Manažerské okénko

11. Prohlubuje se propast mezi sliby a realitou!

Čtvrtek, 12 Srpen 2010 12:16

Českomoravský fotbal potřebuje nové přístupy a „novou krev“. JUDr. Ladislav Valášek pokračuje v Manažerském okénku na aktuální téma.

Tak nám začala nová fotbalová sezóna. V tuzemském vrcholovém fotbale se však ale v poslední době šíří velký smutek. Kritické hlasy odborníků i veřejnosti, stejně jako nářky fanoušků nad nedostatečnými úspěchy tří prvoligových klubů v evropských soutěžích či pokles transferových cen a zájmu o naše fotbalisty v zahraničí, jasně dokazují pokles konkurenceschopnosti  našeho fotbalu v mezinárodním měřítku. Podobně je tomu na úrovni našeho národního mužstva, kde se před nadcházející kvalifikací objevují pesimistické scénáře vycházející z motta – bude ještě hůř! Z úspěšné generálky národního mužstva pro Lotyšsku v Liberce prý nelze činit až příliš optimistické závěry, protože jedna vlaštovka jaro nedělá…

Inu, v každém případě je nutno dál hledat příčin současného stavu a nalézat východiska ke zlepšení. Bohužel se však většinou používají účelové a většinou pouze povrchní a dílčí přístupy, spíše takové momentální náladové a situační glosy u příležitosti nevydařených utkání. Horší je, že předkládané návrhy na změny se zpravidla váží pouze k těm „zcela viditelným částem“ našeho fotbalu. Jasně, beze změn přístupů k fotbalové hře samotné se žádných zlepšení nemůžeme dočkat, ale to samo o sobě rozhodně nestačí. Musíme vidět, znát a řešit i ty „choulostivé“ a skryté problémy, které fotbalovým utkáním předcházejí a které existují v zákulisí. To vše má všelijaké sportovní, finanční, marketingové a morální příčiny, důsledky a souvislosti.

Jistě, je třeba uvítat sofistikovanější argumenty a kritické analýzy s doporučeními k jednotlivým konkrétním fotbalovým utkáním, k práci a vzdělávání fotbalových trenérů, k výchově fotbalové mládeže ve fotbalových klubech či na úrovni fotbalového svazu v centrále v Praze na Strahově nebo na krajských fotbalových svazech. Je třeba jít však ještě dále a hlouběji do nitra našeho fotbalu, do všech pater a zákoutí, ve velkých i malých fotbalových klubech, ve všech oblastech a sférách činnosti ČMFS. Jinak se i ty dobře míněné nové přístupy a postupy znovu zúží na dílčí opatření a strategické přizpůsobení se znovu oddálí ke škodě všech, kdo působí v našem fotbale na profesionální či amatérské úrovni.

Nekomplexní, nenáročný a zúžený přístup s sebou nese další nedorozumění, odkládání řešení skutečných a souvisejících hlavních problémů, které českomoravský fotbal dnes tolik trápí (zvláště také v ekonomické oblasti) a které nezastíní ani některá vydařená fotbalové utkání v Gambrinus lize či v jiných našich fotbalových soutěžích. Praxe z úspěšných fotbalových zemí ukazuje, že „dobro fotbalu“ a jeho konkurenceschopnost  v mezinárodním kontextu vyžaduje všestranné úspěchy a ty jsou dosažitelné při splnění celé řady podmínek a kriterií, nejen některých. Skutečné a opakované úspěchy vyžadují také - kromě jiného - mnohem hlubší, komplexnější a fundovanější procesy a projekty než ty, které známe a používáme v Česku.

Samozřejmě, začít musí každý u sebe. Všichni kdo, působíme ve fotbale,  můžeme a musíme být především daleko náročnější sami na sebe. Ovšem nejen v pojetí, které znovu a znovu připomíná například trenér Hřebík či další na progres orientovaní experti. Jejich názorů a práce si osobně samozřejmě  velice vážím, avšak jsem přesvědčen, že tato vyšší náročnost se netýká pouze tréninkového procesu, kondice, techniky, taktiky a disciplíny v každém fotbalovém utkání. Tam samozřejmě vyšší náročnost ve fotbale musí začít, ale nesmí tam skončit…

