O nefyziologických silách

12. Zóna – „sportovní orgasmus“

Pondělí, 18 Duben 2011 21:03

„Pokud se k břemeni včerejška nesenému dnes přidá ještě zátěž zítřků,i ti nejsilnější pod tou tíhou zakolísají.Budoucnost tedy odřízněte stejně jako minulost……všechna vaše budoucnost je dnes……..“ W.Osler.  Marian Jelínek pokračuje v rozkrývání mysli špičkových sportovců.

Vynikající sportovci minulosti i současnosti potvrzují a hovoří o „zvláštních stavech“, „zónách špičkové výkonnosti“, kdy slovy nevyjádřitelné dokonalosti, v naprosté harmonii mysli a těla mizí myšlenky, soupeři i soupeření. Dynamická fyzická aktivita se kombinuje s vnitřním pocitem vyrovnanosti a klidu. Bruce Jenner, olympijský vítěz v desetiboji, tento stav popsal: „Náhle jsem cítil, že není nic, co bych nedokázal. Stoupal jsem nad sebe sama“.Petr Bříza říká: „Ano, tento pocit znám! V tom okamžiku vím, že nepustím žádný gól…..jsem ve sportovní Nirváně!“ Když se však sportovců ptáte, čím to je a jak se jim to zdařilo, většinou sami nevědí…“Poznám to, až když ten stav přichází, když už jsem vlastně v něm, bohužel ne předem…“, dodává Bříza.

Sportovci, s nimiž jsem hovořil, si všímají existence sil, energií, které nedokázali přesně pojmenovat, ale které pociťovali právě ve chvílích svých vrcholných výkonů. Intuitivně dospívají k závěru, že maximální výkon přichází ve chvíli, kdy „neusilují“ o vítězství. Dosahují ho s lehkostí. Vědí, že zvítězí! J. Novák s úsměvem vzpomíná: „ Ano, člověku to prostě jde! Jak se říká, když zavře oči, tak to dá kam chce. Myšlenkami jsi v pohodě, užívám si ten sport, tu hru, nemyslím na to, na výsledek … prostě na nic a padá mi to tam. Najednou jsou tři-čtyři gemy pryč a člověk hrál jak génius. Později, když přemýšlím, tak nevím co jsem pro to vlastně udělal, ale prostě to tam chodilo. Přijde to samo. To se asi nedá navodit“.

Vypadá to, jako by cesta k maximálnímu výkonu vedla přes sjednocení těla a mysli, sjednocení velkého JÁ s malým vnitřním já, maximální integrita a entita osobnosti, která zná svou identitu. Jednota komplexu tělo-mysl-nefyziologické energie. Soulad všeho, co vytváří tajemství zvané ČLOVĚK.
Dosáhneme-li určitého stupně koordinace těla a mysli, začínáme vstupovat do stavu, který bychom mohli nazvat „změněným stavem vědomí“, stavem vnitřního klidu, kdy všechny naše síly vycházejí zevnitř a proudí koordinovaně v sjednoceném prameni.

Prožitek harmonie mezi tělem a myslí popisuje celá řada olympioniků, světových rekordmanů a vynikajících sportovců. Tohoto zvláštního stavu lehkosti, podobného euforii, jemuž někteří říkají také „pásmo“ maximálního výkonu, většina z nich dosáhla „náhodně“. Když si totiž chtějí daný stav navodit cíleně, většinou se jim to nedaří. Výjimku tvoří jen ti sportovci, kteří se pokusili spojit metody konvenčního tréninku s vlastním a cíleným rozvojem mysli a nefyziologických energii.

Jak blíže charakterizovat tento stav? Vědomá bdělost ustupuje a sportovec je zaměřen na vnitřní prožívání. Nachází se v jakémsi zvláštním bezmyšlenkovitém stavu, v němž se všechno děje, aniž by o tom přemýšlel. Myšlenky mizí. Čas se jakoby zastavuje – vše plyne. Neexistuje vnější nepřítel, vnější cíle, vnější rušivé podněty. Smysly a vjemy se zaostřují určitým směrem a překračují hranice běžného vnímání.

"Když to trochu přeženu, tak jsem byl v jakémsi bezvědomí, moc nevím, co se vlastně dělo! Pamatuji si, že jsem stál někde 15-10 metrů od té laťky a pak jsem zase začal vnímat až když jsem ležel v doskočišti! Takový stav jsem měl na MS v Indianopolis při úspěšném skoku na výšce 234 cm. Pak tam dali výšku 236 cm a já jsem si začal uvědomovat, že už mám třetí místo jisté, že musím přidat ...., že chci první místo a už to bylo špatný!" Popisuje pocit v zóně výškař J. Zvara.

