Zajímavosti

Jak to válí v Kostarice . . .

Pondělí, 14 Prosinec 2009 06:57

Myslíte si, že je Kostarika země fotbalu zaslíbená ? Jan Hájek, fotbalový světoběžník, o tom ví své. Díky jeho článkům, které jsme vám „dovezli“ až z exotické Kostariky, můžete nahlédnout do fotbalového dění v této zemi a též se setkat se zdravými názory zkušeného trenéra. Jeho „know-how“, o které je ochoten se podělit, obohatí jistě každého z nás, ať už trénuje kdekoliv. V prvním článku se seznámíme s osobou Jana Hájka a zabrousíme i do fotbalové problematiky – hlavně výchovy fotbalové mládeže.

Životopis

Mám 59 let, ale cítím se tak na 35. Jsem ženatý, manželka je kostaričanka, máme dvě děti, syn 9 let a dcera 5 let. Ale v Česku máme ještě 3, ale už hrozně velký, dokonce 2 vnoučata). V Česku jsem studoval nejdříve jako elektromechanik na vojenských letadlech, později jsem studoval právo na Policejní akademii a nakonec ty trenérské tituly. V současné době pracuji na vlastních sportovních projektech a vlastníme takovou malou firmu na čokoládu.

Narodil jsem s v roce 1950 v Praze na březích Vltavy, ale moje první fotbalové krůčky začaly v Čakovicích. Zkoušel jsem to s fotbalem, ledním hokejem, atletikou. Ta také jednu dobu převládala, když jsem trénoval v Dukle a v 18ti letech jsem umel půlku okolo 1:54 a stovku pod 11,00. V Čakovickém dorostu jsem se moc neohřál a musel jsem na vojnu. Byla to škoda, protože jsem ještě byl v dorosteneckém věku a v Čakovicích byl prvoligový. Na vojně nás z Prahy převeleli do Nového Města nad Metují. Jednu chvíli to vypadalo, ze se tam zabydlím ještě s jedním mým kolegou, ale velitelé tam fotbalu moc nepřáli a tak jsem po nějakém čase musel trénovat samostatně. Tady jsem začínal poprvé přemýšlet o tom, jak by asi měl vypadat takový nějaký tréninkový plán.

Po vojně jsem se vrátil do Čakovic, ale měl jsem smůlu. Jeli jsme do Maďarska a v přáteláku na Moravě jsem dostal míčem do břicha. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, a až teprve druhý den po návratu jsem omdlel na letišti, kde jsem pracoval a tak mne dva dny vozili z jedné nemocnice do druhé, až si nakonec jeden doktor všiml, že to je slepák vyprovokovaný tím úderem. Ale to už jsem byl skoro na onom světe a nic jsem okolo nevnímal. Trvalo to skoro rok než jsem se z toho dostal, prý to byl takový malý zázrak. Ale trvalo mi několik let, než jsem se dostal znovu do nějaké té formy. Později doktor Kundrát z Karlových Varu, ex doktor z národňáku, mi vysvětlil, že můj organismus dostal zabrat a mnohý sportovec se v této situaci již ke sportu mnohdy nemohl vrátit. Byly to situace leckdy až komické, jak jsem moc chtěl a jak moc mi to nešlo. Ale jsem tvrdá hlava a tak jsem to dál zkoušel v týmech, kam mne vítr či život zavál. Karlovy Vary, Nová Role, Znojmo. Okolo roku 1983 jsem začal také s trenérskou prací. Logicky jsem začal s mládeží, ale později i s dospělými. V Nové Roli, Karlových Varech, Ostrove nad Ohří, Brně – Bohunicích, RH Strašnice, ve Znojmě. Udělal jsem si trenérské zkoušky, postupně až do B licence. S tou jsem v roce 1997 odjel do USA, kde jsem získal obrovskou zkušenost v YMCA, kde jsem také trénoval mládež. Ve 47 letech jsem ještě hrával v USA na Floridě první amatérskou divizi jako libero a zároveň to byla další zkušenost jako trenér.

