Rozhovor s Antonínem Plachým

Úterý, 08 Leden 2008 15:45

Dnes jsme si k rozhovoru pozvali člena Oddělení vzdělávání trenérů Českomoravského fotbalového svazu. Škoda, že jste nemohli být s námi u toho. Pan Plachý ví, o čem mluví a má široký přehled nejen o ryze fotbalové problematice. Jeho odpovědi či myšlenky mají někdy až filozofický nádech a jsme moc rádi, že Vám můžeme alespoň takto zprostředkovat rozhovor právě s ním. Tak jdeme na to . . .

Fotbalový životopis . . .

Jako hráč …

Většinu fotbalového života jsem strávil na Spartě, kde jsem prošel od přípravky až po ligové „áčko“. V A týmu jsem působil zhruba rok. Po té jsem přestupoval po vlastním uvážení do oddílů, nižších soutěží. Nicméně v mládí jsem se nezajímal jen o fotbal. Dlouhodobě jsem hrál tenis, volejbal. Zabýval jsem se i dalšími sporty, což souvisí s Fakultou tělesné výchovy a sportu, kterou jsem absolvoval, a též způsobem života u nás na chatě, kde jsem přičichnul ke všem možným sportům ( nejen míčovým ).

Takže důkladná všeobecná příprava !
Určitě. Byl to takový pelmel všech možných sportů. Na jedné straně kolektivní sporty založené na spolupráci a týmovém cítění, na druhé straně ryze individuální sporty. To jsou polohy, které se ve fotbale spojují. Jak hráč, tak trenér tohle určitě promýšlí z mnoha různých pohledů a v mnoha různých situacích.

Jako trenér …

Největší trenérskou zkušenost mám z volejbalu, kde jsem trénoval družstva od žákyň až po dospělé, ale přičítám k ní i další, menší trenérské zkušenosti ve sportu obecně, nebo čas kdy jsem učil ve škole, nebo současnou práci. Ten celek je opravdová trenérská škola

V jakém smyslu ?
Člověka to naučí přemýšlet o sobě, o svěřencích, o tréninku, o zápasech. U dívek a dam všechno funguje jaksi vypjatěji, jemněji něž u kluků, kteří jsou soutěživější a více toho přijmou. U holek si musí člověk dávat větší pozor co říká, jak se kouká, co dělá. Po 20 letech pořád zjišťujete, že to, co si člověk myslel před 10 lety, je přece jen trochu jinak. Je to nekončící spirála objevování.

Fotbalový trenér ?
Jistě. Prošel jsem mnoha týmy, většinou v roli asistentů různých trenérů, které jsem třeba i do příslušného klubu nasměroval, jelikož sám jsem se snažil dlouho hrát. Též jsem se věnoval žákovským kategoriím, kde mám i malinkou zkušenost z Kanady.

To byla stáž ?
Studijně fotbalový pobyt, který skončil hlavně u toho fotbalu a nějakých prací na fyzioterapeutické klinice.

Současnost ?
Teď nikde netrénuji. V prosinci 2006 jsem skončil v Motorletu, kde jsem byl zase tím hrajícím asistentem. Nyní tedy registrovaně fotbal netrénuji ani nehraji. Dalšími aktivitami však stále držím svou trenérskou linii. Funguje v tom jakýsi přenos poznatků.

Mládežnický fotbal ?
Nárazově jezdím jako vedoucí mládežnických reprezentačních týmů, naposledy u U17. Nejsem tam tedy jako trenér, ale samozřejmě trenérskému pohledu se nevyhnu. Postřehy z těchto akcí se snažím využít nejen pro sebe, ale i pro obor trenérského vzdělání jako celku, tedy pro ostatní trenéry. Naposledy jsem se trochu věnoval brankářům sedmnáctky, ale i to je již pasé. V březnu čekáme další přírůstek do rodiny, která je pro mě na prvním místě. To je otázka hodnot.

