O nefyziologických silách

14. Bloudivé myšlenky – velký „nepřítel“

Čtvrtek, 02 Červen 2011 06:07

Marian Jelínek odhaluje další zákoutí naší mysli.

"Člověk může stoupat, dobývat a dosahovat cíle jen tím, že pozvedne své myšlenky. Pokud je pozvednout odmítne, nezbývá mu než zůstat slabý, skleslý a nešťastný." J.Allen 

Jak již jsme si řekli, naše myšlenky ovlivňují jak fyziologii organismu, tak i tok nefyziologických energií a tím i sportovní výkon. Problematice tzv. imagerů (ideomotorických představ) se věnoval Weinberg. Fakt je, že mnozí trenéři to sice berou na vědomí, ale s tímto poznatkem cíleně nepracují.
Fyziolog Guang Yue z Clevelendské kliniky v USA provedl následující test: požádal deset dobrovolníků ve věku od 20 do 35 let, aby si při meditačních cvičeních, pořádaných pětkrát týdně, představovali napínání jednoho ze svých bicepsů. Šlo o mentální ideomotorickou vizualizaci. Přitom byla pečlivě monitorována mozková aktivita dobrovolníků a kontrolováno, zda svaly jsou skutečně v klidu. Již po několika týdnech síla svalu vzrostla o neuvěřitelných 13,5% a udržela se ještě tři měsíce po ukončení vizualizačních cvičení. Doktor Yue vysvětluje, že jde o reakci svalů na impulsy, které k nim vysílají  nejbližší neurony související s ovládáním pohybů těla. Tyto impulsy jsou řízeny jednak podvědomě - mozkem, ale mohou být vyvolány i vědomě - cílenou koncentrací a vizualizací. Je však třeba také přiznat, že ne všichni jedinci jsou schopni této mentální koncentrace.

Současná psychologie a psychiatrie nám navíc přináší stále více důkazů o destruktivní síle negativních, jak mi říkáme bloudivých  myšlenek.
Pokud se nad tímto tématem zamyslíme, napadají nás obvyklé situace z každodenního života: pouhá představa citrónu vyvolá chuť kyselosti, pomyšlení na oblíbené jídlo  vyvolá samovolné slinění, strach nebo tréma naopak naprosté sucho v ústech, pouhá fotografie odhalené dívky erotické vzrušení. Né, že by veškeré výše uvedené myšlenky byly negativní. Chtěl jsem jen na těchto příkladech zdůraznit, že fyziologické reakce našeho těla kopírují naše myšlení a představy. Když si vzpomeneme na nějakou dramatickou událost, srdce se rozbuší rychleji, změní se krevní tlak, jindy cítíme svíravý pocit v okolí žaludku - mnozí to známe při trémě - což je následek podráždění nervové pleteně parasympatiku a sympatiku. Když si naopak připomeneme  příjemné okamžiky, v našem těle se začne  rozlévat pocit radosti - a tomu odpovídá i produkce hormonů „štěstí“, takzvaných beta-endorfínů. Představy vyvolávají konkrétní odezvu ve fyziologii, biochemii našeho organismu, kterou  při určité dávce pozornosti  snadno zaregistruje i laik (změna tepové frekvence,barvy pleti,pocení….)

Poznání, že naše myšlenky ovlivňují stav fyzického těla, výkonnost, kreativitu - dokonce i to, co bychom mohli nazvat „sportovním úspěchem“ - není žádný převratný objev 20. století. Pouze jsme v přetechnizovaném světě a materiálně orientované společnosti zapomněli na to, co naši předkové věděli a kultivovali již dávno - klást důraz zejména na čistotu myšlenek. A proto věřím, že si i mi trenéři začínáme uvědomovat, že jsme v pohledu na trénink „zabředli“ v hmotě ( buněčném těle) a až příliš se odklonili od práce s myslí a nefyziologickýma energiemi našich svěřenců.

S  přelomovou koncepcí přichází Rupert Scheldrake, britský biolog a filozof, tvůrce teorie morfické rezonance a kolektivní paměti, který patří dnes k již uznávaným představitelům nového paradigmatu ve vědě. Jeho dílo patří k  základním pilířům pro nový přístup i v psychologii sportu. Sheldrake začal mozek přirovnávat k dokonalému megapočítači. Rozlišuje uvnitř mozku „hardware“ (síť neuronů) a „software“ (několik vrstev sebeorganizované dynamiky sítě neuronů). Jinými slovy můžeme říci, že naše počínání, zvyky, myšlenky, představy vytvářejí „soubor programů - softwaru“, uložených v knihovně  našeho „informačního  pole“. V jazyce vědy a zejména kvantové fyziky se vžil termín „informační pole“ a „informacion“ . Zrodil se i nový obor „informaciologie“, který  se mimo jiné zabývá i procesy recepce, přenosu, uložení, zpracování, vizualizace a poznání informace.  

Uveďme příklad z praxe, který dokumentuje, jak “myšlenka vládne našemu tělu“. Fotbalista, který má v rozhodující chvíli zápasu kopnout penaltu, si „vpustí do hlavy“ „bloudivou“ myšlenku: „Co když ji nedám?“ Stačí nepatrné zaváhání a  podvědomě již ovlivňuje  stav fyzického těla. Narušuje se vnitrosvalová koordinace, nervové dráhy vedoucí ke svalům antagonistům nesou  příkaz: zastavit pohyb... A výsledek? Vynikající hráč, který v tréninku dá z deseti  penalt devět gólů, najednou překopne bránu o dva metry. Dalo by se říct, že přílišná  motivace narušuje jejich myšlení. Jejich automatický pohybový stereotyp je zablokován příliš intenzivním vědomým úsilím.

