Alexander Vencel a jeho francouzská mise

Neděle, 11 Říjen 2009 14:05

Alexandera Vencela pamatujeme jako prvotřídního brankáře s reprezentačními zkušenostmi jak v československé tak slovenské reprezentaci. U fotbalu zůstal a svůj trenérský potenciál rozvíjí již několik let ve Francii. V druholigovém klubu Racing Štrasburk se věnuje brankářům a též je asistentem trenéra prvního týmu. Na jediný klik se tak s námi můžete přenést do sladké Francie. Řekneme si něco o fungování klubu, prozkoumáme systém výchovy fotbalové mládeže ve Francii a nezapomeneme na další francouzské zajímavosti.

Jak se fotbalově žije ve Francii . . .

Na úvod by nás zajímalo něco o tvém fotbalovém životě ve Francii.
Přišel jsem do Štrasburku v 94 jako hráč. Nejprve jsem měl roční smlouvu a pak jsem jí prodloužil o dva roky. Po těch třech letech jsme ji prodloužili o další dva roky. Po třech měsících, jelikož se dařilo i v UEFě, mě přihodili ještě další dva roky, abych náhodou neodešel pryč. Zůstal jsem zde 6 roků, poslední rok už jsem tu nebyl. Situace v klubu se změnila, vadilo mi vystupování některých lidí. Měl jsem slíbené prodloužení kontraktu, ale ten člověk se kterým jsem o tom jednal, si myslel, že jsem hlupák. Jsou věci, které člověk může akceptovat a které nemůže. Člověk má nějakou hrdost, která mu to nedovolí. Takže další prodloužení o čtyři roky za daných podmínek jsem nepřijal. Odešel jsem i když jsem měl ještě smlouvu na rok. Mohl jsem zůstat. Dotyčného 3 měsíce po mém odchodu vyhodili a většina litovala, že jsem odešel. Hned další rok se vypadlo z ligy. Takže jsem z toho relativně vyšel úspěšně, ale opravdu jen relativně. Odešel jsem do Le Havru, kde jsem zůstal taktéž šest roků, jako tady ve Štrasburku.

V Le Havru to bylo všechno trochu jiné, jiná role. Menší klub, ale i toto bylo pěkných šest let. Skončil jsem v 39 letech, i když jsem mohl pokračovat, kdybych chtěl. Nabídky z jiných klubů byly. V tomto věku už ti nikdo delší smlouvu než na jeden rok nedá a samotnému už se mi nikam jít nechtělo. Rodina tam měla zázemí a tahat je někam na jeden rok se mi zdálo zbytečné. Chuť ještě byla, ale něco rodinného racionálního mě přimělo skončit. V té době mě už dělal náhradníka Mandanda, který je nyní ve francouzské reprezentaci. Klub by nabídl funkci, kde bych dělal s mládeží.

Takže v Le Havru jsi skončil hráčskou kariéru.
Ano, začal jsem pracovat v klubu. Byl jsem asistentem u juniorky, pomáhal jsem s brankáři, pomáhal jsem u osmnáctiletých. Asi po půl roce trenér osmnáctiletých onemocněl, musel i do nemocnice, takže jsem trénoval sám. To byla dobrá zkušenost, hráli jsme nevyšší dorosteneckou soutěž. Bylo naplánováno, že budu asistentem prvního týmu. Přišla však nabídka znovu od Štrasburku, který právě vypadl z první ligy s cílem vrátit se zpět. Kdyby to byla nabídka z jiného klubu, tak bych si asi počkal v Le Havru. Tím, že to bylo do místa, kde jsem strávil šest let, jsem nabídku akceptoval. V Le Havru bych byl u prvního týmu do 12 měsíců, takto jsem to měl hned. Tři roky jsem pracoval s brankáři, občas i s mužstvem. Jsem zodpovědný za všechny brankáře, které máme v klubu. K sobě mám dva lidi, kteří dělají hlavně s dětmi. Do jejich práce jim přímo nezasahuji. Plánuji jakým směrem se budeme ubírat, na jaké tématice se bude pracovat a oni už ji naplňují podle svých představ. Já trénuji s chlapama, ale beru i kluky od 15 let. Navíc jsem nyní i asistent u prvního mužstva. Takže jsem odpovědný za brankáře a zároveň jsem asistentem.