Vzdělávání trenérů u nás . . .

Zjednodušeně řečeno jsou tady 4 základní typy licencí. Licence C, která je pro tatínky, maminky a pro všechny ty lidi, kteří mají dítě, chtějí jít k oddílu a něco s nimi dělat. Pořádají to okresní fotbalové svazy. Takže pro tyto „úplné začátečníky“ ( samozřejmě to nejsou všechno začátečníci, mohou se zabývat fotbalem už moc dlouho, ale až nyní se rozhodli pro získání licence ) je kontaktním místem okresní fotbalový svaz. Další stupně jsou licence UEFA B, UEFA A, UEFA PROFI. Pak ještě existuje speciální licence „Trenér mládeže ČMFS“, již oficiálně schválená UEFA, která ji začleňuje do svého systému licencí. V současné době probíhá teprve druhý kurs této licence, který má zatím ještě status Trenér ČMFS mládeže, ale UEFA už neoficiálně potvrdila, že to bude mít status UEFA. Takže to je takový úspěch našeho dvoučlenného oddělení vzdělávání trenérů. I když dlouhodobě a skoro výhradně se o to zasloužil Jirka Zalabák, já už jsem přišel tak trochu k hotovému. Na vlastních kurzech už se podílím aktivněji.

Všechny potřebné informace jsou uvedeny na www.fotbal.cz. V sekci vzdělávání trenérů je odkaz – Chcete se stát trenérem ? Tam najde zájemce základní informace.

Jak často se kurzy konají, kdo je řídí ?
C licenci si řídí okresy, UEFA B kraje, podle zájmu se někdy okresy nebo kraje spojí. Byli bychom rádi, aby to probíhalo pravidelně každý rok na všech 74 okresech. Tak tomu ale není. Vždycky záleží na zájmu. Je jasné, že když tomu má člověk věnovat určitý čas a peníze, tak spousta lidí řekne, že ten čas nemá, nebo že peníze nechce dát a trénuje takzvaně na „divoko“. Druhá věc je pohled rozhodčích, kteří by měli podle souboru předpisů a v brzké době i podle soutěžního řádu, hlídat platnost trenérských licencí. Okresní a krajské svazy pak budou oslovovat kluby, jejichž trenéři licence nemají.

UEFA A licence už je řízena z Prahy !?
Dá se to tak říci, část toho kurzu je organizovaná v Olomouci. Obnáší to 4 plné týdny od pondělí do pátku, celé zakončené zkouškami. Tento kurz je už pro „téměř profesionální“ trenéry. Platnost této licence je od divize po ČFL, kde už jsou trenéři minimálně občas placeni, někde víc než dobře, záleží na regionu. S touto licencí je i možnost podívat se do zahraničí a také tam spousta takových trenérů funguje. S UEFA B licencí samozřejmě také, protože tyto licence mají mezinárodní platnost.

A ten kurs pro mládež ?
Ten právě běží a bude končit v únoru 2008. Brzy po něm začne další a ten už by mohl mít oficiální statut UEFA od počátku. Předpoklad pro účast na tomto kursu je A licence a 1 rok praxe jako držitel A licence. U absolventů se předpokládá, že budou trénovat na odpovídající úrovni. To znamená sportovní třídy, ligové dorosty, reprezentační výběry a podobně, někde už je to i povinnost. Je to podle našich řádů nejvyšší mládežnické trenérské vzdělání. Takže nemusí mít UEFA PROFI, ale stačí tato mládežnická.

Tímto jsme probrali všechny typy licencí ?
Oddělení vzdělávání odpovídá z jedné strany našemu fotbalovému hnutí a z druhé strany UEFA, jakoby svému nadřízenému orgánu, který tyto licence zastřešuje. Nyní UEFA začala vyžadovat to, o čem my už zhruba 2 roky diskutujeme, i na krajských úrovních. Jde o rozšíření C licence na takzvanou „grassroots“ licenci ( samozřejmě to nějak souvisí s penězi pro český fotbal ), volně přeloženo – fotbal pro všechny. Tato licence by měla obsahovat 60 hodin studia. Nyní dolaďujeme jak by to mohlo vypadat a co by se tam mělo dělat.

