O nefyziologických silách

15. Strach, emoce emocí

Pondělí, 18 Červenec 2011 06:08

„Největší chybu, kterou člověk může udělat,je bát se udělat chybu….“ Hubbard
Marian Jelínek a další díl jeho seriálu.

         

Snad největší destruktivní sílu v mysli našich svěřenců mají myšlenky naplněné obavami až strachem. Asi každý vrcholový sportovec tento stav zná. „Byl jsem na závodech v Římě a skákal jsem o peníze. A opravdu ten strach, že to neskočím a že nedostanu odměnu - bylo to za socialismu tenkrát hodně peněz - mě tak svazoval, že jsem neskočil skoro nic, pouhých 2,25cm a o peníze jsem přišel.“ zavzpomínal  J. Zvara.

Existují různé formy a podoby strachu  a obav. Strach podkopává pocit jistoty, narušuje sebevědomí, nuluje jakýkoliv pozitivní náboj, ze strachu se rodí celá řada dalších negativních emocí a postojů. (vztek,agresivita,žárlivost,hněv,…..  ) Strach = zastavení přílivu energie a síly. Tělo je v tenzi. Aktivuje se sympatikus: zvyšuje se srdeční frekvence, stoupá krevní tlak,... Adrenalin vyvolá v játrech rychlejší štěpení zásobního tuku glykogenu na glukózu a pomáhá uvolňovat mastné kyseliny z tukové tkáně. „Energetická zásobárna“ je rychleji vyčerpána, mění se koordinace pohybu, snižuje se kreativita, narušen je i proces rozhodování, snižuje se sebedůvěra, následuje pochybnost o výsledek a nastupuje selhání….. Opakované emocionální reakce strachu či dokonce jejich chronické přetrvávání vede k řadě fyziologických změn a v mnoha případech ústí až k nemoci, z hlediska sportovního např. až k výkonnostní krizi.

Myšlenky strachu rozmělňují naše síly, nejsme schopni se plně koncentrovat na výkon. Někdy může být strach tak dominantní, že dokonce přehluší a pohltí všechny ostatní myšlenky. „ Ano, ten pocit znám“, říká J. Novák a dodává: „Prohrál jsem díky tomu spoustu utkání. Je to například v koncích zápasů, kdy je člověk nervóznější a hraje opatrněji… a pak si říkám, vidíš to, hrál jsi opatrně a stejně si prohrál, kdyby jsi „proriskoval“ trosku víc a dostal ho pod tlak….prostě po bitvě je každý generál! Dnes už vím, že jsem spousty zápasů prohrál, protože jsem hrál příliš opatrně, se strachem…“ usmívá se Jirka.

Nejen z výpovědi Jirky je jasné, že strach vede ke křečovitosti a tím nikdy nepřispívá k plnému výkonu. Například v curlingu se kluzná závaží, při jejichž odehrání je ve hře strach, nazývají „závaží strachu“. Takové závaží se samozřejmě nikdy nedostane do kruhu terče, tak jak si hráč představoval. Strach, ať třeba malý, narušuje harmonický průběh daného pohybového stereotypu. To je nutné, aby si uvědomil každý trenér i jeho svěřenec.

I z praktického života známe situace, kdy nás naše tělo z důvodu obav a strachu přestane poslouchat. Například při navlékání nitě do očka jehly, kdy se nám často roztřese ruka a nemůžeme se do očka trefit, nebo když se pokoušíme nalít tekutinu do úzkého hrdla láhve. Můžete držet ruku naprosto pevně, dokud se nepokusíte dosáhnout svého cíle, ale pak se vám z nějakého neznámého důvodu začne ruka třást.
K tomuto „nervóznímu třesu“ dochází, když se příliš snažíme a jsme příliš opatrní, abychom neudělali nějakou chybu. Za určitých patologických okolností, například při úrazu mozku, je tento nervózní třes velmi nápadný. Pacient je schopen držet ruku pevně, dokud se nepokusí něco udělat. Ale jakmile mu řeknete, aby strčil klíč do zámku, ruka se mu začne pohybovat ze strany na stranu v okruhu až patnácti centimetrů. Nebo může pevně držet pero, dokud se nepokusí podepsat se. Pak se mu ruka nekontrolovatelně roztřese. Když se za to začne stydět a snaží se ještě pečlivěji, je možné, že se nepodepíše vůbec. Asi každý zná situaci, kdy se má v bance podepsat podle podpisového vzoru…Největší chybu, kterou člověk může udělat, je bát se udělat chybu…. tvrdí Hubbard. Asi není moc lidí, kteří by s jeho výrokem nesouhlasili….