Požadavek na vyšší náročnost, kvalitu a efektivnost se musí týkat opravdu všech, kdo v našem fotbale působí, nejen hráčů a trenérů. Zvláště, když se všude také zdůrazňuje, jak našemu fotbalu (podobně i hokeji a sportu vůbec) chybějí peníze. Jak málo či špatně pomáhá stát, města, obce či jiné veřejné zdroje. Jak je méně a méně reklamních partnerů, sponsorů či mecenášů, kteří chtějí do fotbalu investovat. Jak také klesá návštěvnost na mnoha stadionech a tím také příjmy ze vstupného, z prodeje klubových suvenýrů apod. Je ironií osudu, že v téže době o to více v mnoha fotbalových klubech rostly náklady, zadluženost a ztrátovost, nemluvě o omezených zdrojích na úrovni ČMFS a jeho obchodních společností, které mají „fotbalové finance“ spolugenerovat a rozdělovat k novým úspěchům a k dalšímu rozvoji a dobra fotbalu.

Občas se sice zdůrazňuje, že krize nutí šetřit, ale nikomu se nechce rychle „tzv. spadnout z hrušky dolů a nežít si nad poměry…“  Je však nutno hledat nejen nahodilé úspory, ale tzv. nutné a systémové úspory v celkové poněkud nadměrné režii spojené s fotbalem, především v transferech a v odměňování hráčů a trenérů, kteří se - navzdory krizi – pořád nechtějí vzdát setrvačnosti ve svých požadavcích na své požitky, např. s odůvodněním, že „znají svoji cenu,“ mají nepopíratelné zásluhy nebo že na „jistou úroveň příjmů“ má fotbalista a fotbalový trenér zkrátka automaticky „nárok“ právě proto, že je profesionální fotbalista či trenér, bez ohledu na skutečně dosahované výsledky a přínosy pro fotbalový klub či svaz, který je platí…

Ovšem pozor! Doba, kdy si mohly některé naše fotbalové kluby tzv. kupovat sportovní úspěch (postavení v ligové tabulce, složení kádru, vazby na spřátelené rozhodčí atd.) za cenu zadlužení a ztrát však nemilosrdně končí nejen u nás v Česku. Nebo se aspoň podstatně mění a musí se změnit podmínky fungování fotbalu, jinak současná krize a tzv. finanční doping ve fotbale nebude jen dočasným krizovým výkyvem, ale trvalejším jevem, jak to ukazují příklady z jiných evropských zemí, které se z vlastních chyb a nedostatků nedokázaly v čase a prostoru poučit a lépe se přizpůsobit novým změněným podmínkám.

Romantické „staré dobré časy“ tudíž u nás končí i proto, že právě snížená mezinárodní konkurenceschopnost našich klubů v evropských klubových soutěžích či na úrovni národního mužstva ukazuje, že dosavadní metody a mechanismy fungování fotbalu v ČR nestačí. Musejí být nahrazeny lepšími, výkonnějšími a hospodárnějšími (!). Jak snadno se řekne, hůře vykoná…

Nicméně, každá doba si vyžaduje své změny a inovace, které se nemohou týkat jen života uvnitř samotného „fotbalového průmyslu,“ ale také vztahů ke svému bližšímu a vzdálenějšímu okolí. Se strukturálními, finančními a etickými problémy nezápasí totiž jenom fotbal, ale celý svět, celá společnost. Hrozby dalších velkých či menších skandálů, bankrotů, katastrof či válek jsou takříkajíc ve vzduchu…

Co si počneme? Kam kráčíme? Jaká nás čeká budoucnost? Zachytíme ty nejprogresivnější trendy a tendence?

Tyto a podobné strategické otázky si klade asi každý fotbalový fanoušek, nejen příslušníci oné pověstné „fotbalové elity.“ Ovšem právě ony fotbalové elity mají velkou dobovou, oborovou, profesní a generační zodpovědnost nejen za kladení důležitých otázek ale především za hledaní a nalézání správných odpovědí, tedy za dosahování faktických - krátkodobých i dlouhodobých - zlepšení na cestě za vytyčenými cíli, sliby a záměry, díky nimž byli mnozí z nich zvoleni do funkcí v českomoravském fotbale, ať už na klubové či na svazové úrovni.