Strukturu licencí a jejich obsah tedy určuje UEFA!?

Na to je trochu složitější odpověď. Na UEFA se zabývá vzděláváním Jíra Project Panel, pojmenovaný po našem věhlasném panu Jírovi. I díky jemu se UEFA u nás také inspirovala. Vzdělání u nás mělo, hlavně směrem od fakult, které spolupracovali s fotbalovým svazem, velkou kvalitu a tradici. UEFA se inspirovala ve všech zemích, něco od nás, něco od jinud a vytvářela nový model. Podle toho modelu pak ostatní země přizpůsobovali své vzdělávací systémy.

Tak jak to tedy je ?
UEFA vydává a doporučuje rámcový plán, co by se v kurzech mělo vyučovat. Ale jak říkám, částečná inspirace byla i u nás, a my doporučení naplňujeme.

Nerad bych, aby tato zkrácená odpověď na předchozí dvě otázky byla problematizována, což u zkratek vždy lze. Doplnění a genezi celého systému doplní a vysvětlí pro Váš web pan Zalabák, jak jste se již domluvili.

Mám C, B licenci. Jak se můžu dále vzdělávat, aniž bych si dělal A ?
Po své vlastní ose, je to na každém. Každý má svou trenérskou filozofii a hledá v tom trochu něco jiného. Někdo to dělá kvůli společenským záležitostem, někdo z lásky ke sportu, někdo pro zdraví, někdo ze zvyku. To ho pak ovlivňuje, jak přistupuje k dalšímu zdokonalování se.

Jasně, ale co něco organizovaného - semináře, setkání ?
Dá se říci, že ano. Licence mají platnost 3 roky. Po třech letech se musí prodloužit doškolením. Zkušenost je taková, že někteří trenéři se z toho snaží spíše vymluvit. Vždy je otázka, jak je to pro ně přínosné. V poslední době máme ohlasy většinou kladné.

Jak se angažuje vaše oddělení ?

Kromě organizace licencí a vůbec všeho doposud popsaného spolupracujeme na časopise Fotbal a trénink, pomáháme vydávat různé odborné knihy. Naše poslání směrem k trenérům naplňujeme také spoluprací s Technickou komisí a unií Českých fotbalových trenérů.

Poslední dobou bývají při domácích utkáních našeho reprezentačního A týmu pořádána takzvaná „horká křesla“, kdy je vyzpovídávána nějaká trenérská osobnost současnosti. Jak se tam dostat ?
Je to zajišťováno Unií českých fotbalových trenérů. To je organizace, která by mohla mít relativně obrovskou sílu, protože v databázi trenérů ( bez držitelů C licence ) je nyní dejme tomu 8000 trenérů. Kdyby byli všichni členy, byla by to opravdu síla. Ovšem je tam asi 350 lidí. Právě pro členy této unie jsou tato horká křesla.

Jak se stát členem unie ?
Členem může být každý trenér licence C a výše. Členství je už otevřené i pro držitele licence C. Do B licence se platí ročně, tuším 500 Kč,-, A, PROFI 1000 Kč,-. Člen pak dostává zdarma časopis Fotbal a trénink a výhodněji lístky na domácí reprezentační utkání. Takže vklad se více méně vrátí. Obecně má tak možnost se spolupodílet na trenérském hnutí. Jsou valné hromady, kde se volí představenstvo ……

Můžeme provést srovnání ve vzdělávání trenérů u nás a v zahraničí ?
To je na delší dobu. Ale takové perličky. V Itálii odpovídá naší C licenci ( 2 denní kurs ) kurs, který trvá 40 dní, každý den 4 hodiny. V jiných zemích je to zase jinak. Ve spoustě zemích to mají více rozfázované. Mají licence E, D…, jako třeba Finsko či Německo atd.

