Holandská vize očima Američana

3. První sezóna

Pátek, 04 Duben 2008 01:00

„Nevíš co nevíš.“ Anonym – Řecký národní tým, 62 p.n.l.

První sezóna

Trenér nováček si většinou pokládá dvě otázky:“Co hodlám s dětmi dělat a jak to budu dělat?“ V tomto odstavci poskytneme informace a náměty, které usnadní nalézt odpovědi na položené otázky. I nováček by měl pak být schopný porozumět tomu, jak a proč používat hry malých forem jako efektivní výukový nástroj.

Jak to budu dělat ? Model !

Role trenéra obnáší osvojení si jakéhosi přístupu ke své práci. Ten se pak projevuje při jednání s hráči, rodiči, soupeři, funkcionáři. Často se pak mluví o trenérském stylu, který je tak založen na představách a očekáváních, co by měl trenér dělat a čím by měl být.
Výběr přístupu či stylu je velmi limitován zkušenostmi. Pro nováčka může být jedinou zkušeností vzpomínka na hodiny tělocviku kdysi dávno ve škole. Je to důležitý moment, protože dává základ jakési platformě, na základě které bude trenér nováček vnímat hru, děti, sebe jako trenéra a celý proces výuky. Tato platforma se stane nevědomě východiskem pro každé rozhodnutí.

Učitel tělocviku

Je to v současnosti stále dominující model. Tento model vnímá hru jako několik oddělených oblastí. Technika, pravidla a základní strategie. Jednotlivé komponenty mohou být vyučovány odděleně a spojeny později při hře. Tréninková jednotka je většinou rozdělena na 3 části: rozcvička, cvičení a vlastní hra. Je to obdoba hodiny tělocviku.

Síla tohoto modelu spočívá v tom, že je všechno pod kontrolou. Téměř vše může být ohodnoceno na objektivním základě. Je to přesně to, co činí učitel tělocviku. Řídí celý průběh hodiny, studenty, určuje prostředí, aby pak mohl každého ohodnotit známkou. Známka je pak odrazem technické zdatnosti, znalosti pravidel a základní strategie. Děti se tak učí jak stát spořádaně v zástupu, čekat až na ně přijde řada, plnit pokyny učitele. Samostatné řešení problémů a týmová spolupráce se vytrácí. Vítězství či prohra není nikdy součástí celkového hodnocení. Tímto přístupem lze jednoduše ospravedlnit všechny tréninkové aktivity, když hodnocení je izolováno od komplexnějšího pohledu na věc.

Úspěch trenéra však spočívá v něčem jiném než je úspěch učitele tělocviku. Trenéři se koncentrují na výsledek zápasu. Mistrovství v jakékoliv činnosti je zbytečné, pokud nenajde uplatnění ve vlastní hře. Organizované tvary (zástupy, řady) můžete při fotbale vidět zřídka kdy, snad při přerušení hry a kdo ví jestli. Učitel řídí celou lekci, určuje tempo. Studenti jsou na něm závislý jako na externím zdroji motivace i hodnocení. Centrem dění je učitel. Ve fotbale je centrem dění hráč a děti potřebují rozvíjet své interní zdroje motivace a schopnost sebehodnocení. Potřebují se též učit řídit tempo, určovat cíle i ovládat své já. Základním nedostatkem tohoto přístupu tedy je, že nepřipravuje děti na hru samotnou.

Fotbal na ulici

Tento přístup se snaží učit děti hrát fotbal tak, že je nechá fotbal hrát (nebo jeho různé formy). Je to tedy holistický (ovlivňující celý proces učení tak, aby byl ve skrze přirozeně funkční) přístup k výuce. Přídavkem tohoto modelu je, že se děti neučí jen hrát fotbal, ale též si prostě hrát. V naší době se vytrácí dětské hry bez dohledu dospělých. Děti se nemusí učit jen ryze fotbalovým dovednostem, ale též obecným schopnostem jako odpovědnosti za své činy, spolupráci v konkurenčním prostředí, sebekázni …

Stinnou stránkou modelu je, že vkládáme do rukou dětí až příliš velkou řídící moc, takže se mohou vyvíjet směrem, který není žádoucí. Mohou volit jiná řešení problémů nebo problémy zcela ignorovat. Učí se svým tempem, samy rozhodují, co je důležité. ( A protože je to jejich dětství, nemůžeme jim to zazlívat. ) Celé to může být chaotické, což mohou vidět někteří dospělí jako velký problém. Nicméně fotbal samotný má v sobě jistě prvky chaosu.

