Rozhovor s Jaromírem Votíkem

Neděle, 03 Srpen 2008 12:08

Po čase jsme tady s dalším rozhovorem. Tento rozhovor není monotématický. Dotkneme se různých témat. Dozvíte se něco o kondiční přípravě, navštívíme kurz UEFA profesionální trenérské licence, prodiskutujeme užitečnost průpravných her ve výchově mladých fotbalistů a provedeme exkurzi na Západočeskou univerzitu. K rozhovoru jsme se sešli s PaedDr. Jaromírem Votíkem, CSc., který byl ochoten popovídat si o čemkoli, co se týká fotbalu.

Představení

Dlouholetý vedoucí katedry tělesné výchovy Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Orientuje se na výuku teorie a didaktiky sportovního tréninku, didaktiky sportovních her, převážně fotbalu. Je autorem několika publikací pro trenéry a studenty tělesné výchovy a řady článků v odborném tisku. Pravidelně přispívá v časopisu Fotbal a trénink, je lektorem Oddělení vzdělávání trenérů ČMFS a podílí se na školení trenérů od „B“ UEFA licence až k nejvyšší profesionální UEFA licenci, jejíž je odborným garantem. Jeho hráčská kariéra je spojena především s kluby Dynama ZČE Plzeň a Žákavé. V dorosteneckém věku hrál i za krajské reprezentační výběry. Má i velké trenérské zkušenosti, působil v rolích trenéra Lokomotivy Plzeň, ČSAD Plzeň nebo jako asistent prvoligové Viktorie Plzeň.

Kondiční příprava

Jak jdou Američané na kondici

Víme, že jste měl možnost setkat se s americkým kondičním odborníkem Shadem Forsythem, který spolupracuje i s německým národním týmem. Můžete nám trochu přiblížit, o co jde ?
Zúčastnil jsem se vystoupení kondičního trenéra Forsytha, který pracuje i v současné době u německého národního týmu. Je vlastně pracovníkem americké firmy, která tento kondiční servis dělá nejen pro fotbal, ale též pro ostatní sporty v podstatě po celém světě. V Americe mají laboratoře – fyziologické, biochemické. Takže ten servis je dokonalý. Co se týká fotbalu, tak se dá říci, že tam nejsou pro nás vyloženě nové věci. To, co bylo prezentováno, jsou věci většinou známé a v podstatě se u nás na úrovni vysokoškolských pracovišť dělaly. Ale oni jsou schopni to dotáhnout do detailů, dát to do systému a ten systém prosadit. Mají moderní metody na vyhodnocení a jsou schopni realizovat následné kroky vedoucí k úpravě tréninkového procesu.

Můžeme být konkrétní ?
Takže třeba zdůrazňoval význam nejen obecně testování, ale testování cíleného. Abych byl konkrétní, tak mluvil o Klosem. Zjistili, že je pomalý ve startovní rychlosti. Tak na něm „pracovali“ a pak s pocitem úspěšnosti sledovali, jak je Klose schopen „udělat“ hráče na 5 metrech a dát branku. Samozřejmě veškerá prezentace je snazší, když tým, který byl takto připravován, je úspěšný. A to Němci na posledním MS v Německu a ME 2008 byli.

Cílené testování bylo dotaženo až do detailů při respektování biomechanických zákonitostí pohybu. To znamená například, jestli úhel v hlezenním kloubu a kolenním kloubu je při startu do strany správný, aby síly působily správným směrem a pohyb byl co nejefektivnější. Také se zaměřují na balanční cvičení a zpevňovací cvičení.

Jejich úloha v německém národním týmu ?
U Klinsmanna měli postavení jako rovnocenní partneři v realizačním týmu. Takže hráči je plně respektovali, což zvláště u německé povahy nebyl problém, jelikož jak víme, Němci jsou důkladní a ukáznění. Reprezentanti dostávali úkoly a při dalším srazu či soustředění proběhla kontrola jejich plnění.

Hráči museli například udělat určitý počet shybů. Forsythe to zdůvodňoval požadavkem na zpevnění trupu. To souvisí i s kompenzačními cvičeními, například hlubokých zádových svalů a dalších svalových skupin. Hráč tedy dostal za úkol zvládnout 8 shybů a oni, když přijeli na další soustředění, je byli schopni udělat.