Přílišná opatrnost a úzkostlivost jsou si velmi blízké. V obou případech máme přílišné obavy, abychom neudělali chybu a snažíme se vědomě jednat správně. Neboli přílišná opatrnost a úzkostlivá snaha neudělat chybu je formou určité negativní zpětné vazby. Výsledkem je snížený výkon, potažmo výkonnost našich svěřenců.

Sportovec si často připouští strach, opatrnost, úzkostlivost a nejistotu především v těchto myšlenkách: Nedám góla... trenér mi vynadá, vyhodí mě z klubu, už si nezahraju... Zraním se a nebudu schopen dál hrát... Onemocním a ztratím body... Když nebudu dělat sport, ztratím smysl života...   
Převedeno do jazyka neurofyziologie: namísto toho, aby stoprocentní úsilí bylo vedeno do svalů vykonávajících daný pohyb, jehož technika je z tréninku dokonale zvládnutá, se informace rozdvojí - a úsilí rozmělní. Jedna část informace-a tím i úsilí- směřuje k svalům, které „ručí“ za vykonání daného, naučeného pohybu, druhá část k svalům antagonistickým k danému pohybu a tím dojde k narušení vnitrosvalové koordinace a pohyb neodpovídá našim představám. Podle procentuálního rozložení signálů mezi svaly zodpovídající za daný pohyb a svaly narušující naučený pohyb se odráží i velikost „chyby“ následného provedení! V krajní poloze se nám začne až tělo třást – třes rukou při strachu např. ze zkoušky ve škole, či v jiných pro nás nepříjemných životních situacích. Jako by mozek chránil a dal pokyn:“Když se bojíš,tak ten pohyb nedělej“! A tím je narušena naše vnitrosvalová koordinace – jeden chce(rozum),druhý(strach) nechce!!

Je to však selhání naprosto logické. Podívejme se ještě jednou podrobně na proces, který probíhá v našem těle: Mozek pracuje jako servomechanismus. CNS vyhodnocuje sled myšlenek: Asi nedám góla. Bojím se, že se to nepovede. Když se to nepovede, bude to horší, než kdybych se o to vůbec nepokusil. Když se to nepovede, trenér mi vynadá, v tisku mě roznesou, vyhodí mě z klubu, zkazím si kariéru... Tělo čeká na příkaz. Podvědomí hráče vyhodnocuje situaci podle vstupních informací a dospívá k závěru: Je lépe zabránit pohybu, který v konečném důsledku přinese větší neúspěch, než to, kdyby nebyl realizován vůbec. CNS dá svalům pokyn: raději to nebudeme dělat, protože to nepovede k užitku. Není prospěšné to dělat.  Výsledek? Vynikající hráč není schopen  „z nepochopitelných důvodů“ vykonat adekvátní pohyb. Přestřelí bránu, udělá nesmyslnou triviální chybu.
Sportovec chce udělat pohyb, ale zároveň má „strach“ ho udělat. Jakákoliv pochybnost, kterou hráč má při určitém sportovním pohybu vnese do nervosvalové koordinace určité negativní jevy. Když sportovec zapochybuje, spustí se mechanismus svalů antagonistů, což jsou svaly, které vlastně zamýšlenému pohybu brání. Koordinace je narušena. V extrémních případech jde až o třes rukou, neboli pořekadlo „rozklepala se mu kolena“ má své neurofyziologické opodstatnění.