Jakou trenérskou licencí disponuješ ?
Právě si dodělávám tu nejvyšší, tedy profi licenci. Když všechno dobře půjde, tak ji budu mít příští léto. Proč potom nezkusit něco z mužstvem. Neříkám tím, že si hned budu něco hledat. Když se naskytne nějaká příležitost, tak proč ne.

Obligátní otázka. Proč si se stal trenérem ? Zrálo to v tobě dlouho nebo jsi chtěl po skončení hráčské kariéry pokračovat ve fotbale ? Každý hráč se nestává trenérem.
Jednak jsem cítil povinnost předat to, co jsem dostal od jiných. Dále je třeba mít k tomu vztah. Pro mě není problém dělat cokoliv. Kdybych měl jít zítra vykládat vagóny, nemám s tím problém. Ale když byla šance zůstat u fotbalu, tak proč ne, když jsem ho celý život dělal. I když jsem měl nabídku jít dělal do jedné velké firmy zde, jelikož majitel je velký fanda fotbalu, ale rozhodl jsem se zůstat u fotbalu. Pak jsou dvě možnosti: trenér nebo manažer. Manažera jsem dělat nechtěl, takže musím trénovat.

Systém výchovy fotbalové mládeže ve Francii

Tohle téma mi velmi zajímá z více důvodů. Jeden z nich je i to, že se v poslední době u nás hodně diskutuje větší využívání her malých forem v mládežnických kategoriích.
Na úvod bych rád řekl, že ve Francii je výchova fotbalové mládeže na velmi dobré úrovni. Důkazem toho je, že velmi mnoho mladých hráčů se uplatňuje v celé Evropě i světe. To není případ třeba německých hráčů. Francouzská výchova je tak široká, že ti kluci jsou schopni se velmi rychle adaptovat na různé herní systémy. Dost často se stává, že se zde hráč neuplatní ve 3. či 4. lize a odchází do Anglie nebo Španělska a za 2-3 roky tam hraje druhou ligu. Dokonce francouzský model fotbalových akademií kopírují jiné země, kterým to pak též přináší ovoce. Takovým příkladem je Švýcarsko, které asi před deseti lety přebralo téměř totožný model. Dnes už můžeme vnímat příchod nových švýcarských hráčů a myslím si, že úroveň švýcarského fotbalu mimořádně narostla.

Pojďme tedy blíže k praxi.
To co ti budu nyní popisovat jsou nejčerstvější novinky. Před touto sezónou totiž ve Francii proběhly nějaké změny.

Proberme tedy postupně jednotlivé věkové kategorie, tak jak jsou členěny ve Francii.
Nejmladší kategorie je U6-U9. Ale těm nejmladším by mělo být 6 let, aby mohli být organizovaní v klubu. Tato věková kategorie hraje 5v5 na zhruba čtvrtině hřiště. Nehrají žádnou dlouhodobou soutěž. Sejdou se o víkendu a hrají zápasy, mezi tím žonglují, mají různé dovednostní soutěže. Vyhodnocení se provede jen za ten den a žádná tabulka se nevede. Tréninky mají 1-2x týdně. Hrají s míčem č.3.

Další kategorie je U10-U11. Fotbal hrají 7v7. Hraje se to jen v regionech, žádné velké soutěže. Jen takové lokální v počtu kolem 6 mužstev. Hrají s míčem č. 4. Hrají 2x25 minut, na šířku poloviny hřiště.

Nyní přichází kategorie U12-U13. Ti hrají 9v9 a stále ještě na šířku, 2x30 minut, míč číslo 4. Byla taková tendence, že by hráli mezi pokutovými územími, což si myslím, že by bylo vhodnější hlavně pro kategorii U13. Dovolím si tvrdit, že s takových alibi důvodů to neprošlo, protože se schovali za bezpečnostní důvody, že to není realizovatelné. Myslím si, že to byly spíše finanční důvody. Nainstalovat branky na šestnáctku, zafixovat je tam, aby nedošlo k nějakým nehodám, to je trochu problém. Takže bylo rozhodnuto, že ne. Ale myslím si, že to není takový problém zapustit branku či použít přenosné. Něco to ale stojí.
Tato kategorie zase hraje v nějakém regionálním uspořádání a na konci se vítězi střetnou v národním finále, které je realizováno turnajovou formou.

