Inspirován Jágrem a Lemieux, rozhovor s Marianem Jelínkem

Čtvrtek, 09 Červenec 2009 10:00

Máte možnost se setkat s naším špičkovým hokejovým trenérem. Co chce hokejista na našich stránkách ? Budete se divit ! Jeho pohled na práci trenéra je velmi originální, poučný, inspirativní a platný bez ohledu na to, jakým sportem se zabýváte. Některé jeho postřehy můžete okamžitě využít v trenérské praxi. Pokud byste měli možnost navštívit jeho přednášku, neváhejte.

 

 

S kým máte tu čest . . .

Marian Jelínek se narodil 18.11.1963 v Českém Krumlově. V mládí oblékl dres Jitexu Písek, později přešel do Prahy, hrával za ČLTK a vystudoval FTVS. Má bohaté trenérské zkušenosti z Německa, kde dlouhá léta působil. Spolu s nejlepším českým hokejistou Jaromírem Jágrem, pro kterého pracoval i jako osobní trenér, založil firmu Jágr Team, kde působil jako ředitel a šéftrenér Hokejové školy. Každé léto pak milovník tenisu a golfu připravuje pod hlavičkou Jágr Teamu celou řadu hráčů, převážně z NHL. Společně s Aloisem Hadamczikem působil u juniorské reprezentace a od roku 2003 působil u seniorské reprezentace, kde v roce 2005 získal jako asistent trenéra Růžičky titul mistra světa. Marian Jelínek má doktorát z filosofie , je autorem pěti odborných publikací o lidském těle, o jeho tréninku a možnostech. Před sezónou 2004/2005 podepsal smlouvu v pražské Spartě, kde působil v posledních pěti letech a je podepsán pod jejími největšími úspěchy. Nyní se ujal trenérského kormidla v Plzni.


