýma rukama ….

Jak by ses v takové situaci zachoval? Co byste řekli? Navrhujeme, abyste si teď opravdu vzali papír a tužku, vybavili si jednu dvě podobné situace ze své praxe, představili si jak se postupně dostáváte do „varu“, a poctivě zapsali, co v podobných situacích většinou říkáte. Jde o to, uvědomit si, k jakému způsobu komunikace máme sklony, co z vás většinou v takových situacích téměř automaticky „vypadne“.

Často si tak uvědomíme, že jsou to podobné věty, které jsme slýchávali od svých maminek, otců, babiček … Tehdy nám ale takové věty byly nepříjemné a dokonce protivné, a jako děti jsme si možná slibovali, že tohle svým dětem nikdy říkat nebudeme. Po letech, jako dospělí, ale slyšíme z vlastních úst stejná slova a dokonce stejný tón, který jsme v dětství tak nesnášeli. Pamatujeme si, že to na nás moc neúčinkovalo, vidíme, že to neúčinkuje ani teď – přesto to vyslovíme.

Proč se používají běžné, leč neúčinné komunikační postupy

1. To, co se naučíme v dětství, přetrvává do dospělosti. Učení v dětství není zdaleka jen učením z učebnic. Mnohem intenzivnější, rychlejší a trvalejší je učení nápodobou, takzvané sociální učení.
2. Náš emoční stav. Nesprávné chování dětí vyvolává v dospělých negativní emoce a ty blokují naši schopnost uvažovat a chovat se s nadhledem. 
3. Neznalost jiných způsobů. Jsme si vědomi, že to, co říkáme není správné, ale nemáme alternativu.

Najednou je jasné, že je to často forma, způsob, nikoliv obsah – požadavek sám, proti kterému se bráníme.

Vysvětlení je v tom, jak funguje náš mozek.
Proč je způsob, forma sdělení přinejmenším tak důležitá jako obsah (a často dokonce důležitější) je dáno fungováním našeho mozku.
Všechny podněty, signály, informace, které náš mozek přijímá, jsou rozlišovány nejdřív podle toho, zda jsou pro nás ohrožující nebo bezpečné.

V situacích ohrožení se aktivují emoční centra, která reagují rychleji než mozková kůra. Ohrožení nejsou jen fyzická (riziko pádu, napadení jiným člověkem, psem, nemožnost se najíst, když máme hlad … ), ale také psychická – někdo se (na nás) zlobí, obviňuje nás, dává najevo, že nás považuje za hloupé, děje se nám křivda, máme pocity viny či trapnosti, máme pocit, že přestáváme být milováni ….

Na informace a signály ohrožujícího charakteru reaguje náš mozek přednostně. Jestliže dítě slyší:“Koukej dát ty špinavé ponožky do koše na prádlo, ty lenochu líná, kolikrát ti to mám říkat!“, je v té chvíli požadavek na uklizení velmi málo důležitý a dítě se jím zabývá až na druhém místě, pokud se jím zabývá vůbec. Důležitější je vypořádat se nějak s ohrožením – zde snížení vlastní hodnoty. Reakcí bývá vnitřní vztek, drzá odpověď, vzdor, potřeba dokázat, že na mne to neplatí, a tak dál.

Pokud náš mozek rozpozná nějaký podnět jako bezpečný, okamžitě „nasazuje“ druhé kritérium pro zpracování informací, a tím je jejich smysluplnost.

Proto je významnou složkou výchovy zprostředkování smysluplnosti požadavků dětem, jak v konkrétních situacích, tak na obecné úrovni.

Ohrožení je ohrožení – ať jsme děti nebo dospělí
Sebelepší myšlenky se míjí účinkem, pokud jsou sdělovány ohrožujícím způsobem.

 

Zdroj(se souhlasem autorů): Respektovat a být respektován: Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Tatjana Kopřivová (Kroměříž, Spirála 2007)