Přes Ameriku do Kostariky

V Evropě se dost podceňuje fotbal v USA, ale s mládeží se zde pracuje skvěle. Druhá věc je pokračování formování hráčů, metodologie, strategie atd. v dospělém veku. Není to fotbal moc lahodný pro oko. Myslím, ze se uspokojili s vedoucí pozicí v regionu a chybí jim víc vůle proniknout do světové špičky. Také je pravdou, ze mnoho talentu později odchází od fotbalu k baseballu, americkému fotbalu, hokeji.

Tady v Kostarice jsem si udělal licenci A, ale po pravdě řečeno, spíše jsem vyučoval, než byl žákem. Teď tady zavádějí licenci A FIFA a tak zvažuji, zda budu znovu studovat. Po pravdě řečeno, nikdy jsem nepřestal zcela studovat. Stále hledám nové věci, zejména okolo mládežnického fotbalu. Moc mi pomohlo, že jsem se rychle naučil španělsky, protože až neuvěřitelné množství dobrého studijního materiálu je ve španělštině. Také jsem si přivezl české knihy, časopisy Fotbal a trénink, Českou fotbalovou školu od Buzka a Procházky, Kačániho a další materiály. Později, když jsem měl víc přístupu k Internetu, tak jsem si našel vaše webové stránky. Také mi v prvních krocích pomohl Ivan Mráz, ale pro cizince to tady není tak jednoduché jak by se mohlo zdát. Svoje neblahé zkušenosti mají kromě Ivana také Pešice i Bílek. Bohuzel s Pešicem a Bílkem jsem neměl možnost spojit se, protože jednu dobu mne vítr zavál i do Hondurasu. Tam jsem trénoval první divizi - CS Vida a La Ceiby. Tady v Kostarice jsem to také zkoušel v první divizi – Ramonense, Limonense. Zvláště s Limonem nám to šlo, a jako nováček jsme dlouho bojovali o špici. Ale potom přišly některé výpadky, zejména způsobené zájmem druhých týmu o moje hráče. Normálně, hráči z tohoto region mají špatnou disciplínu. Myslím, ze mnohý český trenér, který zde pracoval, Ivan, Josef Bouška, to mohou potvrdit. A tak když přišly nabídky z Tampy, z DC United, se kterými jsme sehráli velmi kvalitní zápasy, tak to s nimi nebylo k vydržení. Už se viděli coby mistři světa. A tak logicky přisel pád, myslím až na 6. Místo.

Vychoval jsem tady za tu dobu zhruba 10ti let řadu dobrých hráčů co hrají první divizi, ale i za nároďák. Posledních pět let však pracuji pouze s mládeží. Bohužel jsem také vychoval několik mých asistentů, co mi nakonec přerostli přes hlavu. Bez vědomostí, vzdělání, zkušeností se tlačili na moje místo. Bohužel je to tady sportovní odvětví číslo jedna. Nemám na to žaludek a ačkoli jsem měl několik dobrých nabídek, odmítl jsem a začal s vlastními projekty s mládeží. Na Guanacaste jeden už se zabydlel a teď jsem začal nový v Pérez Zeledonu. Začal jsem s nějakými 70 dětmi a teď mám pres 200 ve věku od 5ti let až do 20ti let. Teď v prosinci budu také řídit regionální výběry od 9 do 12 let. Máme 3 hřiště ( jedno s parametry FIFA, a dvě pro mládež), tělocvičnu, 5 učeben.