V úvodu jste zmiňoval, že to nejsou pro nás vyloženě nové věci. V čem se tedy přiučit ?
Co bych tam tedy viděl progresivního ? Je to propracovaný systém péče, kdy jsou zabudovaní do celého realizačního týmu, nejsou nikde na okraji. Byli přítomni i herním přípravám na zápas, aby hráči cítili, že jsou součástí týmu. Pro hlavního trenéra to byl dokonalý informační servis a zpětná vazba.

Závěr ?
Je to celý systém péče vycházející z úvodního a následných testování hráčů a navazujících doporučení v oblasti kondiční přípravy, kompenzačních, koordinačních a balančních cvičení.

Je to zaměřené jen na dospělé ?
Nevím, ale ve své prezentaci mluvil jen o práci u německého národního týmu.

Kondiční příprava mládeže

Kondiční příprava mládeže ?
Fotbal není černobílý, cest k úspěchu je více a často je složité a ošidné se jednoznačně vyjadřovat. V tomto případě bych si však dovolil být černobílý. Myslím, že jednoznačnou prioritou v počátku sportovní přípravy cca do 12 let, je všestrannost. Založil bych to na jednoznačném požadavku všestrannosti. Měl by zde být prostor pro další sporty nebo v rámci fotbalového tréninku ( to se týká hlavně fotbalových tříd ) se věnovat gymnastice ( akrobacii ) a dalším sportům tak, aby hráč získal všestranný základ. Populárně řečeno – v tomto věku by neměl by ze všeho „čouhat“ jenom fotbal. U nás by podle požadavků na sportovní fotbalové třídy měli být dopolední hodiny věnované právě této oblasti.

Nutnost všeobecného pohybového základu vidím jako základ a potvrzuje to i můj výzkum, který jsem provedl u současných i bývalých fotbalových reprezentantů. Každý z nich všestranný pohybový základ měl.

Jak se poprat se všeobecnou přípravou v rámci fotbalového tréninku v klubech, kde se trénuje 2-3x týdně. Tam moc času na všeobecnou přípravu nezbývá ? Myslím, že takových klubů je více než fotbalových škol.
Tady je problém, který vychází ze společenského a rodinného kontextu. Dříve děti především různými spontánními aktivitami získávali všestrannost. V současné době je tento čas často věnován jiným aktivitám ( včetně počítačů a jiných způsobů zábavy ). Pokud má trenér 2x týdně trénink tak se věnuje pouze fotbalu. Je to také o tom, v jakém prostředí žije dítě v rodině.

To trenér těžko ovlivňuje !?
Možná je to trošku iluzorní, pak by měl být trénink častěji – 3-4x týdně, ale z toho jen 2x „fotbalový“. To je takový ideální pohled. Bohužel se to skutečně odvíjí od rodiny, aby se dítě v rámci rodinného životního stylu věnovalo i dalším sportům. Znám dost takových kluků, kteří se nevěnují jen fotbalu. Pak se to někdy ve 14-15 letech láme, musí se rozhodnout pro jeden sport. Mluvíme o situaci, kdy se sportu věnují 2x týdně plus spontánní pohybové aktivity, kterých bohužel zákonitě s vývojem společnosti ubývá.

Jako jeden z velkých problémů tedy vidím vytvoření prostoru pro získání všestranného pohybového základu. Je to východiskem pro koordinaci pohybu, techniky atd.

Můžeme to dát do kontextu kondiční přípravy ?
Zúčastnil jsem se v Olomouci semináře s docentem Stejskalem, který se zabývá fyziologií sportu. Ten zdůrazňuje význam úrovně aerobní připravenosti. To znamená, schopnost hráče odbourávat zplodiny metabolismu za přístupu kyslíku. U mládeže bych také preferoval aerobní přípravu, ale ne ve formě honění po atletických drahách, nýbrž přirozenou herní formou.

To znamená ?
V rámci herního tréninku různými pohybovými a průpravnými hrami, tedy s míčem. Když jsem mluvil o všestrannosti, tak to řešit jinými sporty ( např. plaváním, běžeckým lyžování ). U starších i výběhy do přírody, fartfleky střídavou intenzitou a to všechno v oblasti aerobního režimu – tedy mírnou a střední intenzitou. Samozřejmě děti to musí bavit, musí být motivovány – takže všechno pokud možno herními formami.