Ne, ne, nechci si hrát zase na nějakého „děda vševěda“ a dávat nějaké „knížecí rady.“ Všeobecně platné recepty stejně - v neustále proměnlivé praxi s velkými riziky a nejistotami – neexistují (!). Svůj názor bych ale aspoň touto formou chtěl sdělit. Třeba pak bude aspoň maličkou inspirací pro ty další fotbalové činovníky, kteří se nechtějí smířit se současnou situací a chtějí v duchu mezinárodně uznávaných trendů a kriterií zásadně zlepšit situaci v našem českomoravském fotbale a chtějí k tomu tzv. vidět i pod povrch, aby na povrchu diskutované změny k lepšímu měly co nejzdravější a nejpevnější kořeny.

Jinak řečeno, volání po řešení současné špatné situace v českomoravském fotbale je vysoce aktuální a široké téma, ke kterému může přispět svým dílečkem každý z nás. Nejlépe tím, že svá slova budeme postupně přeměňovat ve skutky. Ve skutky pozitivní a konstruktivní, nikoliv ve skutky destruktivní a demoralizující, jak tomu často bývá v návalu egoismu plného negativních emotivních reakcí, které často mají jen zakrýt skutečné příčiny sportovního neúspěchu, zklamání a nedostatečné efektivnosti práce ve fotbale…

Doufám, že cesta ke zlepšení situace v českomoravském fotbale existuje a že musí začít od všeobecně prosazované vyšší náročnosti na kvalitu a efektivnost veškeré práce ve fotbale (!!). Tento imperativ hospodárnosti a etiky fair-play se musí týkat opravdu všech lidí, kteří ve fotbale pracují, nikoliv jen některých…, protože jak známo, řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. A nezapomínejme, největší nebezpečí většinou hrozí z vlastních řad, dodal by vojenský a bezpečnostní stratég.

Skutečně vyšší náročnosti je nám třeba, a to ve všech fázích procesů, projektů a cyklů či systémů, které jsou s moderním - a především se špičkovým profesionálním - fotbalem spojeny. Všechny oblasti, tedy nejen sportovně-technická, vyžadují potřebnou kvalifikaci, fundované znalosti, zkušenosti a dovednosti. A nejen to, vyžadují také adekvátní hodnoty, přístupy a postoje, tedy nejen ambice a chamtivou orientaci na úspěch, zisk a  osobní prospěch, ale také klid, nadhled a onu příslovečnou intuici pro řízení rizik, plnění přijatých závazků a vyžadování serióznosti ve vlastnických, profesních a manažerských strukturách a vztazích. Až příliš často se různé slovní „sliby mnoha vysokých bossů“ ve fotbale nenaplňují odpovídajícím obsahem a ta škodlivá propast mezi sliby a realitou se prohlubuje (!), stává se dokonce životu nebezpečnou…

Nejde jen o nemorálnost a hospodářskou škodlivost z neplněných platných finančních závazků a slibů dlužníků vůči věřitelům. Horší je, že kluby, které dluží jiným klubům či svým vlastním hráčům a trenérům místo řádného splácení různě blafují a vymlouvají se na nesplacené dluhy ze strany třetích subjektů vůči nim apod. a přitom si klidně nakupují na (další) dluh další nové hráče z jiných klubů nebo těm tzv. volným hráčům slibují vyšší odměny, aby náhodou nezakotvili za méně peněz v konkurenčních a méně nákladových klubech…, nebo některé hráče dokonce prodají jiným klubům, aniž by uhradily všechny své závazky vůči původnímu mateřskému klubu apod.

Někdy je to fakt tristní a argumenty, že i zahraniční velkokluby z největší špičky jsou také zadluženy pak vyznívají - slušně řečeno - tragikomicky. Přesto musíme trvat na tom, že  řízení fotbalových klubů, soutěží či celého našeho fotbalu se s těmito nešvary a negativními jevy nesmí smiřovat. Tak jako se nesmí smiřovat s nedostatečnou výkonností hráčů na hřišti, tak jako se nejde smiřovat s dopingem, s chuligánstvím na stadionech či s rasismem, tak také s finanční nekázní se ve fotbale nesmíme také smiřovat. Jen tak se zvýší potřebná transparentnost a hospodárnost fungování celého fotbalového systému. Jen tak se změní atmosféra, která brání změnám ve výchově a přípravě mladých fotbalistů a jejíž překonání vyžaduje „novou krev“ a strategii.