Co budu dělat ? Cíle !

V učitelském přístupu se sezónní plán zaměřuje na pokrok v klíčových oblastech. To většinou rezultuje v dlouhý seznam cílů. Technika: přihrávka, střelba, vedení míče. Taktika: základy, hra do šířky, podpora spoluhráčů, obranný postoj. Pravidla: vhazování, penalta, atd. S dlouhým seznamem cílů trénink přestává být hrou, trenéři a děti se ocitají v zajetí agendy. Úspěšnost je měřena podle zlepšení v dané činnosti, nevadí, že ji děti v praxi neumí použít. „V úterý budeme pracovat na vedení míče, ve čtvrtek na přihrávce. Budeme tak lepší vodiči míče a přihrávači.“ To může být skutečně pravda, ale naznamená to, že budeme lepší fotbalisté.

V pojetí fotbalu na ulici je cílem najít vhodnou formu hry, která pomůže hráčům zvyšovat jejich tempo hry. Musíme brát v úvahu úroveň hráčů a jejich motivaci. To znamená upravovat, ladit hru podle neustále se měnících potřeb. To umožní hráčům znovu a znovu řešit typické fotbalové situace při stále složitějších fotbalových podmínkách. Počet správných rozhodnutí a jejich dobrých provedení roste. Roste tempo hry. „Tento týden se budeme věnovat hrám zaměřeným na střelbu. Možná nebudeme lepší střelci, ale budeme lepší fotbalisté, protože budeme hrát fotbal.“ Cílem není zlepšit jeden z nástrojů hry ( střelba ), zlepšit kvalitu hry jako celku.

Problém v učitelském přístupu ( zvláště u nováčka ) spočívá v tom, že seznam potřeb a cílů, které je třeba zvládnout, nikdy nekončí. Neustále přidáváš na konec seznamu další a další věci, kterým se je třeba naučit. Ve skutečnosti většina hráčů přestane s fotbalem dříve než dosáhnou plnoletosti(18 let). Tréninky strávené v zástupech přihrávajíce si sem a tam, driblováním mezi kužely nenaplňují jejich potřeby. V modelu fotbalu na ulici jsou lekce více zaměřeny na komunikaci, odpovědnost, týmovou spolupráci obsahující technické a taktické stránky – celé řízeno hráčovými potřebami. Budou dobří tak, jak sami chtějí být, ne tak, jak by rád někdo jiný.

Průvodce věkovými kategoriemi

Zde se zaměříme pouze na základní myšlenky.

5-6 let

Nemohou ještě hrát v pravém smyslu slova závodní, soutěžní týmové sporty. Chybí jim zkušenost a schopnost pro týmovou spolupráci, plně nechápou význam vítězství a prohry. Zde je hra v fotbal jen způsob, jak získávat první zkušenosti v oblastech pohybových i sociálních mimo svůj domov a školu.

Děti se setkávají s novými druhy konfliktů, rozdíly mezi tím, co dospělí říkají a míní. Jeden takový příklad:“Udělej to co nejlépe umíš a bude to dobré.“ X „To, co jsi předvedl, je špatné.“ Další příklad je, když je trenér instruuje, aby odebrali míč jinému dítěti(což je ošklivé), zatímco ve škole i doma je učí slušnému chování, což znamená kamarádovi míč půjčit ( být hodný ). To může vést ke zmatení dětí, které pak nechápou, co dospělí skutečně chtějí.

Základní herní formáty jim umožní pochopit směr. 2v2 a 3v3 mini turnaje jim umožní týmovou spolupráci na úrovni, kterou jsou schopni zvládnout. Vhodná velikost hřiště je učí hranicím hřiště. Oddálené branky je donutí zvednout hlavu. Protože tyto děti umí hrát jen ve dvou tempech – naplno či stát, zařazujeme dostatek přestávek vyplněných aktivním odpočinkem. Všechny technické dovednosti přijdou s hrou, která je též vyučí první základním lekcím: spolupracovat, držet míč na hřišti a rozlišovat svoji a soupeřovu branku.