Rychlostní vytrvalost – tedy anaerobní režim ?
Pokud mluvíme o rychlosti do 10-12 vteřin, u mladších 5-7 vteřin, tak musíme nechat dostatečný odpočinek: 1:6-10. Pokud bychom tyto intervaly odpočinku nedodrželi, tak se můžeme dostat do zóny anaerobní laktátové, což je u dětí nežádoucí. Nicméně někteří fyziologové hovoří o schopnosti dětské samoregulace, kdy děti sami „uberou“ ( přestanou pracovat submaximální intenzitou ) a tak sami předcházejí tomuto problému. Každopádně platí, že u dětí je schopnost odbourávat laktát menší než u dospělých. Do 12-14 let by se takový trénink rychlostně-vytrvalostního charakteru vedoucí k zakyselení organismu neměl vůbec aplikovat.

Superkompenzace

S kondiční přípravou souvisí takový jeden pojem – superkompenzace. Není to jen teoretický pojem, který se v praxi těžko uplatňuje ?
Superkompenzace je do určité míry teoretický konstrukt. Tréninkový proces je obecně postaven na adaptaci organismu na zatížení. Projevem té adaptace je, že se v určité fázi při regeneraci dostane energetický potenciál buňky výš, než byl ten vstupní. Lidově můžeme říci, že do buňky „natlučeme“ více energie něž tam bylo původně.

Princip je celkem jasný, ale jak to použít v praxi. Jak správně načasovat další trénink, abychom využili efektu superkompenzace ?
Problém je jak poznat, respektive jak odhadnout, kdy superkompenzace nastala. Pro praxi je vhodná informace, že při maximálním zatížení, po těžkém tréninku, superkompenzační efekt nastává po 48 hodinách. Pokud je zatížení menší, superkompenzace nastupuje dříve a je nižší. Jde tedy o to, umět odhadnout zatížení. Takže pro praxi, zvláště na nižších úrovních – v masovém a výkonnostním fotbale, to vidím jako určitý orientační údaj. Pokud ale dáme další těžký trénink dříve než za 48 hodin, tak je to špatně neboť buňky ještě nejsou ve fázi superkompenzace, ještě nejsou dobité na vyšší energetickou úroveň, naopak mohou mít nižší energetický potenciál. Pokud se to stane jednou, tak se ještě tolik neděje. Pokud to však budeme opakovat, nenecháme dostatečný prostor pro regeneraci, může dojít ke kumulaci zatížení a následně k přetrénovanosti a poklesu výkonnosti.

Efekt superkompenzace se tedy využívá, ale je velice složitě měřitelný. Obecně platí, že se v praxi odhaduje, takže zopakuji ten 48 hodinový limit po těžkém tréninku nebo zápase. Někdy ale není ani zápas takovým zatížením, jindy ano – i to celou problematiku komplikuje. Ale ani 48 hodinový interval nemůže být dogma. Zcela přesně se to zjistit nedá a navíc, fotbal hraje 11 hráčů a každý reaguje trochu jinak. Proto vyladění a udržení formy celého týmu je velmi náročná záležitost.

Školení trenérů, skládání licenci

Vyškolil jste spoustu trenérů různých úrovní. Jaké nejsilnější postřehy máte z těchto setkání ?
Mám zkušenosti jak z těch nižších školení, tak z UEFA profi licence. Nabízí se tedy možnost srovnání základu a špičky. UEFA profi licence je postavena již ne jako jen trenérský kurz, ale jako trenérsko-manažerský kurz. To je třeba zdůraznit. Na té nejvyšší úrovni nejde jen o trenérské schopnosti a dovednosti, ale též o schopnosti řídit a komunikovat s širším okolím. Když mluvím s trenéry této úrovně, samozřejmě to ale nejde říci přesně, uvádí, že o úspěchu rozhoduje z 50-60 % trenérská odbornost a zbytek úspěchu tvoří manažerské dovednosti. Takže to řízení ve smyslu manažerském je tam velice důležité.