Tlačím tady kluby, aby hráli s dětmi do 12 let fotbal se sedmi hráči, protože kluci se víc setkají s míčem, více se střílí na branku. Ale jsou to tvrdý palice. Stále hrají většinou s 11ti a jako důvod uvádí, ze mají moc hráčů, tak aby si zahráli. Neuvěřitelný důvod. Nakonec v letošním roce zavedla Liga mládeže mistrovství se 7 hráči až do kategorie 12 let, ale trenéři přemlouvají rozhodčí, ať jim nechá aspoň 9 hráčů. A rozhodčí je mnohdy nechají. Ani ryba, ani rak. Nevalná úroveň, neboť existují hráči, co za celý zápas se dotknou 2-3x za zápas míče. Netřeba více analyzovat.

Přečetl jsem si na vašich stránkách názor Pavla Zapletala na systém soutěží v USA. 3vs3, 4vs4 není špatné, ale já tuto hru praktikuji běžně v tréninkovém procesu, nevidím důvod použít tento systém pro oficiální soutěž. 6vs6 s brankáři je super od maličkých v přípravce až do veku 12ti let. Potom už je třeba začít s velkým fotbalem. Navíc ne všechny státy v USA používají pro své soutěže tento systém.

Teď mám novou motivaci, syn, který má 9 let, jezdí se mnou po všech štacích. Žije spíš na hřišti než doma. Narodil se s míčem. A tak v příští sezoně budu trénovat jeho tým i v soutěži. Už jsem mu to slíbil a jeho spoluhráčům také. Myslím že něco umí, v osmi letech nastřílel 54 gólu za soutěž. Je levák, rychlý a technicky je mnohem lepší, než jsem býval já. Nechci z nich dělat rychlokvašky a tak s nimi dělám jenom cvičení s míči.

Jako president klubu se snažím našim trenérům vštepovat lásku k fotbalu. Trenér musí dětem rozumět a nehledat osobní prospěch na úkor svých svěřenců. Netlačím je zatím do výsledku, ale musí perfektně ovládat balón. Až když přejdou do kategorie okolo těch 13ti let, tak to už je o něčem jiném. Teď jim taktika a strategie není k ničemu, jestli neumí stopnout balón, nahrát či udělat dobře kličku a vystřelit na bránu. Naši trenéři učí kluky jen základní věci z taktiky, to aby se na tom hřišti neztratili. S těmi 13ti letými už začínáme s lajnou, ale jako součást další strategie. Ta lajna není dogma. Hráč se musí naučit reagovat na rozdílné situace na hřišti a řešit je. A při použití čtyř obránců je mnohem jednodušší přejít na 3 než naopak.

Sleduji na vašich stránkách novou rubriku o přípravce a tak bych chtěl jenom podotknout, že nesouhlasím s převáděním hráčů do vyšší věkové kategorie jenom proto, že je prostě talentovaný a s těmi mladšími ztrácí čas. Je třeba si uvědomit, že existuje rozdíl v růstu fyzickém, technickém, ale i mentálním každého jednotlivce. A kluk, kterého vyzvedneme do vyšší věkové kategorie, ač je super talent, mentálně většinou s nimi nejde. Také nebezpečí zranění je vyšší. Zamyslete se, když z týmu například 9ti letých vytáhneme 2 – 3 kluky mezi desetileté a někdy, jak jsem viděl až jedenáctileté, kdo bude v té nižší věkové kategorii vzor. Protože tak mladý hráč kopíruje nejen svého trenéra, ale i svého vrstevníka, který umí víc. To je velmi důležité. A tak společně dosáhnou vyšších cílů, což se stalo například s dorostem Čakovic koncem šedesátých let. Ten mančaft šel spolu od malých žáčků až na druhé místo v první dorostenecké lize. Až když byli vicemistři, tak prodali Jurkanina, Urbana, Rosického atd.

Nebudu vás zatěžovat nějakým velkým elaborátem. Ale brzy se ozvu s pokračováním o fotbale ve světe, tak, jak jsem jej viděl já, zejména však v Kostarice a také něco z mých tréninkových plánů a budoucí knížky o strategii vzhledem k věku hráče.

Srdečně zdraví Jan Hájek