Představ si tuto situaci: položíš si úzké prkno na  podlahu a  přejdeš ho suverénně a snadno. Ale když totéž prkno položíš mezi mrakodrapy, najednou se objeví strach z výšky, pádu - rozklepeš se... budeš schopen  přejít na druhou stranu? Vždyť se jedná o stejný pohyb, ten se přeci nezměnil, změnil se „pouze“ stav naší mysli! Stejnou zkušenost popisují začínající horolezci. Když lezeme na stěnu dva metry nad zemí, všechno jde hladce - ale totéž na skále ve sto metrech je již mnohem náročnější. Ve skutečnosti jde o úplně stejnou pohybovou aktivitu. Skočit do dálky dva metry není žádný problém - ale co když je třeba skočit přes kaňon? Jde o naprosto běžné výkony, ale jen potud, pokud si nepřipustíme nějakou „bloudivou - limitující myšlenku“ a z ní pramenící „emoce“ ,nejčastěji obavy či dokonce strach z výsledku z dané činnosti.

P.Bříza tyto situace dobře zná:“Když mě během utkání napadají myšlenky, které mě odvádějí od výkonu, tak se sám se sebou pohádám! Jednoduše ale o to jednoznačněji! Řeknu si proč jsem tady? Prostě proto abych to chytil! Na ledě není čas na spekulace.Jsem tady a vyhraji, jinak tu bude někdo jiný a ne já. Sám sebe přeperu –  ten lepší – hokejový, toho horšího – nehokejového!“ říká s úsměvem.
Ve sportu se nejen říká ale i platí : Jak prohrajete v mysli, prohráli jste i na hřišti! Podtrhují to i slova cyklistického velikána J. Ulricha: "Když vyrážítě s myšlenkou na porážku, jakoby jste prohráli už v cíli" ........ A každodenní sportovní praxe to potvrzuje ......

Pojďme se pokusit vžít do mysli vrcholových sportovců při jejich důležitých výkonech…… Co se odehrává v myslích hráčů těsně před výkonem? Co a kde je prapůvod těch největších selhání v nejdůležitějších chvílích sportovního života? Řekli jsme si, že mysl se podílí velkou měrou na „ovládání“ a na „reakci“ našich těl při těchto zátěžových situacích. Jak jsem již naznačil, převaha myšlenek v těchto chvílích se týká minulosti či budoucnosti. Z hlediska minulosti jde především o hodnocení (minulého zápasu, tréninku, formy, …..), jde o jakousi vzpomínku. Z hlediska budoucnosti jde o jakési „naprogramování“ si určitého „snu“ (co se asi stane, jak se to bude vyvíjet, vyhrajeme?....). Znamená to, že z hlediska časového se jedná o bloudivé myšlenky v minulosti či budoucnosti. To by ještě nebylo tak destruktivní z hlediska sportovního výkonu. Větší roli než časovost myšlenek tu hraje jejich polarita! Pokud myslí sportovec na minulost, ale z hlediska plusového ( jak to tenkrát zvládl, jak mu to včera při tréninku šlo, jak vyhrál minulý zápas,…) či na budoucnost (těší se na  utkání, věří si,……) tak je hráč na dobré cestě psychicky danou situaci ustát. Nezapomínejme však, že nejlepší stav jak jsme řekli, je „zóna – přítomnost, jakýsi těžko definovatelný stav bez myšlenek“.  Hráč  se nedá „ničím“ absolutně rušit, jako by se „rozplynul“ ve výkonu! Vzpomeňte si na výrazy sportovců v těchto chvílích – typická mimika jejich tváře, zvláštní jiskra v očích, ….. jako by hráč byl v jiném stavu vědomí, v určitém sportovním transu! Nevnímá nic kolem sebe (diváky, rozhodčí,….), neruší se úvahami, co bude kdyby ……… prostě „žije“ pouze daným okamžikem – výkonem – je v zóně přítomnosti! Není lehké si takový stav navodit, respektive dalo by se říct být „pohlcen“ hrou. Předehrou takového stavu mohou být právě bloudivé myšlenky s plusovým nábojem …… Hezky své pocity vyjádřil Tomáš Berdych : "Když se daří, tak člověk na nic moc nemyslí, všechno jako by přichází samo, ty herní situace nijak zvlášť v mysli neřeší, bere to prostě tak, jak to je. Všechno mu vychází a ničím není rušen. Nepřemýšlí, jestli dá třeba debla a když ho dá, okamžitě na to zapomene. Vůbec jako by se nad tou vlastní hrou nepozastavoval a kouká jenom rovně dopředu. Na druhou stranu taková ta nejistota, ztráta sebedůvěry, kdy si hráč nevěří, hraje opatrně, tak to do hry nepatří a proto se nedaří. Mám sice úder normálně natrénovaný, ale v ten danej okamžik si na to nevěřím a hraju ho s pomalou rukou, potom dám jeden či dva auty a nejistota se zvyšuje, přechází v obavy a strach."

A v tom je ten problém! Když se v mysli našich svěřenců začínají „rodit“ myšlenky s negativním nábojem (minule jsem to zkazil, nesmím udělat chybu, ten soupeř mi nesedí, to nedopadne dobře,….). Podtextem těchto myšlenek je obava a STRACH!  O strachu hned příště.