Něco ze školních lavic ?
Studium je náročné časově i finančně. I hráči s reprezentačními či ligovými zkušenostmi se musí prokousat teoretickými základy. A na druhé straně například v rámci aerobního tréninku mají třeba i aerobic.

Jsou to nadaní „tanečníci“ ?
Jak kdo ? Jeden z nejlepších byl v poslední partě Honza Suchopárek. Ale to není zas takové překvapení, když ho znáte ze hřiště. Byl to elegantní, koordinovaný, technicky vybavený hráč. To má určité souvislosti, musí se k tomu přidat cit pro rytmus, slyšet hudbu.

Jací jsou studenti UEFA profi licence ?
Někdy dochází k tomu, že někteří neudělají semestrální či závěrečné zkoušky. Ale konkretizovat bych to nechtěl. Určitě je nepříjemné pro renomovaného bývalého reprezentanta nebo současného trenéra, když odchází od zkoušky s tím, že požadavky nesplnil. Většinou se ale poměrně rychle adaptují na studijní podmínky, jako bývalí hráči se dokáží orientovat ve vymezených „mantinelech“.

Kolik mají pokusů ?
Řídí se to studijními předpisy. Většinou první opravný termín stačil. Ojediněle adaptace na školu byla pomalejší, tak to řešil druhý opravný pokus.

Nejtěžší předmět ?
Vidím to spíše v obecnější rovině a platí to pro trenéry všech úrovní. Do trenéřiny jdou většinou bývalí hráči. Jako složitější a někdy těžký se jeví přechod z role hráčské na roli trenérskou. Psychologové tomu říkají změna sociální role hráče na sociální roli trenéra. Změna myšlení, odpovědnosti, postojů, reakcí atd.. Připouští to i sami naši studenti.
Hráčská minulost je určitě plus, ale zase někdy svádí ke sklouzávání k trenérské rutině – používání postupů, které trenér zažil. Abych odpověděl na otázku. Z obecných předmětů fyziologie a ze specializace didaktický výstup v angličtině nebo němčině.

Kromě jiného se naši studenti učí i komunikovat s medii, vyzkouší si rozhovor před kamerou, reagovat na otázky novinářů. Některé výukové bloky probíhají i v zahraničí, byli jsme v Polsku, Německu a na Slovensku.

Závěrečné práce UEFA profi licence ? Můžeme si je my, normální smrtelníci, přečíst, čerpat z nich, jsou použitelné ?
Témata jsou zadávána tak, aby jejich závěry měly výstupy do praxe a jsou k dispozici a archivovány na Oddělení vzdělávání trenérů ČMFS v Praze na Strahově.

Vaše škola a fotbal

Fotbal a škola ?
Samozřejmě se snažím propojit a obohatit výuku a práci na KTV FPE ZČU o zkušenosti získané ve fotbalovém prostředí. Využívám poznatků, informací, které získávám na mezinárodních seminářích nebo při školeních trenérů. Ty přenáším do výuky teoretických i praktických předmětů jako je například specializace fotbalu a didaktika sportovního tréninku. Na druhé straně zkušeností vysokoškolského učitele využívám i při vzdělávání trenérů.

Z hlediska fotbalu je hlavním výstupem pro studenty možnost získání UEFA B licence. Takže již v průběhu studia se mohou profilovat a stávat se trenéry.

Takže u Vás skládají zkoušku ?
Ano, je to výběrový předmět, ze kterého skládají zkoušku. Studium trenérské UEFA B licence je právně zakotvené smlouvou mezi ZČU a ČMFS. Fotbalový svaz, po předložení příslušné dokumentace, udělí našim absolventům tuto licenci.

Takže vy je proškolíte a vyzkoušíte a na základě dokladu, že prospěli, ČMFS udělí licenci ?
Ano, je to tak. Podmínky jsou takové, že fotbalovou specializaci musí vyučovat minimálně držitel UEFA A licence a licenci uděluje příslušný krajský orgán ČMFS. Tuto smlouvu mohlo uzavřít je několik vysokoškolských pracovišť v České republice. Vedle Prahy, Brna, Olomouce, Plzeň a asi České Budějovice.

