O nefyziologických silách

23. Odbourat strach u svých svěřenců

Pátek, 27 Leden 2012 01:26

Přesto, že jsme se o problematice strachu ve sportu už nejednou zmínili, pojďme se v této kapitole zaměřit na něj především z té praktické stránky. Pokusit se ho nejen pojmenovat a vyjádřit jeho rizika ve vztahu k sportovnímu výsledku, ale hlavně se ho snažit ovládat, změnit jeho polaritu, využít, nepřipouštět si ho, či ho prostě nemít!

Tomáš Berdych říká :"To jde do normálního tréninku zapojit velmi těžce ! Když trénuji, tak trénuji všechny herní situace s čistou hlavou a s tím, že si člověk věří a když to zkazí, tak se nic neděje .... Proto je důležité tuto uvolněnost přenést i do zápasů !"

Počátek našich současných „strachů“ je často zakořeněn hluboko v nás a z hlediska časového jeho prvotní impuls mohl být „zaset“ do našeho vědomí již v raném dětství. Chci tím jen zdůraznit, že strach v přítomnosti, ať už v jakékoli podobě, má často svůj zárodek v minulosti. Ano, strach je někdy zakořeněn hluboko v nás, protože jsme své dětství prožívali v blízkosti úzkostných rodičů, učitelů a trenérů. Kdo z nás nedostal či nedal svým dětem před utkáním např. pokyn :“Hlavně to nezkaz?“.....Všichni asi cítíme v tom výroku tu obavu, ten strach o výsledek. P.Bříza má z dětství následující zkušenost:“Táta mě vždy vychovával a vedl k tomu – hlavně nezkazit! Chodil jsem do branky s pocitem, že nesmím udělat chybu, se strachem! Až do konce utkání jsem měl obavy ,že něco zkazím, jako bych na to čekal…věděl jsem , že můj výkon něco neustále narušuje, ale až mnohem později jsem se k tomu začal stavět úplně jinak!“

Chceme-li se zbavit strachu, musíme odhalit jeho skutečnou příčinnu. Je nutné „staré zápisy“ nahradit novými. Každý sportovec potřebuje „pevné body jistoty“. Mohli bychom také říci hromosvody, po kterých strach sklouzne pryč z naší mysli. Uzemnit se. Ukotvit se.   

Vynikající fotbalový brankář Petr Čech říká : "Pro mě je důležité vědomí, že jsem pracoval v přípravě na zápas na 100 %. Musím mít pocit, že jsem pro úspěch už v tréninku víc udělat nemohl. Tím pádem už je zbytečné stresovat se přemýšlením o tom, co se stane. Člověk totiž ovlivní zápas jen tím, že do něj dá všechno a prodá to, co natrénoval. " Ano, když uděláme všechno, co je v našich silách, měli bychom přestat dál o něco usilovat, protože je na čase nechat působit změny, tvrdí ve své knize R. Dalke.

U někoho takovým hromosvodem může být např. rituál nebo modlitba před výkonem či během něho, u jiného určitý maskot či talisman (mám ho sebou, tak se mi nemůže nic stát). Někdy to hráči musí na něco „svést“. Takovým příkladem je výměna rakety či hokejky po neproměněné gólové šanci …… V daném okamžiku při výkonu je to asi to nejlepší, co může sportovec v této chvíli udělat neboť byl „nalezen“ viník a sportovec může „nerušeně“ dál pokračovat ve výkonu. Kdyby začal „řešit“ situaci určitou analýzou, možná by došel k pravdě, že chyba byla v něm, ale to by v daném okamžiku bylo kontraproduktivní. Ztratil by, byť možná jen chvilkově a částečně sebevědomí a to by mohlo být v rozhodujících chvílích utkání klíčové.

O strachu by se dala napsat samostatná publikace. Ale mně jde o to, seznámit čtenáře s praktickými řešeními „boje“ proti strachu. Musíme si uvědomit, že strach se objevuje u sportovce především v situacích, které jsou pro něj důležité, vyjímečné, ………, z jeho pohledu psychicky zátěžové neboli krizové.

