Zajímavosti

Kostarický fotbal je stále ještě v plenkách.

Pondělí, 05 Duben 2010 10:26

Pohled na problémy kostarického fotbalu Jana Hájka, českého trenéra působícího v této exotické zemi. Výstižně popsaná problematika dospělého i mládežnického fotbalu. Najdete nějaké paralely s českým fotbalem ?

Fotbal v Kostarice se začal kopat okolo roku 1876. To si přivezlo několik nadšenců balón a zkušenosti z Anglie. Hráli však jen se 6ti hráči pro malý zájem. Až v roce 1907, později 1908 i 1912 zkoušeli založit první Federaci, ale nikdy se nedohodli. Až teprve v roce 1921 se podařilo založit první provizorní orgán, který řídil první i druhou divizi.

Kostarika je členem CONCACAF i UNCAF organizací které řídí fotbal ve Střední Americe i Karibských ostrovech. Členem CONCACAF jsou také USA a Mexiko.
Ačkoli občas se objeví nějaké to jméno kostarického hráče ve světovém fotbale, není to pravdivý obraz fotbalového vývoje v Kostarice. Mezi těmi nejznámějšími jsou například brankář Gabelo Conejo, Paulo Wanchope, Hernán Medford a teď nová hvězda Bryan Ruiz, opravdu moc dobrý útočník z Twente.

Jsou to však výjimky, které nepotvrzují pravidlo. Kostarický fotbal je dost chaotický. Jsou tu pravidla, která se však nedodržují, jsou tu soutěže, které jsou i nejsou řízeny. Jsou tu boje o moc na všech úrovních řízení fotbalu. Lidi důležití pro fotbal si zatím ještě neuvědomili, že dobrých výsledku je možno dosáhnout jen pokud všichni potáhnou za stejný konec lana. Že budoucnost fotbalu v Kostarice je v mládeži. Že je potřeba zatraktivnit fotbal nejen pro mládež, ale vlastně na všech úrovních. Je velmi důležité, myslím stejně jako v Česku zachytit trend fotbalového vývoje, který nyní nabral vetší rychlost, zatímco my jsme zůstali hrdi na drobná vítězství, uzavření ve svých šnecích ulitách v očekávání, ze všechno může zůstat při starém a budeme mistři světa.

FEDERACE-FEDEFUT zastřešuje fotbal na všech úrovních a osobně řídí národní týmy všech věkových kategorií včetně ženského fotbalu. UNAFUT je unie fotbalových klubu první divize a řídí také soutěže mládeže, které jsou však spíše soutěžemi interními, protože podle práva mistr Kostariky může vzejít jen z mládežnických soutěží řízených LINAFA. Kvalita mládežnických týmu z UNAFUT je zřetelně na vyšší úrovni, než z LINAFA. Je škoda, že se takto třístí síly.

Soutěže 1º divize jsou nudné. Převazuje lokální zájem klubu nad národním. Hraje se s 12ti týmy rozdělenými do dvou skupin. V první fázi hrají všichni proti všem v jednom kole, potom pokračují dvoukolově ve svých skupinách. Po první fázi tři nejlepší z každé skupiny postupují do druhé fáze. Vítězové čekají, až vzejdou jejich soupeři pro semifinále ze čtvrtfinále, kde se utkají druhý s třetím. Tedy můžeme říci, ze do druhé fáze postupuje 50% týmu. Co to znamená. Soutěž je z počátky velmi nudná, kvalita zápasu děsivá. Hraje se bez zájmu, protože je dost času na zlepšení umístění. Zejména velké kluby ztrácí v této fázi mnoho fanoušků, kteří se vrátí někdy až ve druhé fázi, někdy však již zůstanou raději u televize. To opticky nabudí dojem, že soutěž je vyrovnaná, že malé kluby se zlepšují. Když pak přijde na lámaní chleba, je vidět ten velký omyl. Kdo to odnáší je nároďák. Hráči se přizpůsobují, padají do průměrnosti. Pro příští rok si odhlasovali členové vedení všech klubů první divize, že do druhé fáze postupují 4 první z každé skupiny. Tedy 75% ze všech týmu v soutěži!!!