Ani v oblasti péče o mládežnický fotbal totiž nestačí „jen“ kritizovat současný stav a slibovat snahu o zlepšení… Zlepšit je nutno nejen infrastrukturu a mládežnické soutěže, ale také zvýšit finanční zdroje a zlepšit vzdělávání a práci fotbalových trenérů mládeže. K tomu je třeba  změnit přístupy a kriteria v celém procesu komunikace a kooperace klubů a všech článků fotbalového svazu s mladými fotbalisty, protože negativní roli často sehrávají nejen kluboví či svazoví trenéři a funkcionáři, ale také přímo rodiče hráčů, učitelé či ředitelé ve školách, agenti hráčů a jejich skauti a spolupracovníci. A svůj podíl mají i media a konkrétní novináři, zvláště pokud slouží především trendu k bulvarizaci sdělovacích prostředků a vulgarizaci fotbalu, zábavy a života vůbec.

Zkrátka všichni ve fotbale a kolem fotbalu v ČR potřebujeme více mravnosti, pokory, elánu a odvahy, aby se jednak věci nazývaly pravými jmény a jednak, aby se společným a koordinovaným úsilím hledaly cesty k lepšímu řešení. K řešení, které bude mít správnou a perspektivní orientaci, náročné a v úspěšných zemích dlouhodobě používané hodnoty, kriteria, nástroje a mechanismy. Tedy i nové mechanismy kontroly a  motivace, protože fotbal není jenom byznys. Fotbal je stále ještě sport a významný společenský fenomén, kde se všechno nedá převádět jen a jen na peníze, i když o peníze – jak známo – jde vždy až v první řadě.

Ve fotbale prostě musíme všichni velmi aktivně, zodpovědně a kreativně usilovat nejen o lepší výsledky na hřišti a v soutěžích, ale také důsledně šetřit a neplýtvat (časem, penězi, lidmi a dalšími zdroji), všestranně pěstovat fair-play, národní, regionální a lokální hrdost, jakož i celkovou sounáležitost se světem kolem nás. Bez zvýšené hospodárnosti, efektivnosti a kvality práce se totiž žádný obor dlouhodobě neobejde. Rozhodně to platí i pro ten náš milovaný fotbal, který v českomoravských podmínkách prožívá bolestné období sportovních neúspěchů, nedostatku financí a uplatňování často protekčních a alibistických rozhodnutí, která oddalují či komplikují prioritní řešení, která si moderní fotbal vyžaduje (a bude vyžadovat bez ohledu na to, co si ten který jedinec zrovna myslí a přeje…).

Na pořadu dne je tedy strategické přizpůsobení tuzemského fotbalu (!!), a takové přizpůsobení bude i hodně bolestné a nepopulární, protože nepůjde jen o přizpůsobování se trendům ve světovém fotbale, ale i trendům ve sportu, ekonomice, kultuře a v životě ve společnosti a v přírodě vůbec. Nad poměry se opravdu dále žít nedá (!) a cesta k novému způsobu a stylu života ve fotbale není proto jen otázkou peněz, ale i vzdělání, vkusu a morálky.

Zmobilizuje českomoravský fotbal na klubové a  svazové úrovni nové vůdce a experty, kteří s novými zdroji, s novým vzděláním, stylem a vkusem a etikou pozvednou náš fotbal na klubové a  svazové úrovni k lepším výsledkům, k větší efektivnosti a důvěryhodnosti? Nevím, ale rozhodně si nelze dělat nějaké iluze… Nové přístupy a „novou krev“ vyžadují nejen „tzv. fotbaloví šíbři,“ ale všichni ligoví tahouni – tedy majitelé, statutární orgány a manažerské vedení profesionálních ligových fotbalových klubů. A to zvláště těch, jejichž sportovní, finanční a obchodní výsledky neodpovídají vysokým nákladům na jejich činnost, a to bez ohledu na to, zda jejich klubové rozpočty jsou z větší či menší části financovány z veřejných nebo soukromých zdrojů.

Pokud se podaří prosadit v praxi aspoň některé naznačené změny v kultuře a morálce fotbalových elit, bude mít náš fotbal zase šanci, aby si nejen udobřil roztrpčené fanoušky, sponsory a media, ale aby si postupně zase vylepšil své koeficienty a pošramocené renomé nejen doma, ale i v mezinárodním měřítku. Věřme, že právě vydařená generálka národního mužstva proti Lotyšsku byla oním impulzem k tomu, že se začne přece jen blýskat na lepší časy v českomoravském fotbale.


JUDr. Ladislav Valášek,
viceprezident Unie českých fotbalových trenérů
V Praze dne 12.8.2010