Potom máme U14-U15. Hraje se už 11v11, na celé hřiště 2x40 minut s míčem č.5. Ženy zde hrají ještě 7v7 s míčem č.4. Opět se hraje na regionální úrovni, hlavně ta starší kategorie U15 už hraje i meziregionálně. Stále se ještě nehraje soutěž na celonárodní úrovni. Navíc zde hrají taktéž na regionálních úrovních něco jako u nás „pohár“.

Stále ještě žádná celostátní soutěž ?
Ne. Francie je velmi velká a tak se to nedá zvládnout. Zde se chodí často do školy i v sobotu, takže i z tohoto hlediska je to komplikované.

Další kategorie je U16-U17. Hraje se 11v11 na celé hřiště, 2x45 minut, míč č. 5. Zde už můžeme mluvit o národní soutěži. Francie je ale rozdělená do několika částí, aby se nestávalo, že pojedeme hrát 1500 kilometrů. Vítězové se zase setkají na konci sezóny někde na turnaji, ze kterého vzejde vítěz Francie.

Teď už zbývá jen U18-U19. Hraje se 11v11 na celé hřiště, 2x45 minut, míč č. 5. Hraje se národní soutěž obdobným způsobem jako v předchozí kategorii. Navíc hrají něco jako Francouzský pohár(Cup Gambardella). Zde se hraje od určitého kola napříč celou Francií. Hraje se to na jeden zápas, o tom kde rozhoduje los. Hraje se bez prodloužení, jsou rovnou penalty. Finále se pak hraje ve stejný den a na stejném stadionu jako finále Francouzského poháru. Je to takový předzápas.

Prošli jsem tedy všechno. Pak už jsou dospělí.
Ano. Pak už jsou dospělí. V profesionálních klubech jsou rezervy – B mužstva. Tyto mužstva mohou hrát maximálně čtvrtou nejvyšší soutěž. To je nejvyšší amatérská soutěž, kde mohou hrát rezervy prvo a druholigových klubů. Mohou spadnout do 5.ligy, ale nemohou postoupit výše. Tady se to zastaví na té 4.lize. Když dopadne soutěž tak, že třeba na prvních pěti místech jsou Béčka, tak postupuje tým ze šesté příčky.

Prošli jsme celé spektrum věkových kategorií. Kdo je organizuje ?
Až do U15 je to záležitost velkého francouzského svazu. Nižší kategorie organizují krajské svazy. Krajské svazy též pomáhají dotacemi, ale těch příliš není.

Takže hlavní finanční zátěž leží na klubech.
Ano. To je podobné jako u nás.

Jak je to s přestupy. Je běžné, že již velmi brzo si kluby přetahují hráče ?
Až do toho věku U13 se žádné velké „čachry“ nedějí. Pak už se to stává, ale většinou to funguje takto. Větší kluby, třeba jako jsme my, uzavírají určité smlouvy s malými kluby, na základě kterých, když se objeví nějaký velmi talentovaný kluk, tak odchází k nám. Ale jsou v tom mezery. Vždy může hrát roli ješitnost trenérů, rodičů apod. Je to postaveno na lidských vztazích. Ještě do U15 se to děje v takovém regionálním pojetí, aby se ty děti netahaly z daleka. Existuje určitá ochrana hráčů. Jsou v tom ale mezery směrem ven a proto Francouzi ztrácejí velmi lehce talentované hráče do zahraničí. To je ale dosti komplikovaná otázka, do které bych se nerad pouštěl.