Kluby nemají zájem o mládežnický fotbal. Nemají zájem o formování hráčů, neinvestují. Z povinnosti je přihlásí do soutěže, avšak na rodičích je udržet je tam finančně. Když potřebují hráče, shání hotové, ač průměrné až podprůměrné.

Mládež hraje v kategoriích U-10,11,12,13 soutěž co se jmenuje Pohár budoucnosti. Tady je možné přihlásit jen týmy z 1º a 2º divize. Je to název velmi ironický. Ve většině těchto klubů neexistuje plánování, výuka trenéru, evidence atd. Nakonec jsou to rodiče, kteří musí finančně udržet své děti v soutěži.
Trošku více pozornosti je vidět v kategoriích U-15,17,20. Se poskytne doprava, balony, dresy. Ale s tím plánováním a evidencí se nic nemění.
Je tu hodně talentů, kteří při dobrém vedení mohou být úspěšní i v zahraničí a přivézt nároďák k dobrým výsledkům. Ale zatím je to jen utopie.


LIGA DE ASCENSO ( něco jako postupová liga) - druhá nejvyšší soutěž. Má 22 účastníků rozdělených do třech skupin. Dvě mají po sedmi a jedna osm týmu. Je to trosku netradiční, ale myslím, ze tato soutěž má nejméně problémů. Snaží se je rest rychle v relaci s pravidly. Pouze myslím, ze z tolika týmu by melo sestupovat více než jeden, jak je v současnosti.
LINAFA – amatérský fotbal. Řídí třetí a čtvrtou (tedy poslední) soutěž dospělých na amatérské úrovni. Tato instituce je nejvíce postižena chaosem. Začnou soutěž a až v průběhu upravují pravidla. Mockrát se i stalo, že jedněm se něco povolí a druhým ne. Jsou tu velmi dlouhé právní spory mezi kluby a institucí či mezi kluby samými, což mnohdy oddaluje konec soutěže, která trpí těmi pauzami, hráči ztrácí motivaci, pokud někdo i plánuje vrchol připravenosti na final soutěže, tak to může zabalit, protože jednoduše ten závěr se nikdy neví kdy přijde.

Mládežnické soutěže, to je hotová katastrofa. V Česku se brečí nad kvalitou soutěží, jak připravit co nejlépe hráče. Tady už se brečet nedá. Jedině rvát.
Každý region začíná, kdy se mu zachce. Trenéři podvádí s věkem hráčů. Pro trenéra je to nejdůležitější vyhrát. Po dlouhých diskuzích LINAFA konečně prosadila hru se sedmi hráči až do veku 12ti let. Ale trenéři se velmi často dohodnou s rozhodčím a hrají s devíti či jedenácti. Byl jsem svědkem v jednom regionu při losování soutěže, ze jednoduše si řekli trenéři, že budou hrát s jedenácti hráči. Ptal jsem se proč??? Řekli, že mají moc dětí, tak aby si všichni zahráli. Když jsem jim řekl, ať přihlásí do každé kategorie po dvou týmech, tak mi řekli, ze takový desetiletý hráč už musí um2t hrát fotbal v jedenácti. Ze už je schopen přizpůsobit se. Uvedl jsem, ze Evropa je mnohem víc vpředu ve vývoji právě díky lepší práci s mládeži a fotbal v pěti a sedmi je základem. Z jakých pramenu čerpají, ze jsou si tak jistí, ze jejich cesta je ta správná, ačkoli svět jde jinou cestou. Ignorovali to a hraje se s jedenácti.

ZÁVĚREM
Mockrát člověk přemýšlí proč to vlastně dělá. O peníze nejde, mládežnický fotbal není obchod. Snad až nějaký ten talent se prosadí v cizině. Až do této doby je to ztrátový. Ale když potom přijdu na trénink zejména těch prcků z přípravky či žákovské soutěže, vidím ty oči, tu víru v trenéra, že je snad někdy přivede do toho nároďáku, tak vím, že musím pokračovat.