7-8 let

Jedním z největších problémů tohoto věku je, že jsou míchány děti různých úrovní. Objeví se děti, které teprve začínají nebo o fotbal nemají zájem. Někdy jsou rozdíly ve fyzické či mentální rovině. Když jsou rozdíly příliš velké, vytváří to tlak na všechny a pro trenéra je to velký problém. Ideální je, když má klub možnost děti rozdělit do týmů odpovídajících úrovní.

Jestliže již děti hrají pár sezón jednoduché základní herní formáty, mají dost zkušeností na to, aby hry byly trochu modifikovány. Počet hráčů může být zvýšen, fotbal na čáru, kombinované branky, jednoduchá pravidla. Modifikace mohou vést ke zvýšení tempa hry při tréninku i víkendovém zápase. Jestliže děti nemají zkušenosti s přístupem „fotbal na ulici“, potřebují někdy čas vyrovnat se svobodou, který tento přístup poskytuje. Jejich tempo hry bude zpočátku nízké, ale časem se to zlepší.

9-10 let

Výkonnostní rozdíly se stávají zřetelnými a u rodičů top hráčů často rostou očekávání. Někteří rodiče to vnímají stále jako koníček, jiní to berou jako finální fázi před přechodem do „reálného fotbalu – hry 11v11“. To může být zdrojem konfliktů mezi rodiči a vytvářet napětí v týmu a tlak na děti i trenéra. Řešením může být vytvoření týmů různých úrovní. Pak může být dítě postaveno před problém, zda hrát podřadnější roli na vyšší úrovni či hlavní roli na nižší úrovni. Takovéto situace jsou příčinnou různých frustrací.

Je to věk, kdy některé děti začínají tíhnout ke konkrétním postům či rolím. Přesto, že je ještě stále brzo pro odhadnutí jaké místo v sestavě bude hráči nejlépe vyhovovat, měli bychom jim umožnit zahrát si tam, kde chtějí. Umožní jim to více proniknout do hry, protože se plní jejich představy a požadavky. (Jestliže 10letý chce hrát na housle, proč by měl trénovat trumpetu?). Jestliže to chtějí později změnit, je to jejich volba. Fotbal v jejich věku je koníček. Většina je tu snad proto, že tu chtějí být. Jestliže jsou často nuceny hrát jinde než chtějí, než se jim líbí, než se cítí dobře, mohou si jednoduše vybrat jiný koníček. Samozřejmě pak může nastat situace, že v 12členném týmu budeme mít 8 pravých křídel. Pak musí nastoupit trenérská diplomacie.

Děti tohoto věku mohou vykazovat totální zaujetí pro hru, sní o profesionální kariéře. Fotbal se stává středobodem jejich života, všechno jde stranou. Je to však něco jako s první láskou a s věkem a zkušenostmi se to může změnit. Bohužel, mnoho rodičů si to neuvědomí a má stále větší a větší očekávání. Kromě toho, některé s dětí přicházejí do předpubescentního růstu, což může přes „noc“ změnit jejich fyzické schopnosti, většinou k horšímu. Děti, které byly před rokem hvězdami, náhle přibraly 15% tělesné váhy, ztrácí sebevědomí a vzniká strach z neúspěchu. Toto krizové období musí být rozpoznáno a vnímáno jako dočasný a přirozený proces. Děti prostě rostou.

V tomto věku jsou děti schopné zvládnout celkem složité hry. Hry jako na jednu velkou a dvě malé branky či 5v2 ( bago ) pomáhají připravovat děti na herní fázi – výstavba útoku. Míč se začíná více dostávat do vzduchu, takže jsou vhodné hry jako fotbalový tenis. Hlavičkové hry nám poskytnou úvod do problematiky hry hlavou. Jestliže děti zvládly jednoduché formy her, rychle se adaptují na nové. Při nastavení vhodných podmínek může už hra dosahovat vysokého tempa.

Nezapomeň

Fotbalová sezóna je krátká. Dejme tomu 9 zápasů a 20 tréninků. V ideálním případě to bude 29 hodin pro výuku fotbalu. Některé děti však budou občas chybět. Některé zápasy či tréninky zruší déšť. Někdy musí děti odejít dříve či dorazí později. Spousta dětí se doma fotbalu nevěnuje. Spoustu času strávíte přestávkami a přípravou. Všechny tyto skutečnosti redukují čas, který máme k dispozici pro výuku fotbalu. Takže trénink musí být maximálně efektivní. Nepouštějme se do složitých věcí a trénujme fotbal !