Fotbalové třídy, akademie. Určitě něco takového ve Francii existuje.
Existují sportovní třídy, nemusí být jen se zaměřením na fotbal. Začíná to na druhém stupni, tedy od 6. třídy (z 11 na 12 let). My jich tu máme v okolí 3 nebo 4. Ale není povinnost být v této třídě. Například můj syn zde hraje v U15 a není v této třídě. Mě se ta škola úplně nezdála a na vzdělání mi velmi záleží. Zvláště v tomto věku, do těch 16 let. Pak už se uvidí jestli z toho chlapce něco bude nebo ne z hlediska fotbalu. Ty fotbalové třídy mají navíc dva až tři tréninky týdně.

Kdo je zřizovatelem těch fotbalových tříd ?
Není to klub, ale škola sama. Klub má pak se školou navázanou nějakou formu spolupráce.

V Česku se často setkávám s názorem, že ubývá dětí se zájmem o fotbal. Co ve Francii ?
Zde to tak úplně není. Určitě jsem ztratili hodně dětí, protože dneska je jednodušší si sednou k playstation či televizi. Při tom se neunaví, rodiče, kteří jsou dnes velmi zaneprázdnění, je nemusí vozit. Ale Francii je dost velká země, aby ta zásobárna dětí byla dostatečná. Děti mění sporty častěji než dříve, ale znovu podotýkám, není problém s počty dětí. Možná je tu trochu jiný generační problém. Současné generace je odkojená umělou trávou, která ji nedělá problém, ale je méně obecně koordinačně připravená. Znovu se musím vrátit k televizím a počítačům, na strom vylézt nikdo neumí. Nikdo nechodí k sousedovi ukradnou jablko. Takže máme o to více práce v tréninku. Musíme je učit věci, které se dříve naučili takovou přirozenou hrou po škole.

Mládež v tvém klubu. Jak často trénuje ta nejmladší kategorie U6-U9 ?
Většinou mají trénink ve středu, protože není škola. Školní systém je ve Francii funguje tak, že děti jdou ráno do školy. Na oběd jdou domů a vracejí se ve 14:00 a jsou ve škole do 16-17:00. Ve středu mají volno, ale v sobotu mají školu do oběda. Takže středa je sportovní den. Ve středu se trénuje a v sobotu odpoledne jsou zápasy.

Trénuje se tedy 1x týdně !
U těchto nejmenších se to nedá zvládnout jinak. Ve větších klubech se někdy stihne ještě jeden trénink navíc, třeba v pondělí večer. Dále jsou ve Francii velmi často prázdniny. Tady jsou každých 6-7 týdnů prázdniny, které trvají týden i dva. Pak se často první týden věnuje tréninku ve formě nějakého kempu. Tak se dohání tréninkové manko. Samozřejmě přes velké prázdniny fungují fotbalové „tábory“.

Starší věkové kategorie trénují častěji.
Ti už trénují tak 3x týdně, podle klubu.

O brankářích …

Přece jen jsi brankář. Zastavme se u tohoto tématu. Výchova brankářů ve tvém klubu ?
Relativně zodpovědný za všechny brankáře jsem já. K ruce mám dva lidi. Ti nejsou placení fixně. Platí se jim cestovné nebo tak něco. Mám člověka, který se věnuje kategoriím U9-U13 a to 2x týdně. Většinou je to zorganizované tak, že si bere brankáře půl hodiny před tréninkem mužstva a pak je dá k dispozici mužstvu.

Takže speciální brankářské tréninky až od U9.
Ano, ale není vyloučené, že bere s sebou i mladší. Pak s nimi provádí jen ty základní cvičení, aby si zvykali na míč a nebáli se ho. Věk až tak nerozhoduje.

Vybíráte si adepty brankářského řemesla nějak cíleněji (velikost rodičů, prarodičů apod.)?
Nějaký takový výběr máme. Máme výhodu, že ten člověk, který nám trénuje brankáře má svoje zaměstnání – trénuje na regionální úrovni, kam si zve brankáře z okolí a má tak přehled o brankařích. Té vyšší věkové kategorii se věnuje důchodce, který nevynechá jediný zápas v okolí všech věkových kategorií. Takže vidí 5-10 zápasů za víkend. Přehled o talentovaných brankářích máme. Též krajský svaz pořádá výběry a náš klub něco podobného. Jednou za 3-4 měsíce si pozveme vytipované děti na půl dne k nám, potrénujeme s nimi a takto je sledujeme. Nemusí být u nás zaregistrovaní, hrají dál ve svých klubech a mi ho takto sledujeme a pracujeme na něm. U nás máme v těch mladších kategoriích jednoho či dva brankáře. Ne víc.