Jste známý svým originálním přístupem k tréninku, snahou využívat a rozvíjet i takzvané „nefyziologické“ síly. Jestliže začínáte s novým týmem, což je nyní aktuální, jelikož jste se nedávno stal trenérem plzeňského hokejového ligového týmu, jak postupujete v aplikaci vašeho přístupu s hráči, kteří s něčím takovým nemají příliš zkušeností ?
Já si myslím, že na začátku je důležití říci z čeho se ten sportovní výkon skládá. Na škole nás učili: taktika, technika a další a další věci, které pro mě souvisely pouze s fyzickým tělem a fyzičnem. Já tomu říkám sílou buňky. A neodpovídali nám na ty vyložené zkraty, které jsou v krizových situacích zápasu. To jsem si nazval jako balík problematiky stavu mysli. Naproti tomu je to fyzično. Pak mi vrtaly hlavou takové ty věci kolem, jak vy nazýváte, „nefyziologické“ energie. To jsou věci, kdy se v lidském těle objeví určité síly, které jsou za hranicemi fyziologie a anatomie, vědními obory, které tyto hranice vytýčily. Klasický příklad je ohrožení života. Lidé jsou v takových situacích schopni podat takové výkony, kterých na hřišti nebo v posilovně schopni nejsou. Teď, já se ptám. Lze tyto výkony opakovat, trénovat aniž bych měl za hlavou tu „pistoli“. Je to možné ? Je možné, aby člověk dokázal vydat ze sebe energii, kterou je schopna vydat žena v situaci, kdy je ohroženo její dítě. Tedy uběhnout, zvednout, zrychlit, vyskočit. Těch případů je celá řada. To je ta věc, která mě zajímá. Proto nahlížím na ten sportovní výkon, jako na takový konglomerát tří oblastí. Za prvé fyzično – já tomu říkám síla buňky, to je to, co je už relativně hodně probádáno a nevím, zda-li je tam ještě hodně rezerv. Jistě, že nám pitné režimy, potravinové doplňky a další věci přinášejí nové poznatky a možná posouvají určitým způsobem naši možnosti. Ale to jsou podle mého rezervy malé, typuji tak 5%. Ale hlavně jsou to věci, které mi neovlivní tu krizovou situaci. Příklad. Jestliže dá fotbalista z 10 pokutových kopů 8 gólů v tréninku, ale pak ho ve finále ME čeká ta jediná penalta, která všechno rozhoduje a on ji o 2 metry překopne. Statistika je úplně vedle. A nikdo mi nevymluví, že to není vlivem špatného iontového nápoje, slabé kondice nebo že je třeba ty penalty ještě potrénovat. Tím to určitě není. Tady do toho vstupuje ta druhá problematika - stav mysli. V současnosti je stav mysli nahodilá věc. Většinou mluvíme o formě. Ale proč je forma v pátek a v neděli již ne, když je to stejné tělo, stejně jedlo, stejně trénovalo. Jak to, že je tam velký výkyv. Proto jsem začal zajímat o takové věci. V tom fyzičnu už moc rezerv nenajdeme, přidat další hodiny tréninku není možné, začít pracovat s dětmi dříve než ve 3-4 letech nejde. Stavět je na brusle ve 2 letech ? V tom to asi není. Ale v čem to je, a to je asi společný jmenovatel všech vrcholových sportů, je prostě ta hlava. A ta hlava když je přítomná, respektive ten stav mysli je takový jaký je, tak je to ono. Do problematiky stavu mysli řadím i postoj. Postoj je pro mě ještě něco nad motivací, nad vším co můžeme do toho stavu mysli dát. To je ta interakce, postoj k vítězství, k prohře, k trenérovi, ke svým chybám, k rezervám, k neúspěchu, k úspěchu. To je to, co budí v tom člověku podhoubí k interakci během utkání. 3:1 vedu, 2 minuty před koncem dostanu na 3:2. Teď se něco s těma hlavama stává, soupeř začne tlačit, my bráníme. Proč ? Postoj k tomu výsledku, postoj k tomu co se stalo. Vyhrajeme to ještě. Strach, obavy, hypotézy a už to jede. A tohle nesouvisí s fyzičnem. To nesouvisí s tím, že málo trénujeme a došly nám síly, jak často píšou novináři. Z výšky to tak objektivně vypadá, ale subjektivně se u toho kluka stalo něco jiného. A to je to, že se změnil stav mysli. Postoj k dané realitě, kterou tvoří obdržený gól. Nebo jiná krizová situace – rozhodující penalta, nedám-li, sezóna končí. To je vrcholový sport. A to jsou ty situace, které, jak říkám hráčům, musíme milovat. To jsou situace, které mají velikánský energetický potenciál. A už se dostáváme k tomu co myslím tím stavem mysli. Co bychom měli od těch hráčů vyžadovat kontinuálně – rozvíjet nejen bruslení, prostě jeho pohybové dovednosti, ale i jeho stav mysli. A to je to co já napadám a kritizuji, že se to nedělá. Vychováváme hráče k tomu, aby měli kladný vztah ke krizovým situacím ? Vychováváme hráče tak, aby je vyhledávali. Protože jenom ty je posunou výš a výš. Vychováváme hráče k tomu, že ostuda není padnou, ale ostuda je zůstat ležet ? To jsou věci, které dnes a denně vnímám i na té střídačce. Je krizová situace, 3 minuty do konce zápasu a jsou hráči, kteří se skloní a začnou si zavazovat tkaničky. Ty tam nechtějí na ten led. Pak máte hráče, který už je napřažený na mantinelu a chce jít tu situaci rozhodnout. To jsou ti geniální hráči, který v tom týmu potřebujete, který chtěj strhnout ten úspěch na vaši stranu a chtěj se těmhle situacím podívat tváří v tvář. To je určitý narcismus, určitý masochismus se v těchto situacích vyžívat, protože v tom jsou ti nejlepší z nejlepších. Málokdo si zapamatuje hráče, který dává na 4:0 či 5:0. Ale kdo dá gól v prodloužení ! A nakonec to je to, co baví lidi. Takže jako máme určitý prototyp, ideál hráče z hlediska funkčního vyšetření, pohybového hlediska, různé další testy, procenta tuku, atd. , tak já se snažím si postavit a psát si, jak by měl hráč vypadat z pohledu stavu mysli. Jak by měl vypadat ? Jakého chci kluka ? Chci hodného ? Na tom je třeba začít. Říci si, co chceme z hlediska myšlenkového. K čemu ho chceme vést. To je první věc, která tu chybí. Já jsem si stanovil takové desatero bodů, které by neměly u vrcholového hokejisty chybět. Ten kdo to splňuje, je schopen výkony posouvat výše a výše. Kdo je posouvá ? Hráči jako Lemieux, Jágr.

