Náměty, postřehy, komentáře

Tento článek vás nenechá chladnými! Otevře mnoho otázek a na spoustu z nich nenalezne přesnou odpověď. K jedné základní pravdě se však dobereme.

 

 

 

 

 

Znáte příběhy o čínských, zázračně nadaných dětech? Tak tady je další! Strhující příběh čínské matky, její dvou dcer a židovského manžela společně žijící v Americe. My jsme prošli celým příběhem a vybrali ty nejsilnější postřehy, pocity a momenty této velmi otevřené autobiografie.

Celý příběh lze shrnout do tří vět.

Je to příběh o matce, dvou dcerách a dvou psech.

Měl to být příběh o tom, jak jsou čínští rodiče lepšími vychovateli než západní rodiče.

Nakonec je to o hořké srážce dvou kultur, pomíjivé hodnotě vítězství a pokoření třináctiletou dcerou.

 

 

V jedné studii bylo dotazováno 50 amerických a 48 čínských imigrantských matek. 70% amerických matek mínilo, že příliš tlačit na školní prospěch je pro děti škodlivé a podporovali myšlenku, že učení má být zábavné. Naopak téměř všechny čínské matky věří, že jejich děti mohou být „nejlepší“ studenti, že prospěch odráží kvalitu rodičovské péče a že pokud jejich děti ve škole nevynikají, je problém v práci rodičů. Jiné studie naznačují, že čínští rodiče stráví s dětmi 10x více času při pilování domácích úkolů než američtí. Naproti tomu americké děti jsou častěji členy nějakého sportovního týmu. 

Čínská matka věří těmto pravidlům:

V duchu těchto pravidel vychovávala matka Amy své dvě dcery, Sophii a Luisu řečenou Lulu. Ze Sophie se jí podařilo vychovat klavírní virtuosku. A co Lulu? To se dozvíte na konci!

 

 

 

I když nedošlo k nějakému oficiálnímu jednání, jehož předmětem by byl způsob výchovy, který zvolíme v naší rodině, tak nějak přirozeně vyplynulo, že čínský. Asi ze tří důvodů. Větší část rodičovských povinností byla na mě, i když oba jsme měli svoje zaměstnání. Druhý důvod byl, že i přesto, že Jed(manžel) dokázal trvat při výchově dcer na svém, dokázal jim říci ne a neustoupit, nikdy by je nenutil do hry na housle či klavír, do něčeho co sami nechtěli. Tady jsem musela nastoupit já. Nejdůležitější ale asi bylo, že čínský model přinesl velmi záhy výsledky. Všichni rodiče se nás neustále ptali, na to naše tajemství. Sofie a Lulu byly vzorné dcery. Zdvořilé, vychované, připravené pomoci, s vynikajícím prospěchem, nadané na hudbu … prostě typické čínské děti.

 

 

Čínští rodiče chápou, že nic není zábavné, dokud v tom nejsi dobrý. Být dobrý v čemkoliv obnáší spoustu práce a to není dětem vlastní.  Proto je zásadní potlačit jejich preference. To vyžaduje velkou míru odvahy a vytrvalosti i statečnosti, protože dítě bude odporovat. Nejtěžší je to na počátku a to je právě okamžik, kdy to západní rodiče vzdávají. Ale když se to správně uchopí, čínská strategie přináší sladké ovoce. Vytrvale cvičit, cvičit a cvičit je zásadní podmínkou pro dokonalost. Rutinní opakování je v Americe podceňované. Jakmile začne být dítě v něčem dobré, v matematice, hře na klavír, v baletu, dostane se mu chvály, obdivu a zadostiučinění. To buduje jeho sebevědomí a přetváří nezábavnou aktivitu v zábavnou. Pak už je pro rodiče jednodušší chtít po dítěti, aby na sobě pracovalo třeba ještě více.  

Jedním z vedlejších produktů mé výchovy bylo, že si byly obě dcery velmi blízké.  Spojil je jejich společný nepřítel – panovačná arogantní matka. „Je šílená,“ šeptaly si potají chichotajíce. Ale já jsem nedbala. Nebyla jsem slabá, jako bývají západní rodiče. Často jsem svým dcerám říkávala: “Mým rodičovským úkolem je připravit vás na budoucnost - ne si získat vaši lásku.“ 

Je fakt, že čínští rodiče udělají věci, které jsou pro západní rodiče nepředstavitelné, legálně žalovatelné. Čínská matka klidně řekne své dceři: “Hej tlusťochu, chtělo by to trochu shodit.“ Naopak západní rodiče kolem toho chodí po špičkách, mluví o zdraví a nikdy nepoužijí slovo tlusťoch. Jejich děti pak končí na terapiích zabývajících se stravovacími poruchami a ztrátou sebevědomí. Čínští rodiče řeknou svým dětem přímo, co si myslí. Západní rodiče jen žádají, přesvědčují, aby zkusily najít to nejlepší co je v nich. Čínský rodič klidně řekne: “Jsi líný. Všichni spolužáci jsou před tebou.“  Naopak západní rodič musí bojovat s vlastními rozporuplným pocity a musí sám sebe přesvědčovat, že není zklamán tím, jak se jeho dítěti daří. Dlouho a usilovně jsem přemýšlela o tom, jak mohou být čínští rodiče tak jiní. Myslím si, že ve smýšlení čínských a západních rodičů jsou 3 velké rozdíly.

