Náměty, postřehy, komentáře

Systém žákovských fotbalových soutěží jako antikoncepce?

Čtvrtek, 11 Únor 2010 12:47

Toto zamyšlení provedl autor asi tak před rokem. Zdá se, že se již začaly ledy hýbat a od příští sezóny se můžeme dočkat velkých změn v systému žákovských soutěží a přípravek. Dříve než se těmito změnami budeme podrobně zabývat, zamysleme se společně s autorem nad současným stavem.

Úvod

V úvodu se musím přiznat, že jsem dlouho hledal a také trochu váhal nad názvem tohoto příspěvku. Snad mnohoznačnost názvu přiláká i „čtenáře nefotbalistu“ neboť si myslím, že obdobné problémy mají i jiná sportovní odvětví. A o co tedy vlastně jde? Otázku lze položit např. takto. Motivuje, podněcuje či inspiruje současná struktura a pojetí systémů žákovských fotbalových soutěží trenéry k výchově mladých fotbalistů cestou respektující přirozený vývoj mladého organismu a biologické zákonitosti či naopak k ranné specializaci a „zviditelnění“ se úspěchem někdy až za každou cenu? Nechci a doufám, že nebudu unavovat dlouhými analýzami, ale pokusím se věcně argumentovat na podporu nejen mého názoru.

Jak jednou v Plzni na „hráčské konferenci“ řekla filosofka se vztahem k pohybu, profesorka Anna Hogenová „naše současná společnost je orientována výkonově, ale co s těmi, co výkon nemají nebo z různých důvodů nemohou mít?“ Toto současné společenské klima preferující výrazně pragmatické, účelové chování a hledající často až nekompromisně a bez skrupulí cesty k úspěchu, se zákonitě (bohužel) musí odrážet i na výchově mladých fotbalistů, zvláště pokud tomu nahrává i zvolený systém soutěží. Na podporu této obecně formulované myšlenky si dovolím použít tvrzení, bohužel dnes již nežijícího zakladatele teorie sportovního tréninku prof. Choutky, který kdysi řekl, že „sport – respektive fotbal, je odrazem společnosti“.

A co je vlastně cílem mého zamyšlení? Pokusit se předložit určitou škálu možností a názorů na řešení v názvu formulovaného problému, které je možné chápat jako podněty či inspiraci k zamyšlení trenérů i funkcionářů pracujících v žákovském fotbale. Samozřejmě o tomto problému jsem diskutoval a diskutuji s mnoha trenéry vychovávajícími fotbalisty v přípravkách a v žákovských kategoriích a také jsem se informoval o zkušenostech ze zahraničí. Na závěr úvodní informace si zkráceně dovolím prezentovat ocitovat pohled fotbalové legendy Antonína Panenky na tento problém (publikováno v deníku Sport v rozhovoru k 60. narozeninám jmenovaného). „Pořád se říká, že mládež je od toho, aby se vychovali talenti pro A mužstvo. Říká se to, ale neplatí to. Protože většina mládežnických trenérů chce mít úspěchy, tedy výsledky....... To je podle mě velká chyba. Musí mi být přece jedno, jestli budu čtrnáctý, patnáctý nebo šestnáctý. Můj úkol jako trenéra mládeže je vychovat hráče do budoucnosti. V tom si většina trenérů plete pojmy s dojmy.“ Tolik tedy kritická slova Antonína Panenky vůči trenérům.

Nic ale není černobílé, vina není jen na trenérech, ale svůj podíl má i systém a pojetí žákovských fotbalových soutěží. Je logické, že každý, hráč i trenér, chce být úspěšný, mít pocit uspokojení ze své činnosti, a proto si myslím, že je zapotřebí hledat „kompromisní“ řešení. Koncepci, systém, který na straně jedné dokáže trenéry i hráče motivovat, ale na straně druhé je nebude do určitého věku nutit k preferenci aktuálního výkonu a limitovat tak „princip rovnosti příležitosti“.

První vlašťovky

Diskutovaný problém, zda struktura a koncepce žákovských soutěží motivuje a inspiruje fotbalové trenéry k optimálnímu rozvoji pohybových schopností a fotbalových dovedností, tedy v souladu s přirozeným vývojem mladého organismu a biologickými zákonitostmi či naopak k rané specializaci, má poněkud zjednodušeně vyjádřeno dvě základní roviny, které ale nelze v praxi od sebe oddělovat. Za prvou rovinu považuji problém manipulace s velikostí hřiště, počtem hráčů a délkou hrací doby a za druhou problematiku vlastního systému soutěží.

Teď tedy k první rovině – k velikosti hřiště, počtu hráčů a hrací době. Současný stav v žákovských kategoriích v ČR je následující: Mladší přípravky – U9 a níže hrají 2x 20 minut na šířku hřiště v počtu hráčů 7+1, starší přípravky – U11, U10 – hrají 2x 25 minut na šířku hřiště v počtu hráčů 7+1, mladší žáci U13, U12 hrají 2x 30 minut v počtu hráčů 10+1, starší žáci U15, U14 hrají 2x 35 minut v počtu hráčů 10+1. A jaké jsou trendy vyplývající z vývoje fotbalu a které se odrážejí i v žákovských soutěžích v zahraničí?

Opět zjednodušeně řečeno - hrát s menším počtem hráčů na menším hřišti, což přináší větší počet kontaktů s míčem a se soupeřem, klade nároky na rychlou orientaci v čase a prostoru a rychlé řešení herních situací.

