Fyziologická poradna

4. Zátěžové zóny - pokračování - Anaerobní zóny

Pátek, 15 Leden 2010 09:45

Anaerobní zóny

(zde si prosím otevřete do druhého okna křivku "profíka" nebo "hobíka", abyste viděli, jak zóny vypadají v grafu)

Proti lidské přirozenosti a selské logice pravící, že stodola se staví od základů a ne od střechy, začneme od nejvyšších tepovek. Postupem času snad vyplyne proč – směrem k méně intenzivním zónám jsou jejich hranice méně zřetelné a neměli bychom se tak dobře o co opřít (v závorce za názvem zóny najdete odkaz na odpovídající popis v článku o ponorce, abyste si mohli představu provázat. Protože tréninkových zón se dá vytvořit o něco více, budou někdy směřovat dva na stejné místo.)

Maximální zóna (Submerge!) je oblast těsně pod maximální tepovou frekvencí (zhruba 5 – 10 tepů). Z pohledu „pilota“ jde o maximální forsáž. Na rozdíl od všech ostatních zátěžových zón se v maximále nedá soustavně pracovat. Při takové intenzitě zatížení už dochází k rychlé kumulaci laktátu a zakyselení. To nás řádově v minutách donutí zvolnit. Naprosto dominuje anaerobní metabolismus sacharidů, ostatní energetické zdroje jsou potlačeny relativním nedostatkem kyslíku. Hormonálně je tento režim přímo podporován adrenalinem a ve vegetativním řízení naprosto převažuje sympatikus. (Vám, kteří jste už podobné jemnůstky jako je adrenalin a sympatikus dávno vypustili z hlavy, se omlouvám. Neznámé termíny prosím berte jako fakt, časem se k nim dostaneme v kapitole o hormonální a nervové regulaci). Pokud je v tréninku použití této zóny vhodně dávkované, podporuje vylučování anabolického hormonu testosteronu a tím nárůst maximální síly. Velmi snadno tady ovšem dojde k předávkování a tréninkový efekt přijde v niveč.

Závodní zóna (Emergency!) ohraničuje zdola hodnota anaerobního prahu, shora většinou tepovou frekvencí, odpovídající 6 mmol/l laktátu. Pro pilota to je druhý stupeň forsáže, pro závodníka oblast, do které by měl směřovat většinu svého snažení v časovce, v úniku nebo v kopcích. Při stálé zátěži odpovídající závodní zóně se tělu stále ještě daří udržovat stabilní hladinu laktátu. Jde o nejvyšší dlouhodobě udržitelný výkon. V metabolických pochodech ještě výrazně dominuje anaerobní přeměna sacharidů v nejvíce zatížených svalech, méně zatížené svaly přitom ale ještě dokážou zpracovávat část laktátu na energii a tím jeho hladinu držet na uzdě. U velmi dobře trénovaných jedinců i v závodní zóně běží v méně zatížených svalech spalování tuků a prodlužuje celkovou vytrvalost. I tady převažuje adrenalin a sympatikus, i když je jejich úroveň nižší než v maximále. „Strategickou“ podporu dlouhodobé anaerobní práci zajišťuje hormon kortizol a hormony příbuzné – takzvané glukokortikoidy.

Tady si znovu pomohu přirovnáním k bojovému letounu. Stíhač používá přídavné spalování zejména tehdy, když je ohrožen sestřelením a nebo chce ohrožení předejít likvidací protivníka. V tu chvíli dostane přednost později opravitelné poškození motoru před nenahraditelnou a definitivní ztrátou celé stíhačky. Člověk tu nevědomky opisoval od přírody. Ta pro nás naší forsáž – anaerobní metabolismus – vytvořila hlavně pro kritické chvíle – při útěku, v boji nebo při lovu. Stejně jako u tryskového motoru při forsáži dochází i ve svalech při anaerobním režimu k množství drobných poškození. Příroda považuje zisk života za opravňující k takové újmě a předpokládá postupnou regeneraci poškození po pominutí kritické situace. Mechanici na letišti také vymění vypálený motor pilotovi, který jim přivezl letoun alespoň relativně v jednom kuse domů.

Naše tělo má k boji o prodloužení své existence ve chvílích ohrožení celou sadu opatření umožňujících a usnadňujících maximální výkon, a to i za cenu, že přímo tato opatření, nehledě na samotný výkon podávaný svaly, tělo vlastně mohou poškozovat. Patří mezi ně již uvedený adrenalin a kortizol. Hlubší vysvětlení opět najdete v dalších dílech.

Zóna anaerobního prahu (Flank ahead!) má mezi anaerobními zónami postavení tak trochu zvláštní. Určujeme jí jako poměrně úzké pásmo 5 – 7 tepů pod anaerobním prahem nebo jako rozsah tepových frekvencí odpovídající hladině laktátu 3 – 4 mmol/l. Asi vás už napadlo, proč patří mezi zóny anaerobní, když je vlastně pod anaerobním prahem a měla by být nejvyšší zónou aerobní! Zdůvodnění tohoto paradoxu je zároveň zdůvodněním jejího obrovského významu pro trénink. Zapojení všech metabolických a podpůrných systémů je v zásadě stejné, jako v zóně závodní a zatížení všech těchto systémů dostatečně stimuluje organismus k jejich rozvoji. Poškození a opotřebování je přitom ale nejmenší, jaké je možné při zachování dostatečného tréninkového efektu.

To znamená, že zóna anaerobního prahu nám slouží jako určitý trenažér jízdy v závodní intenzitě – dovolí nám okusit slasti a strasti anaerobní práce bez toho, abychom nesli následky neúměrné tréninkovému zisku. Ve vlastním závodě samostatný význam nemá, protože je jen kvantitativně nižší předstupeň závodní zóny a vlastně s ní funkčně splývá.