Vyžadují v zahraničí, aby trenéři měli příslušné licence nebo jsou benevolentní ?
Někde na to dbají více: Německo, Itálie. Ten fotbal je tam ještě silnějším fenoménem, než u nás. V Irsku, Španělsku jsou v těch spodních patrech třeba benevolentnější. Nicméně v průměru neplatí, že by všude měli vyškolené trenéry.

Od jaké úrovně jsou v zahraničí trenéři profesionální. U nás platí i na vyšších úrovních, že trenéři mají svá civilní zaměstnání a „trenéřinu“ dělají jako koníček, lépe či hůře ohodnocený ?
To je situace, která vychází z celé společnosti. V silnějších ekonomických zemích jsou na tom trenéři lépe, někdy jsou rozdíly i mezi regiony, v rámci jedné země. V zámoří jsou nůžky mezi amatéry a profesionály více rozevřené. V Evropě platí podobně jako u nás, že ten přechod je pozvolný.

Trénink mládeže . . .

Kdy začínat se složitějšími taktickými prvky ( postupný útok, zónová obrana ) ?
Nečekej nějakou jednoznačnou odpověď. Myslím si, že nejde jednoznačně říci, tehdy a tehdy začni s tím a s tím. Existují různé trenérské přístupy, myšlení, různé trenérské školy. Například v Itálii se už od dětství ( 7, 8 let ) učí určitým taktickým postupům. A Itálie je známa svojí taktickou hrou v dospělých kategoriích. Zřejmě tam s tím mají zkušenosti a ne špatné, když to tak dělají už pár desítek let. Jihoamerické země se zase taktikou u dětí příliš nezabývají a v podstatě se snaží, aby byla naprosto dokonale zvládnuta individuální technika. Ne, že by se o toto Italové nesnažili. Ale tím, že už tam dávají tu taktiku, mají méně prostoru pro individuální dovednosti. No a my jsme někde mezi. Chtěli bychom mít od všeho kousek. Také u nás není ojedinělý striktní názor, že by se taktickým myšlením neměli děti zabývat. Nejdříve se musí naučit individuální techniku. Taktika přijde na řadu někdy později. S tím se dá souhlasit. Novodobé psychologické výzkumy však ukazují, že nelze podceňovat mentální vyzrálost dětí, abstraktní myšlení. Dříve se říkalo, že 6-7leté děti jej nemají, ale není to tak jednoznačné..

Nechtěl bych též zapomenout na aspekt rozdílnosti biologického a mentálního věku. Běžně se udává, že se děti mohou od sebe lišit až o 4-5 let. To znamená, že desetiletý kluk může být mentálně na úrovni osmiletého nebo dvanáctiletého chlapce. To samé z tělesného hlediska. Tyto rozdíly vnášejí složitost do jakéhokoliv kolektivního sportu. Jestliže pak řekneme, že třeba v 10 letech je možno začít s cíleným taktickým tréninkem ( je jedno čeho ), je třeba vzít v úvahu popsané rozdíly. Trenér si musí tyto výjimky uvědomovat a pracovat s nimi. Připravit cvičení, které bude splňovat to, že se všechno dělá s míčem, je tam prostor pro vlastní nápady a ještě to celé zarámovat do nějakého taktického záměru, aniž by si to třeba svěřenci uvědomovali, to není triviální úkol. V tom pak spočívá ta kvalita práce trenéra a složitost trenérské profese.