Všimla jsem si, že západní rodiče jsou extrémně úzkostliví, pokud jde o sebevědomí jejich dětí. Stále řeší, jak se cítí jejich děti, když se jim něco nepovede. Stále se je snaží ujišťovat, že jsou šikovné. Jinými slovy, západní rodiče jsou velmi soustředěni na psyché svých dětí. Čínští rodiče vůbec ne. Předpokládají, že jsou jejich děti silné a podle toho se k nim chovají. Například. Když dítě dostane ve škole 2, západní rodiče dítě většinou pochválí. Čínská matka lapá hrůzou po dechu a ptá se, co je špatně. Když přinese dítě 3, někteří západní rodiče stále ještě chválí jejich dítě. Jiní si s děckem sednou a opatrně se snaží naznačit svoji nelibost. Jsou však při tom velmi opatrní, aby v dítěti nevzbudili nějaké neadekvátní pocity nebezpečí. Dělají si starosti, proč dítě nemá lepší známky, zdá má pro daný předmět nadání a zde je ve škole všechno v pořádku. Když se prospěch nezlepšuje, dohodnou si schůzku s ředitelem, aby navrhli jak vylepšit způsob výuky nebo přímo zkritizovali učitele. Když dostane 3 čínské dítě – to by se nemělo nikdy stát – je to totální výbuch. Deprimovaná matka hned připraví desítky, možná stovky cvičení a testů, které se pilují dokud, se nedostaví  1. Čínští rodiče vyžadují vynikající prospěch a věří, že je toho jejich dítě schopno. Když takový prospěch nemá, je to pro to, že málo pracuje. Proto je typickou reakcí trest a opovržení. Čínští rodiče věří, že jejich děti jsou dost silné na to, aby se s tím vyrovnaly a zlepšily se.  A když dítě exceluje, nešetří v soukromí domova pochvalami. 

Čínští rodiče jsou přesvědčeni o tom, že jim jejich děti všechno dluží. Proč tomu tak je, není zcela zřejmé. Pravděpodobně z části vlivem konfuciánské filozofie a z části z faktu, že rodiče se pro své děti obětují a tolik toho pro ně dělají. Čínské matky opravdu věnují svým dětem spoustu času. Děti jim to musí vracet poslušností a tím, že budou své rodině dělat čest. Náhled západní společnosti je diametrálně odlišný. Děti si přece své rodiče nevybrali. Dokonce si ani nezvolily život na této planetě. Byli to právě rodiče, kteří rozhodli o jejich osudu a tak se musejí starat. Děti rodičům nic nedluží. Takový postoj mě, jako čínskou matku, nesmírně irituje.   

Čínští rodiče věří, že vědí, co je pro jejich děti nejlepší a proto regulují jejich touhy a preference. To je důvod proč čínská dcera nemůže mít na střední škole přítele a proč čínské děti nemohou spát u svých kamarádů. Žádné čínské dítě se neodváží své matce říci: “Přihlásila jsem se ve škole do kroužku. Dostala jsem přezdívku a scházíme se vždy po škole 15-19h. O víkendech budeme vyrážet na cesty.“ Bůh s dítětem, které by se toho odvážilo. Ale nechápejte mě špatně. Není to tak, že se čínský rodič o děti nestará. Právě naopak. Vzdá se všeho ve prospěch svých dětí. Zcela odlišný přístup – nazývám jej čínský, i když vím, že podobný přístup mají i rodiče jiných národností (Korea, Indie, Pákistán, …), tedy imigranti. Možná je to spíše kombinace imigranta z konkrétní země.

