O nefyziologických silách

9. Cíl a cesta k němu

Čtvrtek, 25 Listopad 2010 02:58

„ Jestliže nevíme, ke kterému přístavu míříme, žádný vítr není příznivý.“: Seneca. Marian Jelínek krátce pokračuje v seriálu o nefyziologyckých silách.

                              
                                                              
Vytýčení cíle není jednoduché. Pravdou však zůstává, že je to jedna s věcí, se kterou může danému sportovci pomoci celý realizační tým. Cíl by se měl stát jakým si zářícím majákem v dáli na obzoru. Nesmíme se však na náš cíl koncentrovat neustále, jinak začneme mít dojem, že jeho splnění je v nedohlednu. To pak vede mnohé k tomu, že ve chvíli, kdy před nimi vyvstanou překážky nebo cesta začne „příkře stoupat“, dotyčný opouští svůj cíl. To platí především u mladých hráčů. Často jim říkám:“Sám víš, že na počátku cesty je jediný krok, jenomže ty musíš udělat i krok druhý,třetí…tolik kroků, kolik je k dosažení cíle třeba. A snad jsi si nemyslel, že na té cestě budeš mít červený běhoun? Teď, když máš překonat na cestě k vytouženému cíli překážky, teď ztrácíš odvahu?“ P.Bříza říká:“ Kdo si myslí, že půjde do něčeho velkého s malými problémy, tak se prostě mílí! Cestou za velkými věcmi musíme překonat velké problémy a to zvládne pouze silná osobnost, která to vezme jako výzvu dosáhnout něčeho vyjímečného!“

Hráčům vysvětluji, že se jedná o jakýsi „zákon postupu“. Neboli, že lze dosáhnout téměř každého i toho „nejnebezpečnějšího“ cíle, pokud si ho rozložíme na malé, „bezpečné“ krůčky. Pro našeho svěřence nesmí být hnacím motorem, po celou dobu cesty, pouze cíl ale pocit určitého uspokojení musí mít de facto i z postupu na vytýčené cestě.

S cestou, jak se dostat k danému cíli, respektive s plánem jak po ní jít, může opět pomoci okolí. S čím však si musí poradit sportovec sám, co za něj žádný trenér, rodič či agent neudělá, co mu nelze již prostě nalajnovat, je vůle jít po vytýčené cestě k vysněnému cíli.