Nutno konstatovat, že ale i u nás, např. v Českých Budějovicích, hrají mladší přípravky na čtvrtině hřiště v počtu hráčů 5+1, což je v souladu s poznatky ze zahraničí. Tento trend např. prezentuje UEFA, u nás konkrétně finančně dotovaným stimulem z projektu UEFA Grassroots. Na základě tohoto projektu zavedli některé okresy v České republice soutěže mladších přípravek s počtem hráčů 4+1.

Tyto tendence se prosazují i v kategorii mladších žáků, například ve Francii hraje tato kategorie na šířku hřiště s počtem hráčů 8+1 (u nás na celé hřiště 10+1) a poslední informace ze Slovenska hovoří o plánovaném prosazení tohoto trendu pro celou Slovenskou republiku. Zatím tam mladší žáci hrají tradičně na celé hřiště v počtu hráčů 10+1, pouze ve Středoslovenském kraji běží soutěže s počtem hráčů 8+1, kteří hrají na délku hřiště mezi pokutovými územími.

Po vyhodnocení výše uvedených informací se domnívám, že přichází i u nás čas se zamyslet nad koncepcí našich žákovských soutěží a pokusit se o jejich inovaci v souladu se současným pojetím tréninkového procesu v žákovských kategoriích.

Princip rovnosti příležitostí

Tento třetí a také poslední odstavec k tématu koncepce, struktura a pojetí systému žákovských fotbalových soutěží začnu poněkud obecněji už dříve slibovaným vysvětlením „principu rovnosti příležitosti“. Na podzim loňského roku zorganizovala katedra sportovních her pražské Fakulty tělesné výchovy a sportu seminář k problematice hodnocení herního výkonu. Byly prezentovány různé přístupy, ale o tom nechci hovořit. Zaujalo mne, kromě jiného, vystoupení hokejového trenéra s bohatými mezinárodními zkušenostmi Luďka Bukače. Ten se právě zmínil o „principu rovnosti příležitosti“, který se snaží v Americe respektovat u dětí do 14 let. Konkrétně hovořil o rovnosti příležitosti ke vzdělání, tedy v oblasti sportu k tréninku, k utkání. Od této víceméně obecné myšlenky se odrazím ke konkrétnímu tématu diskutované problematiky žákovských fotbalových soutěží u nás.

V předcházejících textu jsem konstatoval, že současné pojetí a systém soutěží nahrává spíše ranné specializaci, podporuje uplatnění akcelerovaných jedinců, tedy přístupy a myšlení preferující aktuální herní výkon před výchovou fotbalistů respektující přirozený biologický a psychosociální vývoj, tedy předpoklady úspěšnosti v delším časovém horizontu. A nyní několik konkrétních poznámek. Pokud vyjdeme z dílčího souhrnu zkušeností ze zahraničí zjistíme, že v podstatě do 12 let se například ve Francii a Anglii nehrají klasické dlouhodobé soutěže s dlouhodobými tabulkami. Systém soutěží je postaven na víkendových turnajích a trenéři jsou „tlačeni“ do „rovnosti příležitosti“ různými mechanismy. A například výhody turnajů? Hráči sehrají více kratších miniutkání s různými soupeři, je prostor pro rovnoměrné herní zatížení všech hráčů kádru. (O počtech hráčů a velikosti hřiště jsem se zmínil v minulém příspěvku – od přípravek 4+1 až k mladším žákům 8+1.) A výše zmíněné mechanismy? Např. hokejové střídání se uplatňuje i u nás, ale podstatné je, že se „hlídá“ - eviduje, aby hráči měli odehraný stejný počet minut – tedy třetin, poločasů, zápasů (rovnost příležitostí). Jsou i jiné formy, např. povinné střídání celých týmů po určité době (např. po 4 minutách) na pokyn rozhodčího (děje se tak v některých krajích i u nás). Dále lze, záleží na domluvě trenérů, pravidelně střídat tak, aby proti sobě vždy nastupovali lepší např. čtveřice nebo pětice z obou týmů (můžeme říkat „A“) a horší („B“). Mimochodem tento princip byl prezentovaný prof. Dobrým již cca před 30 – 40lety. V rámci utkání týmů se tak odehrávají miniutkání těchto relativně výkonnostně vyrovnaných „podtýmů“. A závěr? Vše má svůj vývoj a věřím, zvláště když jsou tendence takto chápat strukturu a pojetí soutěží i u nás, že se projeví i v praxi. Jak už jsem také v některém z předcházejících příspěvků uvedl, nic nelze chápat černobíle a problém výchovy talentovaných fotbalistů je daleko širší.

Námět? Jděte se podívat na několik utkání přípravek či žáků, zavřete oči a jen vnímejte obsah pokynů a způsob komunikace trenérů či naslouchejte reakcím některých rodičů atd. Osobnost hráče, např. jeho kreativita, se ztrácí ve filozofii a přístupu trenérů, rodičů, myslících na úspěch (někdy až za každou cenu) v momentálně hraném utkání. Nadějné je, že tomu tak není vždy a věřím, že se konvencím a určitému konzervatizmu fotbalového prostředí bude schopno postavit stále více „osvícených“ trenérů myslících v dlouhodobějším časovém horizontu na budoucnost svých svěřenců.

PaedDr. Jaromír Votík, CSc.