Je mnoho knih, které popisující asijské matky jako bezohledné intrikánky, lhostejné ke skutečným zájmům svých dětí. Naopak spousty Číňanů věří, že jsou schopni pro své děti obětovat mnohokrát více než západní rodiče, které špatný osud svých dětí vůbec nevzrušuje. Myslím si, že dochází k nedorozumění na obou stranách. Všichni normální rodiče chtějí pro své děti to nejlepší. Čínští rodiče však mají diametrálně odlišnou představu, jak to udělat. Západní rodiče se snaží respektovat individualitu dítěte, povzbuzují jej v naplňování jeho tužeb, podporují jeho zájmy. Číňané věří, že nejlepší způsob jak dítě připravit na budoucnost, je ukázat mu, čeho je schopné, vybavit ho spousty dovedností a znalostí, vypěstovat správné návyky, vybudovat sebevědomí, se kterým nikdy nikdo nezatřese.    

Štěstí není koncept, na kterém lpím. Čínští rodiče se o štěstí svých dětí příliš nezajímají. To mě vždy dělalo starosti. Když jsem viděla „klavírní“ a „houslové“ puchýře na prstech mých dcer, vkrádaly se do mé mysli pochyby. Když jsem se však rozhlédla kolem sebe a viděla ty rozpadlé západní rodiny, syny a dcery, kteří nemohou vystát svoje rodiče, pokud se s nimi vůbec baví, těžkou jsem mohla uvěřit tomu, že západní rodiče odvádí lepší „šťastnou“ práci.  Je zarážející kolik západních rodičů, které jsem měla možnost potkat, smutně konstatuje: “Jako rodič nemůžeš nikdy vyhrát. Ať děláš, co děláš, děti vyrostou s odporem k tobě.“ Naopak vidím bezpočet asijských dětí, které jsou svým rodičům neskonale vděční, šťastní že je mají, vědomi si jejich přísné až brutální výchovy. Opravdu nevím proč to je. Možná mají vymyté mozky, možná Stockholmský syndrom (zvláštní jev, při němž dochází k vytvoření silného vztahu mezi únoscem a jeho rukojmí). V jednom jsem si ale jistá: západní děti nejsou šťastnější než čínské!     

Čínský způsob výchovy však nefungoval na Lulu. Nechápu to. Všechno se zdálo, že jde podle plánu. Stálo to značné úsilí, ale nic co bych nebyla ochotna obětovat. Lulu byla úspěšná ve všech oblastech, které jsem si vysnila. Po měsících vyčerpávající přípravy, bojů, nářků, ječení získala Lulu pozici koncertmistra v prestižním mládežnickém orchestru. Lulu bylo pouhých 12 let a většina členů orchestru byla mnohem starší. Dostala cenu talent roku, vyhrála i velkou školní soutěž v recitaci. Místo aby to všechno podpořilo sebevědomí, vděk a chuť dále tvrdě pracovat, stal se pravý opak. Lulu spustila revoluci. A to nejen proti cvičení na housle, ale proti všemu, co jsem kdy zastávala. Když se ohlédnu zpátky, začalo to, když byla Lulu v šesté třídě. Jen jsem si to tehdy neuvědomila. Jedna z věcí, které Lulu nejvíce nenáviděla, bylo moje neoblomné trvání na cvičení v době školy. Měla jsem silný pocit, že se škole promrhá spousta času. Proto jsem Lulu několikrát týdně během polední přestávky nebo hodiny tělocviku omluvila a odvezla ji cvičit. Někdy se mi místo připravování masek na Halloween či jiných kratochvílí podařilo získat i 2 hodiny na cvičení. Do teď vidím její zděšený pohled, kdykoliv jsem se objevila ve škole. I její spolužáci se na mě koukali divně. Ale bylo jí teprve 11 let, ještě jsem prosadila svou. Jsem přesvědčena, že všech úspěchů dosáhla právě díky těmto hodinám cvičení na víc. 

Moje matka, byli s Lulu velmi blízko, jednoho dne povídá: “Měla bys ubrat, nebuď tak tvrdohlavá Amy. Jsi na Lulu extrémně přísná. Budeš toho litovat.“ „Co mi to říkáš?“: byla má okamžitá reakce. „Tak jste vychovávali vy mě!“ „Ale ty nemůžeš dělat, co jsme dělali my.“: reaguje matka a pokračuje: “Věci se mění. Lulu není ty, není ani Sofie. Je to zcela jiná osobnost, nemůžeš ji nutit.“ Já jsem se nedala: “Trvám na čínské výchově, funguje lépe. Nedbám, že mě nikdo nepodporuje. Jste ovlivněni vašimi západními přáteli.“ Moje matka potřásla hlavou: “Říkám ti, mám strach o Lulu. V jejích očích je něco špatného.“ 

Čím byla Lulu starší, tím byla její odvaha a schopnost vzdorovat silnější a vytrvalejší. Vše vyvrcholilo, když bylo Lulu asi 13 let, při společné rodinné večeři v restauraci. 

