Seriál o psychické přípravě

3. Zaujměte správný postoj

Neděle, 25 Říjen 2009 12:11

Postoj je váš vnitřní stav, který je ještě nad motivací. Je to cosi navíc. O motivu a motivaci jsme se zmiňovali minule. Motivace vás žene k pozitivnímu cíli. Ale v životě a ve sportu vás potkají i méně příjemné události, k nimž musíte zaujmout nějaký postoj, pracovat s nimi a přijmout je. Je to vaše reakce na věci, s nimiž se běžně ve škole či na tréninku setkáváte.

Občas se vám stane, že prohrajete, nebo vás trenér nepostaví do zápasu, nebo vás předčasně vystřídá. Nic příjemného, že? Ale i s takovými situacemi se musíte nějak vyrovnat a nějak se k nim postavit. Udělejte to tak, aby vás to nebrzdilo v dalším vývoji.
Postoj by se měl během vašeho vývoje budovat. Utváříte si ho sami, ale hodně by vám v tom měli pomoct rodiče nebo trenéři. Vždyť kolikrát vám ho pomáhají formovat a vy o tom ani nevíte. Například kontrolují, jestli máte uklizeno v šatně. Také vás učí, jak se správně starat o výstroj. Pomáhají vám naučit se důslednosti. A zároveň ve vás utvářejí správný postoj ke sportu. Protože jestli chcete ve sportu něčeho dosáhnout, musí se pro vás sport stát životním stylem.

 

Správný postoj vám pomáhá sjednotit vnitřní a vnější sílu. Není dobře, když děláte něco jen díky pevné vůli. Za tou totiž stojí slovíčko MUSÍM. Vůli startuje podnět zvenku – odměna, nebo trest. Potom vás ale k cíli žene jen ta vnější síla. Jenže vy máte v sobě i tu vnitřní. Když je obě sladíte a sjednotíte, pak nastává ideální stav, protože vás kupředu ženou obě.

Bez motivace a bez chtění

Ukažme si to na fotbalistech. Existují hráči líní, se špatným postojem a bez motivace. Podvědomí takového člověka vlastně ani sport dělat nechce. Také už na něj přestaly zabírat vnější podněty – neláká ho vidina odměny a nebojí se ani trestu. Takový kluk nebo holka v 15 letech s fotbalem skončí. Už dávno ho nehraje kvůli sobě. Pak se vzbouří i proti rodičům a nechce pokračovat ani kvůli nim.

S motivací, ale bez chtění

Druhá možnost je, že vnější cíle ho stále lákají, ale neuvědomuje si, že nic jiného už ho k fotbalu netáhne. Není to ten zarputilý hráč, který by byl první v kabině, doma si vzal míč jen tak sám od sebe a šel si zahrát na ulici, nebo který by pravidelně ráno a večer dělal dřepy a kliky (jako si přidával třeba Pavel Nedvěd). Tuhle chuť dělat sám o sobě něco navíc v sobě takový kluk nemá. Je jasně vidět, že sportuje jen kvůli podnětům z vnějšku.

Chuť zůstala, ale chybí vůle

U třetího případu je to obráceně. Hraje fotbal rád, je to hračička, který si užívá zápasy, ale když nadejde čas na hrubou práci, nemá vůli ji dotáhnout do konce. Chce hrát, dávat góly, ale nic pro to neudělá. Když si myslí, že je nějaké cvičení navíc, tak si řekne, že už ho dělat nebude.

Chtění, motivace, vůle

Čtvrtá možnost představuje ideál, o který bychom se měli snažit. Aby se podvědomí propojilo s vědomím. Abyste fotbal měli rádi, abyste v sobě našli dostatek vůle, abyste to vše spojili v jeden celek.

Sjednocení sil

Když se trenérům povede v hráčích objevit a nastartovat jejich vnitřní sílu, najednou i samotný hráč zjistí, že vůli ani tolik nepotřebuje. Nevěříte? Ale skutečně je to tak. Najednou mu sport přestane připadat jako dřina, protože všechny úkony bude provádět rád a tvrdé tréninky si bude užívat.

Vůle je jen první krok. Tím druhým je, že ji přestanete potřebovat, protože se na všechny věci spojené s tím, co děláte, budete těšit.
Říká se, že vůle je matka veškerého jednání. Já s tím souhlasím, ale občas pak může nastat křeč. Když teď půjdu do posilovny, protože vím, že tam jít musím, protože mi to pomáhá, tak mám vůli do posilovny jít. To je ale jen poloviční cesta. Když si řeknu, že se tam těším, protože mě posilování baví, pak je to splynutí vnitřních a vnějších sil, které dává člověku jedinečnou sílu.

Nerad bych, aby to vyznělo, že taháme děti od vůle. Je to jinak, vůle se má přeměnit do chtění. Největších výkonů ve sportu nedosáhnete dřinou. Ano, objektivně si při tom špičkoví sportovci sáhnou na dno fyzických možností, ale nepovažují to za dřinu. Ten pocit, kdy jsou absolutně vyčerpaní, je baví, mají ho rádi, takže o něm nepřemýšlejí jako o dřině. Prostě jdou za svým cílem, proto dřinu nevnímají jako něco negativního.
Jen si vzpomeňte na učení. Stačí mít látku, která vás baví a zajímá. A stejnou porci informací najednou zvládnete mnohem rychleji a lépe, než když ji považujete za něco nepříjemného a když víte, že se ji prostě musíte naučit.

Přijde vám, že není jednoduché „zamilovat si“ dělání stovek dřepů a kliků? Zdá se vám nemožné oblíbit si tréninky, z nichž odcházíte úplně vyčerpaní? Tak o tom, jak nastartovat vnitřní sílu a sladit ji s tou vnější, si řekneme příště.