Takže hráče posuzujete podle těchto kritérií a všichni by je měli splňovat ?
Já je neposuzuji. Pozor já je neposuzuji. Nechci působit jako, že tohle všechno je tak jednoduché. Je to proces. Já to nikde nevyčetl, já to nikde nenašel. Měl jsem to štěstí, že jsem pracoval s těmi nejlepšími ( Jágr, Lemieux) a já se učil, já vnímal, já viděl rozdíl. Proč ten Jágr je takový, proč ten Lemieux je takový. Vždyť trénuje daleko méně, byl 3 roky nemocný, měl rakovinu, 3 roky netrénoval. Najděte mi sportovce, který 3 roky nehraje, netrénuje a stal se zase nejlepším na světě. Když se budeme bavit jenom z hlediska toho fyzična, tak tu ztrátu 3 let v té kvantitě tréninku nemůže dohnat a přesto byl zas nejlepší. Odpověď je jasná. Nemůže to být v tom fyzičnu. Je to v něčem jiném. Pak když s těmi kluky mluvíte, zjistíte, že oni mají úplně jiný postoj, postoj ke krizové situaci. No a pak se ptáte. Na co jsi myslel když jsi jel v Montrealu v prodloužení na bránu. On tak na Vás kouká a odpoví: „No, na gesto, které udělám na mámu, která seděla za plexisklem.“

Až dá gól !
Ne, až dá gól. To je špatná afirmace. On ho už dal. Víra je krásná věc, ale je to jen začátek. Jakákoliv víra, i víra v boha, má v sobě pochybnost, že by to mohlo být jinak. Já věřím ve vítězství. V tom je pochybnost. Když někdo plácne do stolu a řekne, já to vím, že vyhrajeme, tak to cítíte úplně jinou energii. To jsou věci, které patří do těch deseti kritérií. To znamená, já je nevyhledávám. Já se to snažím do těch hráčů dát. Nejsme v pozici, a myslím ani ve fotbale, že bychom si mohli stavět mužstvo přesně podle našich představ. Ale vím, že tenhleten hráč má ohromnou výkonovou motivaci, že je mu jedno jestli hraje karty v autobuse nebo na mistrovství světa. Prostě chce vyhrát. Nekouká na peníze. Ty peníze jdou potom s tím vítězstvím. No a pak máte hráče, kteří to mají otočený. Hrají jen roli, on hraje jen roli fotbalisty a jeho osobnost je jinde. To je ten největší problém. Snažím se, aby ta osobnost s rolí splynula. Protože jestliže hrajete roli fotbalisty, tak vlastně chcete být dobrý fotbalista. To je špatně. Role s osobností musí splynout. Jakmile splyne, máte vyhráno. Jestliže vy budete osobnostně novinář a splynete s tou rolí nebo já jako trenér, tak to znamená, že já jdu domů a vadí mi, co se v té práci děje. Večer přemítám, co zlepšit. Když tu roli jenom hraji, tak se ptám, co za to mám a pak to udělám. Takových hráčů máte bohužel celou řadu. Proto nám ve 22, 23 letech končí. Protože on už je spokojený, že sedí v té kabině na Spartě, už má nějaký kontrakt, agent mu vymeje hlavu a konec, strop. Opouští svoji píli, která ho tam dovedla. Kdyby měl Jarda Jágr rozštěpenou roli s osobností, tak s prvními tituly ustrnul. Jak motivovat někoho kdo je nejlepší ? Jedině, že se začne srovnávat sám ze sebou. Hele, ale já jsem měl ještě letos 20 zápasů na houby. Příští rok jich bude jenom 15. A najednou byl těch 5 sezón za sebou nejlepší. Pro mě je tedy cílem, aby ta role s tou osobností splynula. Je takové pořekadlo:“Chceš hrát hokej nebo být hokejistou?“. A mě nezajímá hráč, který chce být hokejistou, ale hráč, který chce hrát hokej. A je mu jedno jaký dres oblíká. A jestliže chce být hokejista za Plzeň, tak to dopadne takto. Celý život bude trénovat, pak si tady sedne do té kabiny a ve 22 letech má najednou brzdu. Buď ho někdo rozhýbe díky tomu, že mu to vysvětlí a nebo odchází z kabiny, už má mobil na uchu a přemýšlí o všem možném. Tady hraje jenom roli. Není to osobnostní hráč. Osobnostní hráč nemůže po zápase usnout. Ten chodí 3 hodiny po bytě. Jirka Vykoukal mi volá v noci:“Trenére, já nemůžu spát.“ To je osobnost. Taky to byl a je hráč, kterého by chtěl v mužstvu každý trenér. Pak máte plno jiných, kteří 2 hodiny po zápase sedí v baru a povídají si. Nemyslím tím, že chlastaj. Ale porážka mi musí vadit a nemohu ji jen tak hodit za hlavu. Mozart osobnostním splynutím s rolí zapomněl na čas a 24 hodin psal symfonii. Zapomněl na jídlo, na pití na všechno. Splyne, je tam a rozpustí se do toho okamžiku. Všimněte si výraz obličeje Jardy Jágra, když hraje zápas. V těch jeho nejgeniálnějších letech jste nikdy neviděli, že by se ohnal po hráči, že by diskutoval s rozhodčíma. A takový velikán, dostal tolik loktů do obličeje, ale hrál, prostě hrál. On nehrál roli hvězdy, on jí byl. Když toto hráč má, tak případný deficit v talentu a dalších věcí se dá tímto suplovat.