Moje oblíbené téma – zónová obrana. Na vrcholové úrovni se hraje již řadu let. V krajských soutěžích a níže je to spíš výjimka. Dospěje to někdy k tomu, že se to bude hrát na všech úrovních ? Jestliže to k tomu má dospět, jestliže je to také třeba, je třeba začít u mládeže. Ale to se zatím v běžných klubech příliš neděje.
Nemohu hodnotit kde všude se co hraje či ne, ale má to vždy souvislost s trenérským uměním a vzděláním. Jestliže jsou v menších klubech u týmů, a to nejen u mládeže, trenéři s C licencí, pokud si sami něco nenastudují, budou jim takové složitější taktické systémy vzdálenější. Jak už jsem říkal, udělat trénink zábavný, motivující a praktický, není jednoduchý úkol. U mládeže by měli pracovat trenéři, kteří jsou na tom s vědomostmi co možná nejlépe. Tohle bude vždycky problém. Zpátky k zónové obraně.
Není to zas tak složité. Už když děti hrají rybičky-rybáři, jedná se vlastně o nácvik na zónovou obranu: musí držet určité rozestupy, aby rybička neproklouzla, musí se společně posouvat atd. Takových her je spousta a v mnoha různých modifikacích. Když je trenér používá, již pracuje na zónové obraně.

Takže je to možné pracovat na zónové obraně i na nižších úrovních ?
Ano, je to možné. Trénink však musí zůstat zajímavý.

Testování . . .

Vždy by měla být v trenérské praxi nějaké zpětná vazba. Jestliže se snažím v tomto roce kluky naučit zpracovat míč, tak vycházím z předpokladu, že to nyní neumí. Po roce musím umět posoudit, zda to bylo zvládnuto. Každý trenér si svým způsobem testuje. Někteří k tomu přistupují systematičtěji – zapisují, evidují, porovnávají a výsledky klukům předkládají. To je takový první zásadní moment, proč testovat. Lidi, kteří něco dělají, motivuje to, že se zlepšují. U dětí to platí dvojnásob. Na druhou stranu není dobré, když jim dlouhodobě ukazujeme, že jim něco nejde. Dříve, ještě za totality, se testovala celá populace ve formě různých odznaků zdatnosti. Nemohu říkat, že lidi, kteří to dělali byli hloupí. Nyní existují například takzvané unifit testy, kde je sepsané, co by měli kdy děti zvládnout. Význam testování, se ukázal nedávno na té nejvrcholovější úrovni – Tomáš Rosický. Najednou se u něj zjistilo, že je tam svalová dysbalance. Kdyby se testovalo, tak by se na to pravděpodobně přišlo dříve. To je samozřejmě jen takový bonbónek. Takže testování určitě ano, ale jak říkala babička, všeho s mírou. U profesionálních týmů je to povinnost. Je důležité, co si z testů vzít, umět výsledky interpretovat.

Hra oběma nohama . . .

Opět připomenu to babičkovské – všeho s mírou. Začnu trochu obšírněji. Pedagogické, psychologické i jiné společensko vědní obory říkají, že to, co se zanedbá v dětství, tak už se nedá nikdy dohnat. Například stereotypy chůze se podle vědců fixují v sedmi letech. V sedmi letech si zafixuji svůj individuální styl chůze a už se více nezmění. Jestliže takhle fungují i jiné pohybové vzorce, tak by pro nás bylo nejmazanější, aby děti dokud nepřemýšlí nad tím, jestli se něco učí nebo ne, dělali všechno levou i pravou nohou. Proč ? To je otázka senzomotoriky – spojování mozku a svalů skrze nervová vlákna. Člověk má dvě hemisféry, a každá ta hemisféra inervuje jakoby odvrácenou polovinu těla. Čím více používáme obě poloviny těla, tím lépe propojujeme ty obě hemisféry. Takže, čím více se to v dětství dělá, tím více by to mělo být prospěšné pro období dospělosti. Z hlediska pohlaví jsou na tomto prý lépe ženy, jelikož umějí obě hemisféry lépe propojovat. Říká se, že takzvaní nepraví leváci ( lidi, kteří něco dělají levou, něco pravou ) jsou mnohem častěji geniální, nejen na sport. Dokonce, když se naučím lépe používat obě hemisféry, prospěje to v učení dovednosti i té silnější noze.
Takže znovu všeho s mírou. Do určitého věku bych se snažil v té formě hry o všeobecný rozvoj. Nejde jen o ty nohy. Měl by chytat, házet oběma rukama atd., ať mu to jde nebo nejde. Dokud to není soutěž, dokud je to hra, tak ho ani tak nezlobí, pokud mu to nejde. Jakmile se do popředí dostává soutěž ( 10,11,12 let ), tak zjišťuje, že prohrává a všechno raději dělá silnější nohou. Tam už bych klidně podporoval tu silnější, ale nemyslím tím zcela utéci od té slabší. Budování psychiky je totiž v našich vodách věc, na které se příliš nedělalo.