„Nenávidím tě! Nenávidím tě!“ Lulu si to neřekla „pod fousy“, nezasyčela to mezi zuby, zařvala to z plných plic na celou restauraci! Všichni hosté teď zírají na nás. „Nemáš mě ráda!“:vyhrkla znovu. „Myslíš si, že ano, ale je to přesně naopak. Každou vteřinu ve mně vyvoláváš špatné pocity. Zničila’s mi život. Nemohu tě vystát. To je to, co chceš?“ Hrdlo se mi sevřelo. Lulu si jistě všimla mého stavu a nemilosrdně pokračovala dál. „Jsi hrozná matka. Sobecká. Nestaráš se o mě, ale o sebe. Co? Nemůžeš uvěřit, jak jsem nevděčná? Po tom všem, co jsi pro mě udělala? Všechno co prý děláš pro mě, děláš pro sebe.“ Stejně jako já, žádné servítky. „A ty jsi hrozná dcera,“ vzchopila jsem se. „Já vím, nejsem taková, jakou mě chceš mít. Nejsem čínská a nechci být. Proč to nechápeš. Nenávidím housle. Nenávidím svůj život. Nenávidím tebe a tuhle rodinu. Vezmu tu sklenici a rozbiju ji o zem!“ „Udělej to,“ vyzvala jsem ji. Lulu chňapla sklenici a mrštila s ní o zem. Střepy a vodní tříšť všude kolem nás, hosté lapají po dechu. Všechny oči jsou upřené k našemu stolu. Založila jsem kariéru na odmítání přístupu k výchově západních rodičů, kteří nejsou schopni své děti ukočírovat. A nyní stojím před svou dcerou – nezvladatelným tornádem. Lulu se třese vzteky a slzy se jí hrnou do očí: “Rozbiju další, když mě nenecháš na pokoji!“ Zvedla jsem se a utekla. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla, nevědouce jak dlouho a kam. Bláznivá 46letá žena uhánějící v sandálech, brečící.              

„Lulu, vyhrála jsi. Je konec. S houslemi končíme.“

A teď o mém otci. Myslím, že je čas, udělat si v jedné věci jasno. Vždy jsem manželovi, sobě i celému světu tvrdila, že zřejmým důkazem výjimečnosti čínské výchovy je vztah dětí ke svým rodičům. Bez ohledu na brutální výchovu, verbální zdrcující kritiku, absence pochopení pro tužby dítěte, čínské děti milují své rodiče, uznávají je a respektují. A když jsou rodiče staří, chtějí se o ně starat. Můj manžel se mi vždy ptával: “A co tvůj otec, Amy?“ Nikdy jsem neměla dobrou odpověď. Můj otec byl černou ovcí rodiny. Jeho matka jej neuznávala a byla k němu nespravedlivá. V jejich rodině bylo běžné poměřování dětí a můj otec, čtvrtý narozený, byl vždy poslední. Nezajímal ho obchod jako všechny ostatní členy rodiny. Miloval vědu a rychlá auta, v 8letech sám sestrojil rádio. Ve srovnání s jeho sourozenci byl rebel. Mírně řečeno, jeho matka nerespektovala jeho tužby, nebrala na vědomí jeho osobnost, nestarala se i jeho pocity a všechna ta klišé západní výchovy. Výsledkem byla otcova nenávist k vlastní rodině, kterou svými postoji prý jen dusí a podkopává. Využil první příležitosti, odešel z domova a už se nikdy nevrátil. Nikdy jsem na to nechtěla myslet.    

Nemohu ztratit Lulu! Není nic důležitějšího. A tak jsem udělala typickou věc západního přístupu – dám jí možnost volby. Řekla jsem jí, že s houslemi může skončit a vybrat místo nich, co se jí líbí, v té době to byl tenis. Nejdříve si Lulu myslela, že je to pouze finta. Když pochopila, že to myslím vážně, překvapila mě svou odpovědí: “Nechci skončit, mám housle ráda, nevzdám se jich. Nechci se jim věnovat tak intenzivně. Není to hlavní věc v mém životě. Tys je vybrala, ne já.“

V úvodu článku jsme slíbili, že se dobereme jedné základní pravdy. Na našich stránkách jsme za několik let naší existence přinesli nespočet nových cvičení, metod, přístupů, postřehů, námětů. I vy, naši návštěvníci, jste diskutovali nad různými oblastmi tréninkového procesu mládeže, vyjadřovali svoje názory, poslali svoje příspěvky. Práce s lidmi, s lidskou myslí, která je neoddělitelná od vlastního těla, není matematika. Nejde to spočítat, provést zkoušku úspěšného řešení a vrhnout se na další příklad. A tak stále silněji v mé hlavě rezonuje staré české přísloví: “Všeho s mírou.“ A míra čehokoliv u kohokoliv je jiná!

 

 

 

Komentáře

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."