Jak toto uchopit v tréninkovém procesu ?
My většinou chceme všechno jednoduše, podle nějaké kuchařky. Musíme si ale uvědomit, že tady pracujeme s duší. Těch cest k mysli hráče je tolik, kolik je hráčů. To znamená, že já nikdy nenapíšu nějaký postup. Napíši, že jsou takové a takové možnosti. Podle toho hráče pak postupuji. Na někoho můžete zařvat, na někoho ne. (Někdo s ním 6 knedlíků a není to znát, někdo sní 2 a má hned nadváhu.) Někoho seřvu před týmem, 14 dní s ním nehnu. Někdo za 2 minuty o ničem neví a hraje o 100% lépe. Těch cest je celá řada.
Ale pozor ! To o čem právě mluvím, je aktuální stav psychiky při zápase. My to ale musíme rozdělit na dva základní pohledy. Dlouhodobé věci – to je diskutovaný postoj, krátkodobé věci – regulace aktuálních psychických stavů, motivace při zápase, koučovi projevy o přestávce. Když ale budu mít postoj hráče v pořádku, tak se ty krátkodobé věci dělají daleko snáze. To znamená, když máme cíl vyhrát utkání, tak začínám tím, že chci mít hráče s určitým postojem. Když je postoj, tak se podívejme co se stane – domino efekt. Jestliže ten hráč bude mít dobrý postoj, k tomu co chce v životě dokázat, tak mám automaticky zaručeno, že on o víkendech dělá na víc to, co ho trápí, co mu nejde. Jestliže postoj nemá a hraje jenom roli, tak to dělat nebude. Je to jen část postoje. On pak musí mít postoj vůči týmu, vítězství, prohře atd. Těžko dát nějaký obecný návod či kuchařku jak s tímto pracovat. Ale pokud bychom to rozmotávali ze shora, myslím si, že nám chybí, i v českém hokeji, ten postoj dětí, hráčů k věcem jako jsou trénink, porážka, vítězství … Protože mi nemáme horší metodiku, nemáme horší talenty, my nemáme horší trenéry, my nemáme méně kluzišť, ale hledáme to v tom. My máme problém v hlavě, protože na tom nikdo nedělá. Naopak agenti ten postoj kazí. Alespoň v hokeji, nevím jak u vás ve fotbale.

Práce s myslí hráče vyžaduje velmi individuální přístup. Je na něj v tréninkovém procesu kolektivního sportu dostatečný prostor. Musíte přece také pracovat s týmem jako celkem !?
Ano, samozřejmě. To se prolíná a probíhá během tréninku. Neprobíhá to tak, že hráče svolám a probírám s nimi stav mysli. To probíhá kontinuálně během celého tréninkového procesu. Když jsem dělal s dětmi, tak třeba krizové situace. Jsou 2 minuty do konce zápasu. Vy jste Detroit, vy Pittsburgh, kdo dostane gól prohrává. Nebo jedete jednu jedinou penaltu, žádných pět. Jedeš jednu jedinou, jsi na MS a právě teď ji musíš proměnit. To znamená. Podle toho co mi trápí, tak na tom dělám. Když to tedy technokraticky rozškatulkuji. Vím kolik by měl dát třeba na benč. Obdobně v oblasti stavu mysli se zabývám třeba strachem. Co s hráčem, který se pokaždé pět minut před koncem rozklepe. Byl bych rád, aby už z juniorských kategorií chodili hráči, kteří neberou strach jako hrozbu, ale jako výzvu. Strachu se neubráníš, tak se s ním kamarádi. Naopak, ten strach může mobilizovat nějakou skrytou energii. Jde do něčeho tuhého. Ty vo.., to bude jízda. Teď bude plný stadion a tak se dostáváte nad soupeře. Pak je hráč drzejší, dovolí si více. A další a další věci, které prokládáte do tréninku. Nejde tu mysl oddělit a trénovat separátně. To pak jde dělat individuálně, že třeba dáte tomu hráči nějaké afirmace. Vysvětlíte mu sílu podvědomí a dáte mu do podvědomí nějaké pozitivní myšlenky. Jedna z metod je třeba Silvova metoda.