Krizová situace je de facto určitým rozcestím. Jedna cesta směřuje k lepší situaci, euforii, sportovnímu vítězství… druhá k horší, porážce , zklamání…. Znamená to, že krizová situace nás může za určitých okolností „posílit“ jako nic jiného, na druhé straně nás však může  na dost dlouho „zničit“. Ale jak se na ně dopředu připravit? Jak je trénovat, aby při nich hráč nebyl rušen pochybnostmi, obavami a strachem o výsledek?! Aby využil tu pozitivní energetickou potencionalitu krizové situace ve svůj prospěch?

Vyvolat si v mysli krizovou situaci – to je právě to, co kluci neumějí. Přemýšlel jsem, jak by měl takový trénink psychologických situací probíhat. Pomocí modelování lze přece určitých výsledků dosáhnout. Neboli mohli bychom cosi imitovat a pak si otestovat, jak se člověk v krizi zachová. Ale můžeme se opravdu vžít do něčeho, co jsme vlastně nikdy nezažili? Ve své praxi evokuji kritické sportovní situace z vlastního života hráčů – ale jen ty, které dobře zvládli.

Pokud bychom totiž dokázali i tu zcela obyčejnou situaci proměnit v hraniční a zbavit se jakékoliv příměsi strachu, potom bychom byli schopni využít pozitivně tento energetický potenciál ve svůj prospěch a získat potřebný náskok před soupeři. Jde tedy především o to, aby se sportovec naučil pracovat s vlastní myslí - ovládat své myšlenky a emoce.

Otázka zní: jak změnit krizovou situaci v tvůrčí příležitost?

Mnoho hráčů má dokonalou kontrolu „dokud nejde do tuhého“. Pak svou kontrolu jakoby ztrácí, až se jeví naprosto neschopní. Na druhé straně mnoho sportovců dosahuje lepších výkonů pod tlakem, jako by jim krizová situace dodávala sílu i dovednosti. Možná mnozí znáte obdobné situace nejen ze sportovního života. Pamatuji si ze školy na průměrné studenty, kteří při důležitých zkouškách měli velmi dobré výsledky a naopak velmi dobří studenti si u zkoušek nemohli na „nic“ vzpomenout..

O to smutnější je, že konvenční metody tréninku jen velmi povrchně berou v úvahu psychologickou individualitu hráče. Trenér by měl přesně vědět, jak jeho hráči reagují v určitých situacích, měl by své hráče dokonale poznat – a to každého jednotlivě. Nejen proto si myslím, že právě individuální přístup je nesmírně důležitý.
         

Na základě dlouholeté zkušenosti a vlastního pozorování jsem si vytvořil typologii tří skupin sportovců z hlediska reakcí na psychicky zátěžové situace:

1.Minusové typy
Z hlediska teorie psychologie sportu jsou to jedinci „labilní“, s nízkou výkonovou motivací.

Mezi ně patří ti, kteří neumí odolávat jakémukoliv psychickému tlaku, ať už od trenéra, z médií nebo od diváků. Jsou to takzvané „tréninkové typy“. Jsou velmi dobře trénovaní, fyzicky nejpřipravenější, jejich „sportovní parametry“ jsou mnohdy vyšší než u dalších dvou skupin. „Své výpadky“ v zápase chtějí totiž „nahradit“ větší aktivitou v tréninku, většími „dávkami fyzické zátěže“, protože se mylně domnívají, že příčina jejich neúspěchu byla v nedostatečné „trénovanosti“. V klíčových závodech, zápasech jsou ale „nepoužitelní“. Jakmile jde o utkání rozklepou se a zradí je špatná vnitrosvalová koordinace. Do jejich mysli se vloudí zárodky myšlenek strachu.