To znamená: veškeré úsilí hráče není vědomě vloženo do svalů, které mají vykonat požadovaný (očekávaný pohyb), ale  část  úsilí je „nevědomě“ přenesena do svalů, které ve skutečnosti pohybu brání. A tak na misce vah v jemné svalové koordinaci dojde k pochybení  v technice - protože „ony pomyslné šňůrky“, které tahají za příslušné svaly najednou nejsou v té harmonii, ve které by měly být. Stačí milimetrová změna, aby míček letěl o dvacet centimetrů za čáru, penalta o půl metru nad bránu nebo hokejka nenalezla puk. Dochází k selhání hráčů – zrazuje je vnitro svalová koordinace, protože uvnitř se projevil strach. Někdy hráč není schopen tlak velkého závodu, zápasu, soutěže unést - je toho na něj moc. V sportovní hantýrce řekneme, „že se podělal“. A dodáváme: „psychicky“. Pak nastoupí psycholog a konstatuje: měl strach, nevěřil si...

Často však v těchto vypjatých situacích pod tíhou strachu začne sportovec měnit svou techniku vědomě. Chce být lepší a proto udělat něco "navíc!" "Někdo se strachu nemůže zbavit a nejhorší na tom je, že z toho důvodu začne měnit techniku. Prostě ze strachu začne skákat nepřirozeně, špatně, chce dělat něco jinak a to prostě nejde ..." Vypráví J. Zvara své zkušenosti s touto problematikou.

Pro srovnání chci však také uvést obdobnou zátěžovou konkrétní situaci z hlediska stavu mysli, která však měla úplně jiné vyústění. Jak bylo provedeno trestné střílení, které rozhodlo na MS 20letých hokejistů o tom, že jsme poprvé byli mistři světa v této věkové kategorii. Milan Kraft, autor nájezdu, mi řekl: „Před touto penaltou jsem vůbec nemyslel na to, kam ji vystřelím nebo co provedu s brankářem, ale na to, co udělám potom: Jaké gesto na diváky, na spoluhráče, prostě jak se budu radovat! Až teď při našem rozhovoru, když si tu situaci přehrávám znovu, si vlastně uvědomuji, že mě ani v nejmenším nenapadlo, že bych tu penaltu nedal. Neobtěžoval jsem se myslet na to, jak ji dám, vždyť jsem ji vlastně už dal předem!“

Jak sportovce do takového stavu přivést?
O tom, že strach brání tvořivosti, podnikavosti i sportovnímu výkonu, není potřebné zdlouhavě hovořit. To chápe každý trenér.
Jakkoliv je to logicky nepochopitelné - sportovec mívá strach dokonce i z vítězství. Vzpomeňme si na J. Novotnou, která v rozhodujícím finálovém zápase  s S. Grafovou ve Wimbledonu nepochopitelně selhala v koncovce zápasu. Přitom v posledním setu jasně vedla 4:1 a při svém podání 40:15, byla jen krůček od toho, aby poprvé v životě vyhrála Wimbledon. Později přiznala, že se lekla vítězství. V mysli se najednou objevila myšlenka: teď to nedám, teď to zkazím, doslova se bála vyhrát. O to větší byl pak smutek, když si uvědomila, jak málo stačilo...

Velice důležité je však si uvědomit, že trenér musí znát své svěřence natolik, aby u nich dokázal rozlišit akční vzrušení od strachu…..Strach neznamená vzrušení!! Velmi zajímavé pocity, související s proměnou strachu v akční vzrušení, provázely J.Zvaru při důležitých závodech: "Strach a obavy jsem míval, když jsem skákal výšku 215, 220, 225 cm. To byl strach! Skočím to? Dostanu se vůbec na nějakou metu, abych mohl začít závodit? A čím byla ta laťka vejš, tak se obavy ztratily a tím jsem skákal lépe!"