Používáte nějaké psychologické testy, třeba na začátku sezóny ?
Používám takzvané výkonově-motivační testy. Až je tým utvořený tak jim dám koncem srpna test. Je to 20 minutový test, z něj vám vyjde takzvaná výkonová motivace. To znamená jakou má hráč touhu vyhrávat. Třeba vysokoškolská mládež má 85% touhu dodělat vysokou školu. Vrcholový sportovci by se měli pohybovat kolem 90% v touze dosáhnout vrcholného výkonu. Pak vám tam vyjde druhé číslo, které popisuje zda a jak se vzrůstajícím strachem výkon stoupá či klesá. Z praxe, protože jsem to ve Spartě dělal 5 let, vím, že reakce hráčů na krizové situace s výsledky testů krásně koresponduje.

Narazil jste na Silvovu metodu. Jejím nositelem je pan Vujovič, jehož služeb využívá či využíval i fotbal. Známá je spolupráce s trenérem Lavičkou, když působil v Liberci, reprezentační 21 a nakonec ve Spartě, kde to skončilo trochu nešťastně. Také s ní pracujete ?
Vím o co jde. Znám její historii, ale samotnou metodu nepoužívám. Jdu si svou cestou a používám jakýsi konglomerát všech možných metod, přístupů. Dále hledám, zkouším. Vždycky jde o tu mysl. Jestli to nazveme tak či onak, je jedno. Důležitá věc je, aby mysl neovládala nás, ale my mysl. To je princip. A jestli to dotyčný najde v takové či makové metodě je celkem jedno. Já nic nepreferuji. A co týče toho, zda pan Vujovič s panem Lavičkou ve Spartě uspěl nebo neuspěl. To je ten starý problém, který tady je. My si myslíme, teď přijde psycholog a dělej. Za 14 dní se nevyhrává, jak je to možný. Ještě 14 dní a pořád se nevyhrává. Ale my si vůbec neuvědomujeme, že fyzické tělo trénujeme od 4 let a pak si myslíme, že mysl někdo změní za měsíc za dva. To je totální nesmysl. Je těžké vstoupit v seniorského věku jako psycholog do té kabiny. Já si nedovedu představit, že by někdo jednou dvakrát v týdnu přišel a něco těm klukům říkal. Jediná cesta je, aby to byla součást trenéra. Jakmile trenér nebude v těchto věcech dostatečně silný a nebude mít asistenta, který je v tom také kovaný, tak budeme mít vždycky problémy s aplikací psychologických aspektů do tréninku. V kolektivních sportech, něco jiného jsou individuální sporty. Tam speciálního psychologa respektuji. Je jen pro něj, zavolá mu když potřebuje. To je úplně jiná práce. Ale v týmu máte sociální vazby, vztahy, hádky. To je hrozně obtížný a nemůže to vnímat někdo, kdo s týmem nežije. Buď tam bude ten člověk na 100%, na každém zápase, na každém tréninku bude u mantinelu nebo to nemůže fungovat. Pak můžeme očekávat výsledky třeba za půl roku.

Jak a jestli pracovat ve smyslu stavu mysli s mládeží. Z našeho povídání jasně vyplývá, že ano. Takže jak, od kdy ?
Od začátku. Od začátku pracovat na té ideální představě vlastností, které by měl vrcholový sportovec mít.