A co Maradona. Jeden z nejlepších fotbalistů všech dob – ortodoxní pravák ?
Jen pár lidí je geniálních jako Maradona. Mimochodem, genialita je někdy popisovaná jako jednostranný talent

Má si tedy trenér připravovat speciální cvičení na obounohost nebo zvolit přístup neustálého připomínaní: „kopej oběma“. Při druhé variantě samozřejmě hrozí vypěstování u hráče jakési averze s opačným účinkem.
Averze hrozí vždy. Je to kontakt mezi osobami. Záleží jak se to podá, jaký vztah mám s hráčem. Někdo to umí podat, od někoho všechno zní moc složitě. Připravit vhodná zábavná cvičení není nikdy na škodu. A opět, vše je hledání správné míry. To nejde napsat na papír.

Soutěže formou turnajů . . .

V některých zemích dávají přednost u mládeže turnajovým způsobům soutěží před dlouhodobou soutěží evidovanou v tabulce. Před každým turnajem všichni znovu začínají a nehrozí demotivace z postavení v tabulce či naopak přehnaný tlak na výsledky ?
Naše organizace soutěží je daná dědictvím minulosti. Zvyk je železná košile, něco zažitého se strašně těžko mění. U nás funguje systém sportovních tříd, sportovní center, kam chodí peníze z vlády neboli od nás ode všech a je to zaběhnutý systém. Každý systém má své výhody a nevýhody. Náš systém nám ostatní země závidí, ale neuvědomují si, že u nás od dětství učíme hrát kluky na výsledky. Od začátku je tam motivace sestupu či postupu a je dlouhodobá. Co je na tom dobře ? Systematičnost, učení se plánovat do budoucna. Špatně je na tom to, že hrozí ztráta motivace a trénink je zaměřen často na výsledky a ne na dovednosti. To je ona výše zmíněná otázka fotbalu pro všechny, který vychovává nejen k vítězství, ale hlavně k lásce k fotbalu. Nicméně vize i pokusy o něco takového jsou. Středočeský kraj třeba nabídl k pořádání vzpomínanou turnajovou formu s menším počtem hráčů

Pro jakou věkovou kategorii ?
Myslím, že U12. Není to v rámci soutěžní struktury ČMFS. Oni dál hrají ty svoje soutěže, ale zároveň hrají tyto turnaje, a to na menších hřištích. Protože druhá větev této problematiky je používání menších herních forem – 4/4, 5/5, … . Něco takového se ve Středních Čechách rozjíždí a uvidíme, jak se to uchytí. Komise mládeže o tom ví, nějakým způsobem se to snaží prosadit, ale předělat najednou celý systém není jednoduché. Je to dlouhodobá, těžká záležitost. Doporučuji trenérům využívat malé formy, jak je to jen možné – v rámci tréninku, organizovat si vlastní turnaje a podobně.

Závěr

Během rozhovoru jste museli pochopit, že jste se na našich stránkách setkali s člověkem, který nám má skutečně co říci. I my cítíme, že bychom z Tondy Plachého mohli vyždímat mnoho dalších zajímavých postřehů, zkušeností a doporučení. Proto doufáme, že to nebylo naše poslední setkání.