Přejděme ke starší kategorii, U13 a výše.
Tam máme, jak jsem již zmiňoval, toho staršího pána. Ten trénuje už i s rezervou. Trénuje několik věkových kategorií najednou. Od této sezóny mi přibyl ještě jeden člověk, bývalý brankář, který mi dělal náhradníka, když jsem tu chytával. Loni jsem ho angažoval jako čtvrtého brankáře k prvnímu mužstvu, kdyby byl nějaký problém. Tento rok skončil. Takže s tím důchodcem alternují a pomáhá i jinde podle potřeby. Má takovou všeobecnou funkci se zaměřením na brankáře. Jako nezaměstnaný má právo takto fungovat a dělat si při tom trenérské kurzy.

Od těch starších věkových kategorií fungujeme tak, že máme vždy na několik týdnů vypsané nějaké téma. Rozhodl jsem se pro tuto cestu. Ty děti se učí. Pokud s nimi budeme chvíli dělat centry, chvíli chytání v pádě atd., je na ty děti spousta informací. Nejsou schopné je vstřebat a není dostatečný počet opakování. Takže fungujeme v takových krátkých dvoutýdenních cyklech. Teď jsme třeba skončili cyklus chytání v pádě. To bylo hlavní téma. To zase neznamená, že tam nemůže být nic jiného. Nezasahuji do toho, co ti moji trenéři dělají. Takže dva týdny do nich hustíme stejné informace, opravujeme chyby, stále se ten chlapec zdokonaluje v jedné věci. Pokud se to nenaučí takto, tak už nijak. Pak máme centrované míče, dále souboj 1v1 reflexní zákroky, hra nohou je čtvrté téma a pak se vracíme k chytání v pádě. Má to i další výhodu. Když nějaký trenér není přítomen nebo si je vezmu já, nemusíme se ptát co dělali minule a tak podobně. Vím co je v tomto týdnu za téma. Nakonec, výjimečně se může stát, že není žádný trenér brankářů, takže oni ví sami, co mají přibližně dělat.

Jednou dvakrát za rok zavolám všechny brankáře od nejmladší kategorie až po A tým. Je nás 20-25, všichni spolu trénujeme a na závěr máme spolu nějaký piknik. Takže šesti nebo desetiletý kluk společně trénuje s ligovým brankářem, spolu si kopají, padají.

Volné . . .

Tvoje publikační činnost ?
To začalo když jsem byl ještě hráč. Debatoval jsem s pány Peráčkem a Kačánym na fotbalovém svazu, kteří si posteskli, že neexistuje žádná literatura týkající se brankářské problematiky. To byla taková výzva pro mě. Na základě toho vznikla ta první kniha Brankár. Tato kniha už je vyprodaná. Existuje už jen ve formě pdf souboru na DVD, což bylo dodatečně vytvořeno pro velký zájem. Tato kniha vysvětluje technickou stránku brankáře. Čistě technika bez ohledu na kondiční záležitosti. Pak byl dotaz co dál ? Proto vznikl druhý díl Brankár 2, kde jsem se zaměřili na kondiční stránku, zdravověda, psychologie, výběr talentů. Jakmile byly tyto dvě knihy venku, tak člověka to láká, tlačí i ostatní lidé se zmíní, že proč to není také ve Francii. Proto jsem se rozhodl a s pomocí několika lidí zde připravil francouzskou verzi. K tomu se natočilo úplně nové video a vznikla nová kniha ve francouzštině, která vychází z těch dvou slovenských. Bez nějaké velké reklamy se zde prodalo za rok více než 1500 knih. Jsem velmi spokojený. Našel jsem 2-3 partnery, kteří mě pomohli finančně, takže jsem to mohl dotáhnou na stejnou cenu jaká je na Slovensku. Obdobné knihy bez DVD jsou dražší než moje s DVD. Takže to lidi pořídí zhruba za poloviční cenu. Tím jsem trochu zruinoval touto cenou trh. Je to určené jak brankářům tak trenérům. Chtěl jsem takto pomoci s výchovou brankářů.