Takže od malička s nimi zacházet s výhledem vrcholových sportovců ?
Já vám to řeknu takto. Vy víte jak má kopat a jdete nějakou metodickou řadou. Snažíte se ho naučit kopat tak, jak kopají špičkoví vrcholoví hráči. Já mám tu samou metodickou řadu pro mysl. Proto bych byl rád a tak pracuji, aby v 18, 20 letech měl vlastnosti špičkového hráče. Klasický příklad. „Hlavně neudělej chybu.“ Neskutečně špatný pokyn a od kolika trenérů to slyšíte. Dvě minuty do konce, on jde na led a ze střídačky slyší:“Hlavně neudělej chybu.“ To jsou věci, které si neuvědomujeme a páchají neskutečnou škodu. Když se pak ten hráč ocitne na MS, jde na led po desetileté „průpravě“, že poslední dvě minuty nemá hlavně udělat chybu. To je afirmace, kterou mu dáváte, že čeká až tu chybu udělá a nakonec ji udělá.

Ve fotbale je teď velmi aktuální a probírané téma - hry malých forem, turnajové formy organizace soutěží a podobně. Postřehnul jsem, že něčím obdobným se zabývá i náš hokejový svět. Váš názor ?
To jsou změny, které můžete vyhodnotit až po nějakém čase. Každá nová věc sebou nese velké diskuze, mnoho kritiků a odpůrců.

Ve fotbale jsou ale tyto tendence něčím podložené, není to jen plácnutí do vody.
Ano, když nějakou změnu chcete, musíte mít nějaký logický koncept. Ale máte okamžiky, kdy jde logika stranou. Nelogické věci vám mohou vyhrát zápas. Překvapíte třeba nějakou netaktickou a nelogickou věcí. Hry malých forem je určitý trend, který je i v jiných zemích, třeba v Rusku. Zabředli do toho tak, že deset let neměli žádné úspěchy. Až teď začínají sbírat medaile. Je to díky tomu, že to přestřelili. Všechno směřovali k herním činnostem jednotlivce. A co se stalo ? Vychovali egoisty. Bylo to tak extrémní, že neuměli spolupracovat. Poučili se, vrátili to trochu zpátky, dostali tam ten aspekt zastupitelnosti, týmovosti a najednou udělali mílový krok a mají dva tituly mistra světa. Nejsme zastáncem lítáním ode zdi ke zdi. Jsem však zastáncem změn, nových věcí a myslím si, že toto je jedna z nich. Samozřejmě záleží jak to trenéři uchopí. A hlavně tomu musíme dát čas. Jsme příliš netrpěliví.

Trochu naivní otázka. Věříte v boha ?
To je složitější filozofická otázka. Víra v něco co nás přesahuje vede k pokoře a „odsebestředňování“ – vlastnost, kterou my trenéři často máme. Trenér musí být určitý narcista, určitý egoista. To je v pořádku. Protože on pak má hlavu na špalku. On nese odpovědnost a nikdo třeba neví, že mu to tam kazí jiní tři lidé, kteří jsou bezejmenní. On musí být určitým způsobem i sólový hráč. Je to neustálá fabulace mezi přístupem k jednotlivci a k celku a sama sobě. A to je veliké umění. Na to neexistuje jedna metoda. Proto je někdo úspěšný a po přechodu k jinému týmu ne a naopak. Změní se okolí a všechno funguje jinak.

Co s tím vším ?
Často diskutujeme problematiku kondičního tréninku, jsou semináře s tématikou rozvoj rychlosti a podobně. Pojďme se též pobavit o tom, co mám říci mužstvu o poločase, když je to 0:2 a dostali jsme 2 góly 5 minut před koncem půle, když to vypadalo, že půjdeme do šatny za stavu 0:0. Co teď ? Máme na to 45 minut. A to je problém další, který vidím. Nevím jak u vás ve fotbale, ale u nás se slučuje role kouče a trenéra. My nemáme rozdělení na tyto dvě role. V NHL i ve Švédsku je kouč a dva trenéři. Kouč je psycholog, kouč je motivátor. Kouč je člověk, který se zabývá těmi krizovými situacemi. Trenéři jsou ti, kteří dělají to fyzično. Ti do psychiky nemluví, ti nemotivují. Asistenti jsou tam od toho, aby nacvičili přesilovku. Já jsem neviděl Scotty Bowmana z Pittsburghu za celý rok na ledě - hlavní kouč. A asistenty nikdo neznal. Ti si to s prominutím oddřeli. Jenže, kdybyste viděl tu exhibici toho Scotty Bowmana před zápasem. Ten motivační mítink, co tam předvedl ! To byl herecký výkon ! To nebylo možný, aby ti hráči nemysleli na nic jiného než na zápas. To byly tak silné impulsy, kterými hráče motivoval jednotlivě i plošně. Pak mi řekl:“Bude ještě play-off.“ V ten den přišel s batohem plným cihel a říká:“Pánové, sedmý zápas. Chceme vylézt na Mount Everest. Uvědomte si to. Když lezeš na nejvyšší horu světa, tak ti jakékoliv deko v batohu navíc bude stahovat dolů. Takže mi je tady necháme. Začal vyndavat cihly a na nich byly cedulky: rodina, problémy, úmrtí. Šel až na dno, až mrazilo. Úžasný. Umí to někdo u nás ? Děláme to ?

