Fyziologická poradna

4. Zátěžové zóny - pokračování - Barevné důsledky šedých teorií

Pátek, 15 Leden 2010 09:45

Barevné důsledky šedých teorií

Bolí laktát?

Příčina bolesti svalů při zátěži a vlastní pocit intenzity pohybu zůstává pro medicínu stále poměrně temná. Přesto vám každý, kdo se cítí být povolán do sportu mluvit, řekne, že bolest svalů způsobuje laktát. Tak jednoduché to není. Zakyselení svalů (které, jak jsem už mnohokrát napsal, není působeno laktátem - laktát je následek, nikoliv příčina) na bolest určitý vliv má, ale zdaleka ne dominantní. Tato pověra zřejmě vznikla při studiích na vytrvalostně netrénovaných osobách, kde se zdálo, že hladina laktátu s pociťovanou bolestí svalů dobře koresponduje. Ovšem statisticky prokázaná závislost ani v biologii ještě neznamená závislost příčiny a následku.

Pro vysvětlení rozdílu mezi statistickou a příčinnou souvislostí si dovolím sáhnou do dějepisu. Již staří Egypťané si všimli statisticky velmi těsné souvislosti mezi určitými astronomickými jevy, jako je výška slunce nad obzorem a fáze měsíce, s pravidelnými nilskými záplavami. Protože lidská mysl je na vytváření „logických“ zkratek a zjednodušení velmi šikovná, od statistického pozorování byl jen krůček k úvaze, že slunce zdvižení hladiny přímo působí. A jelikož byli Egypťané na záplavách životně závislí a ony občas nepřišly, nebo přišly pozdě, nebo moc malé nebo naopak moc velké, napadlo je si výsledek posichrovat a slunce se pokusit zkorumpovat. A na konci původně správného statistického, ovšem špatně pochopeného pozorování, byla mocná skupinka parazitů, kteří čile kasírovali obětiny a předstírali svůj obrovský vliv na HDP Horního i Dolního Egypta (podotýkám, že jakákoliv souvislost, která by vás napadla, je náhodná a čistě statistická ☺ ).

Zpět k laktátu – výsledky těchto prvních studií byly uveřejněny, převzaty do trenérských publikací a odtud do stále více populárních a méně odborných časopisů a nakonec už dnes „každý ví, že za bolest svalů může laktát“. Dokonce je velmi pravděpodobné, že i váš praktický či jiný lékař, přímo se sportem nezabývající, vám tak odpoví i přes to, že se nikdy nic takového na fakultě neučil! Síla pověry je děsivá. Že tyto studie byly později korigovány, nebo dokonce vyvráceny, už překvapivě nikoho nezajímá…

Jeden důkaz o neskutečné moci podobných pověr určitě znáte. Před zhruba osmdesáti lety prý byla v jednom populárním americkém časopise uveřejněna studie o obsahu železa v zelenině. U špenátu tiskařský šotek posunul desetinou čárku o jedno místo doprava, takže se špenát stal králem železným, i když fakticky neobsahuje více železa než dejme tomu kedluben. Celou legendu utvrdil Pepek Námořník a tak se ještě dnes děti učí i na střední škole, že nejvýznamnějším zdrojem železa je špenát…

Takže co vlastně působí tu bolest !?! S největší pravděpodobností tak vnímáme signály z receptorů, které na každém svalovém vlákně snímají mechanické napětí. Důkazů je proto víc než dost. Jednak je to už zmiňovaná skutečnost, že dobře trénovaní sportovci vnímají jako bolestivé a nepříjemné podstatně nižší hladiny laktátu než netrénovaní jedinci. Málo trénovaný cyklista vám řekne, že se mu na těch 175 tepech jelo docela dobře, trénovaný naopak prohlásí, že si na 150 tepech „dával jako zvíře“. Hobík měl přitom 7 mmol laktátu, závodník sotva 2,5 mmol! Ovšem výkon ve wattech mohl být u závodníka dvojnásobný a proto i napětí svalů bylo podstatně vyšší.

Pro teorii o bolesti jako signálu svalových receptorů mluví i další zjištění. Čím větší část výkonu tvoří izometrická složka (izometrický stah je takový, kdy sval působí s vysokým napětím proti nehybnému předmětu), tím větší je bolestivost při menším výkonu. Dobře si to můžeme ilustrovat na dřepech. Čím větší zátěž, tím větší bolestivost. Laktát se přitom teoreticky může hromadit ve svalech teprve po půl minutě trvání série a tak dlouho nikdo dřepy s velkou zátěží necvičí. V cyklistice je obdobou srovnání jízdy na těžký převod s nízkou a lehký s vysokou kadencí při stejném výsledném výkonu ve wattech.

Jakousi podpověrou představ o bolesti a laktátu je tvrzení o kyselosti jako příčině pozdní bolesti svalů po výkonu – namožení - po několika dnech. Původce této bolesti je také úplně jiný a částečně opět souvisí se svalovým napětím a receptory. Jako hlavní vyvolávající faktor byl odhalen takzvaný excentrický svalový stah. To znamená, že svalové vlákno svojí prací pohyb nevytváří, ale brzdí – i přes vykonávanou práci se vlákno nezkracuje, ale prodlužuje. Z tohoto teoretického základu vyplývá zdánlivý praktický paradox. Namožení stehen po dřepech nebo žabácích není způsobeno záběrem při zdvíhání břemene nebo při odrazu, ale brždění při dřepání a nebo při doskoku. Namožení nohou po běhu potom vyvolává hlavně tlumení rázů při došlapu (proto také první a nejvíc trpí lýtka, fungují jako tlumiče v autě). Nejhorší pro běžce jsou proto seběhy, a to nejen kvůli kolenům.

Nepřímým důkazem je i to, že se v silniční cyklistice i po laktátově velmi náročných výkonech, jako jsou časovky, klasické namožení alespoň podle mých zkušeností, moc nevyskytuje. Vysoká anaerobní zátěž vyvolává spíš neurčité obtíže, jako pocit zatuhnutí a otoku svalů než klasickou palčivou bolest. Na horských kolech je už namožení častější, předpokládám že jednak díky potřebě tlumit nohama rázy od terénu, jednak dochází při přejezdech nerovností k prudkým skokovým změnám síly na pedálu a svalového napětí.

Druhou takovou podpověrou je heslo „co bolí, to sílí“. Bodybuildeři před časem vyčenichali studie, prokazující souvislost excentrického stahu a bolesti a založili na tom celou metodiku supermaximálních zátěží. Vypadá v praxi tak, že si naložíte více, než uzdvihnete, zátěž brzdíte směrem dolů, a když vás to nerozmáčkne, nahoru už vám někdo musí pomoct. Pokusy, činěné s touto metodou ovšem ukázaly, že jediné, co se velmi zřetelně zvýší, je množství svalových zranění. Nárůst síly a svalového objemu je stejný, nebo dokonce menší než u klasických metod s koncentrickým stahem.