Obdobné zážitky "ztráty paměti" má i basketbalista Petr Czudek: "Hrál jsem zápas, prohrávali jsme snad o 25 bodů a dostal jsem se do takového transu, že si nepamatuji ani jak ty akce šly, přesto, že za normálního stavu dovedu říct, jak se dané utkání vyvíjelo minutu po minutě, kdo kdy ztratil balón, proč jsem hrál tuto akci, proč jsem ji hrál znovu ......., kdežto takovýto zápas, či jeho část neumím vůbec zhodnotit. Jenom vím, že se vyhrálo, že zapískal někdo konec."

Americký chiropraktik Douillard se ve svých knihách zmiňuje o těchto případech. Americký legendární hráč baseballu Ted Williams uváděl, že byl schopen vidět v tomto stavu švy na rotujícím baseballovém míči. Ten se pohybuje ohromnou rychlostí, někdy i 150 km v hodině. Williams tvrdil, že míč viděl jako ve velkém detailu zpomaleného filmového záběru. Tim Flannery ze San Diego Padres říkal: „V tomto stavu si připadám jako jedno veliké oko. Necítím ruce, nevnímám pohyb nohou, nevím, kde mám ramena. Prostě vidím míč a všechno ostatní se děje samo.“ Jean Billie Kingová, legendární americká tenistka uvádí: „Přemístila jsem se nad shon kurtu, do místa naprostého klidu a pokoje. Nacházela jsem se v zóně, kde ta nejdynamičtější fyzická aktivita existuje vedle duševní vyrovnanosti a míru.“ Když Angličan Roger Bannister zaběhl míli pod hranicí 4 minut, řekl: „Zdálo se mi, že běžím pomalu. Byl jsem tak uvolněný. Skoro se zdálo, že se má mysl odpoutala od těla. Necítil jsem vypětí ani bolest. Jen velikou jednotu pohybu a cíle. Svět kolem jako by se zastavil nebo úplně zmizel.“

Pelé ve své autobiografii „Můj život a krásná hra“ popsal podobný stav: „Uprostřed zápasu jsem pocítil zvláštní klid, jaký jsem doposud neznal. Byl to jakýsi druh euforie. Připadalo mi, že bych dokázal běhat celý den, aniž bych se unavil... že mohu obejít protihráče, jako bych jimi fyzicky prostupoval.“
Podobnou zkušenost mi popsal Jarda Jágr i Honza Železný. "Jak jsem hodil světový rekord? Já to prostě věděl! Vzbudil jsem se a od rána jsem cítil, byl jsem přesvědčenej, že dnes vyhraju, hodím hodně daleko. Nevím přesně odkud se to ve mě vzalo ....... a když jsem si chtěl toto vědomí později navodit, nešlo to ...... "

Sportovci při popisu této zkušenosti těžko hledají vhodná slova.Hovoří se i o „pásmu nejvyšší výkonnosti“, vrcholné formě, maximální výšině, „zvláštní zóně“,“sportovní Nirváně“ nebo o stavu „supravědomí“ či „sportovním orgasmu“.“Nevím na co jsem myslel , snad na nic , prostě jsem hrál , ani jsem nevěděl kolik to je , jaká je minuta … jen jsem hrál a hrál…“říká J.Jágr.  

Ze všech výpovědí sportovců lze "vyčíst", že Zóna je určitý vnitřní stav, v kterém nejsou pohyby jedince prováděny vědomě. Sportovci vnímají jakési impulsy z nitra a často cítí neschopnost je nějak ovlivnit. Vypadá to, že pohyby v těchto stavech se řídí zcela jinými zákonitostmi než ty vědomé. Podobně jako jogín dokáže setrvat dlouhou dobu v poloze, kterou by asi kdokoli z nás těžko zaujímal v bdělém stavu. Zdá se, že hranice mezi vědomě iniciovanými pohyby a Zónou, respektive pohyby v Zóně, je plynulá a někdy je jí proto těžko určit.

Pravdou zůstává, že tento stav nám poukazuje na skryté schopnosti našich svěřenců. Je to jakýsi důkaz toho, že naše představa o lidském těle coby mechanickém stroji je nesmírně omezená.