     
Petr Czudek dodává: "Já jsem zažil tolik super hráčů na tréninku, hráli fantasticky ..... tomu se říká tréninkový hráč. Moc trenérů se tím nezabývá, proč jsou pouze tréninkovými hráči. Jednou jsme hráli v Maďarsku a místní tým byl potrestán tím, že musel hrát za zavřenými dveřmi bez fanoušků. Pro mě to bylo horší než trénink, neměl jsem vůbec chuť hrát. A ten tréninkový hráč řádil jak černá ruka. Ale pak přišlo na jiný zápas 50 rodinných příslušníků a byl konec ...."

2. Nulové typy
Z hlediska teorie psychologie sportu jsou to jedinci „stabilní“, avšak s nízkou výkonovou motivací.

Ti odehrají stejně utkání za Horní-Dolní jako mistrovství světa. Nepřipouštějí si vůbec nic. Ale ta zdánlivě „výhodná flegmatičnost“ se postupem času mění v brzdu. Nejsou schopni se vyburcovat k maximálnímu výkonu. Stále oscilují kolem nuly. Podávají dlouhodobě standardní výkony bez větších výkonnostních výkyvů. Často v terminologii trenérů říkáme, že hráč má „rybí krev“.
 
3. Plusové typy
„Slabí lidé čekají na příležitost, silní si je vytvářejí“ O.S.Marden

Z hlediska teorie psychologie sportu jsou to jedinci „stabilní“, s vysokou výkonovou motivací, flexibilní.

To jsou sportovci, kteří naopak mají rádi plné hlediště, krizové situace, stavy dva dva, penalty, minutu do konce - oni rozhodují utkání. Jsou to geniální sportovci, kteří mají rádi ty nejstresovější momenty, čím víc diváků v hledišti, tím lépe, co nejvíc televizí, které utkání přenášejí... P. Czudek říká :"Hřáč by měl mít exisbicionismus v sobě, to chvění, když je plno lidí, či je to v televizi, to ho žene za lepším výkonem."

Takoví hráči vysloveně potřebují, aby se o nich psalo, potřebují palcové titulky, že to byli oni, kdo zvrátili stav utkání. Jako by jim situace pod tlakem dodávala sílu a zdokonalovala jejich dovednosti. Jedná se o sportovce, kteří mají v sobě "zakódovanou" pravdu, kterou učili Řekové již 500 let před narozením Krista: "Nejlepší věci jsou nejtěžší." Jsou to hráči, kteří podávají největší výkony v krizových situacích, v situacích pod tlakem, a právě proto jsou pro trenéra nesmírně cení.

Z hráčů typu plusového se rekrutují sportovní hvězdy. Právě tlak v klíčových momentech těch nejdůležitějších utkání či závodů je pro jejich „super výkon“ tou nejlepší „živnou půdou“. Například Martin Havlát z Ottawa Senators je příkladem plusového hráče. Řekl mi: „Miluji stresové situace, minuty před koncem utkání, trestná střílení.... Mám to rád – hlavně ten pocit, když se to povede. Pro něj to vlastně dělám. Není nic lepšího.“ Jednou větou: Martin myslí dopředu jen na ten nádherný pocit, který bude následovat – jakýsi sportovní orgasmus. Ve své mysli už ten pocit dosáhl…

Objektivně jsou fyzicky téměř stejně připravení hráči všech tří skupin, mohou mít i podobnou míru talentu - ale v rozhodujícím okamžiku si najednou někteří začnou připouštět pochybnosti, obavy, zárodky strachu... : Co když to nedám?...Neboli,největší rozdíl je ve stavu mysli u daného jedince v daném okamžiku.

Znamená to, že rozdíl mezi těmito sportovci není pouze v nějaké „vrozené kvalitě a genetické výbavě“, ale především v tom, jak se ve svém sportovním životě naučili reagovat právě na krizové situace. Dají se vůbec trénovat?....Z tohoto pohledu musíme mít samozřejmě na zřeteli i sociální kontext: vliv výchovy v raném dětství, rodiny, trenéra v prvních etapách sportovní kariéry. Ve sportu nevěnujeme např.pozornost tzv. „gender studies“, rodovým studiím, studiím výchovné atmosféry. Přesto tyto faktory zcela nepochybně ovlivňují psychiku sportovce.