Mohu se zúčastnit nějakého kurzu s takovou tématikou ?
Těžko. Nevím o tom. Na fakultě o praktickém koučinku nikdo nemluví. A co je vrcholový sport, kdy už ty hráče mám hotový. Jak já mám 28 letého hráče učit rychleji bruslit ? Jak ho mám naučit střílet ? To je nesmysl. Tam už je to rutina nějakého tréninku. Takže pojďme dál. A najednou vidíte, že je to ten stav mysli. Co dělá ten kouč ? Ten dolaďuje určitý bod psychického optima. Máme v sobě jakási equalizér, který tvoří fyzično a psychično a já ho chci každý ten den vyladit. Je ve čtvrtek před zápasem trénink. Ty v…, nám to dneska vůbec nešlo. Teď trenér seřve mužstvo:“Co blbnete, zítra je zápas !“ Chyba. Opak:“Pánové nic se neděje. Já nechci, aby šlo dneska, já chci, aby to šlo zítra.“ A jak jdou z kabiny ? Rozklepaní, že jim to nešlo a nebo v pohodě, protože formu potřebují až zítra. Vy jim ukážete křivku a řeknete, že jste to tak plánoval. Dneska to je správně, že to nejde. Zítra to půjde. To jsou ty koučovské věci, to je umění. Jedinou informací změníte naladění psychického stavu. Představte si, že se hráč v předvečer zápasu dozví, že jeho holka byla včera s někým v baru. Nehnete s ním. Jediná informace, hráč má formu, ale pokud je slabý v mysli, všechno změní. Naopak, dvě hodiny před zápasem:“Hele volali mi z Detroitu, mají o tebe zájem, přijedou se podívat.“ Když chcete změnit fyzično, potřebujete 6 týdnů. Tady stačí jedna informace. V tom je ta síla kouče a my to neděláme.

Mluvili jsme o tom, že stav mysli je velmi individuální věc. Ale když třeba ten Scotty Bowman hecuje mužstvo, tak mluví ke všem. To je, myslím, častý případ, kdy kouč hovoří a motivuje tým jako celek a nepůsobí na hráče individuálně.
Určitě. Tam když ale dlouhodobě pracujete, najdete si střed týmu a pak to působí jako virus. Je tam 6,8 hráčů a ty když podchytíte, tak strhnou ostatní. Pak je fabulace mezi tím plošným postřikem a individuálním. Někdy si vezmete jednoho hráče stranou, něco řešíte s kompletním týmem, něco řešíte s kapitánem.To je zase to umění toho kouče. Nikdo ať nehledá kuchařku, musí se o to zajímat a ono to přijde. To chce rok, dva číst, věnovat se tomu a najednou to přijde. Jako když já dva roky studuji trenérskou licenci, tak se dozvím o fyziologii zátěže a pak s tím můžu nějak naložit.

Vidíte nějakou paralelu v ústupu ze slávy jak českého fotbalu tak českého hokeje ?
Jednoznačně. Hodnotím to pouze na základě informací s tisku a mám dojem, že nám chybí jednotná linie, kterou bychom mohli jít. Stále kritizujeme, ale nejsme schopni se dohodnout jak z toho ven. Většina něco odhlasuje, ale ti co nebyli pro, to začnou okamžitě kritizovat. Nemáme kolegiální vztahy mezi sebou. Já jsem 6 let pracoval v Německu a tam jsem nezažil, že by se pomlouvali, že by někdo kritizoval toho druhého. Tam táhnou za jeden provaz, Vždyť to, že někde někdo skončí, že se mu nedaří, potká každého trenéra a to si dobře uvědomují.



Děkuji za rozhovor