Plánuješ něco dalšího ?
Myslím si, knihy byly tak kompletní, že si nyní nedokážu představit, co bych doplnil. Uvidíme. Nicméně takový projekt je drahá záležitost vyžadující 30-40 000 euro. A to jsem si ještě spousta věcí udělal sám. Problém dalších publikací je co do nich dát, abych se neopakoval a dále jsou též časově a finančně náročné.

Často se setkávám s kritikou hráčských agentů. Jak to vidíš ty, svým francouzským pohledem ?
Máme ty samé problémy. Mezi agenty mám i kamarády, kteří jsou seriozní. Nechci teď nikoho urazit, ale kritika agentů je oprávněná. Nechci všechny házet do jednoho pytle. Jsou agenti, kteří jsou seriozní, kterým záleží na tom chlapci. Připraví plán sportovní kariéry, stará se o školu, stará o finance (pokud už kluk nechodí do školy, tak aby první plat neutratil za nové auto apod., neměl na daně, po skončení kariéry neměl nic atd.). Toto jsou pro mě úkoly dobrého agenta. Takoví dneska jsou. Ale jsou bohužel i takoví, kteří jsou vidět jednou za dva roky. Když se podepisuje kontrakt a když se znovu prodlužuje. Velký problém však též vidím v rodinném zázemí chlapců. Ve Francii se mnoho rodičů snaží splnit svoje nedosažené cíle přes své ratolesti. Tím, že ty výdělky jsou velké oproti normálním lidem, každý chce mít ze svého syna velkého hráče, který zajistí celou rodinu. Dovolím si tvrdit, že spousta dětí se stává zbožím vlastních rodičů, kteří prodávají svoje děti. Bohužel je to tak. Mám s tím svoje zkušenosti. Vytrácí se klubová hrdost. Dříve jsme byli kluboví „otroci“, což je druhý extrém, který též nebyl dobrý. Ale ten vztah ke klubu byl úplně jiný než je dnes. Dnes když hráč pár tydnu nehraje, zavolá agentovi, ten řekne nevadí a za chvíli je někde jinde. Kluci běhají z jednoho kubu do druhého, možná si vydělají peníze, ale chybí jim taková ta sportovní kariéra. Myslím si, že je to trochu naškodí i fotbalu.

To asi ano, ale fotbal je zaměstnání, fotbal je obchod a nese tak všechny příslušné znaky.
Ano, to ano. Otočím to takto. Není křivý ten co bere, ale ten co dává. Byl bych hloupý, kdybych nebral. Co dělají bohaté kluby. Poberou 100 kluků z celého světa, a když 2 projdou a jsou z nich hvězdy, o těch dalších 98 se nikdo nestará. Odpad je velký a to si často ani ti rodiče a další neuvědomují. Ani na to nikdo neupozorní. Co ten kluk pak bude dělat ? Na to se často zapomíná. Takže se nestaráme dostatečně o ty kluky co se týče dění mimo fotbal.

Jak se dbá na vzdělání trenérů ve Francii ?
Je to tady velmi striktní. Dlouho trvalo než podepsali konvenci UEFy, jsou to dva roky, která umožňuje homologizaci trenérských licencí získaných v zahraničí. Dost na to dbají. Doba než se dopracuješ k nejvyššímu diplomu je dost dlouhá. Velmi často jsou různá doškolení, přeškolení. Často můžeš slyšet, že je to jen proto, aby ti,co to organizují, měli co dělat. Pro ucházení se o příslušné licence, musíš splnit různá kritéria. Ty když nesplníš, tak se s tebou nikdo nebaví. Ten modul je prakticky identický s tím, který vydala UEFA. Každá země má pak svá jistá specifika, ale zásadně se to neliší. Dnes je ve Francii 80 trenérů s nejvyšší profi licencí, kteří nemají práci. I to je důvod, proč se tak bránili, aby přišli trenéři ze zahraničí. Ale evropské zákony je donutili to přehodnotit.

Děkuji za rozhovor