Hry malých forem – průpravné hry

V poslední době se touto otázkou zabýváme a zajímá nás Váš názor. Není to nová myšlenka, zdá se nám však, že ještě zdaleka nepronikla do všech našich fotbalových zákoutí ?
Jsem stoprocentně pro, aby se v nižších věkových kategoriích přistupovalo na hru 4+1 na menších hřištích. Je k tomu několik důvodů: častější kontakt s míčem, častější kontakt se soupeřem, což je fotbalový aspekt. Odpůrci mohou namítat, že hráči ztrácí orientaci na velkém prostoru, ale to nevidím jako velký problém. Další aspekt organizační, na vesničkách, kde není tolik dětí, jsou schopni se přihlásit do soutěže i s menším počtem dětí.

Přimlouval bych se ještě za povinné střídání, minimálně v soutěžích přípravek. V jiných sportovních odvětvích jsem už o tom slyšel. Snahou je odbourat dnes a denně vídané prosazování nejlepší(nejstarší) čtyřky, pětky či sedmičky, se kterou má trenér snahu odehrát celý zápas, aby byl úspěšný. Ostatní hráči se na hřiště dostanou na 2-3 minuty a ztratí motivaci. Podobnou zkušenost mám i se svými ratolestmi. Dcera odešla z volejbalu ke koním, syn z fotbalu na českou házenou.

Takže povinné střídání !
Je asi více způsobů řešení. Například varianta, že by týmy měly silnější a slabší pětku a na pokyn rozhodčího by se v pravidelných intervalech střídali v obou týmech. Hrála by tak vždy silná na silnou, slabší na slabší. To už je stará myšlenka profesora Dobrého. Mám pocit, že o podobných pokusech jsem něco slyšel i v hokeji a házené. Všichni hráči jsou tak v týmu stejně důležití, cítí se platnými členy týmu. Obdobně můžeme sestavit A tým a B tým. A tým hraje proti A týmu, B tým proti B týmu a body se sčítají.

Ve Francii do 12 let mají systém výchovy postavený na turnajích, není dlouhodobá soutěž. Turnaj skončí a čeká je další turnaj, kde začínají zase všichni ze stejné startovní čáry. Herní praxe nechybí a je odbouraná někdy vše ovlivňující touha trenérů po úspěchu v dlouhodobé soutěži. U nás se hraje už ve starších přípravkách o přeborníka republiky. V minulém ročníku se měli rodiče finalistů údajně skoro poprat. Takže to je soutěž, pro trenéry, pro rodiče, případně pro sponzory, ale ne pro výchovu hráčů. Je dobře, že jsou po republice fandové průpravných her. Příklad, který mi napadá je Hlučín, kde mají výborně propracovaný systém výchovy mládeže a taky jej mají postavený na průpravných hrách. Takže tendence na zmenšování počtu hráčů a prostoru jsou. Teď záleží na míře konservatismu, který určitě v našem fotbalu je a snaze zastánců tohoto trendu prosadit jej.

Také takové tendence vnímám. Nicméně to podle mého názoru to není dostatečné a hlavně, mám pocit, že se to děje jen na lokálních úrovních. Celorepublikově se to neřeší ?
Mládežnické soutěže většinou řídí kraje, takže je to asi pro ně. Já se za to jednoznačně přimlouvám. Nechme děti hrát a potlačme touhu trenérů po úspěchu. Samozřejmě, každý chceme být úspěšný, děti také chtějí vyhrávat. Ale jde přece hlavně o děti, těm musíme dát pocit úspěchu, motivaci, zábavu a současně vychovávat nejen fotbalistu, ale i člověka. V tom vidím sílu průpravných her s povinným střídáním.

Mluvil jsem s trenérem mezinárodní házené. Tam mají údajně rušit všechny pravidelné soutěže do 12 let a přejít k turnajové podobě soutěží.

Závěr

Jako autor fotbalové odborné literatury. Pracujete na něčem ?
Se Standou Purkartem máme zatím v hlavách a částečně na papíře jeden záměr a také zpracovávám výzkum, který je postaven na rozhovorech a anamnézách hráčské kariéry tří generací našich fotbalových reprezentantů. Studie již naznačuje některé závěry použitelné i pro praxi. Zatím je předčasné o tom blíže hovořit

Děkuji za rozhovor.