Cvičení

Plány

1. volba věkové kategorie
| 2| 3| 4| 5


vybrat uložený plán


Jak trénovat

Rukověť pro trenéry dětí a jejich rodiče 1 - Rozvoj soutěživosti

Obsah
Rukověť pro trenéry dětí a jejich rodiče 1
Filosofie klubu a trenéra, spolupráce s rodiči
Rozvoj sebedůvěry
Rozvoj spolupráce
Rozvoj soutěživosti
Rozvoj učenlivosti
-všechny strany

 

Rozvoj soutěživosti

Samozřejmě souvisí s rozvojem sebedůvěry velmi úzce. Není třeba však spěchat k soutěžení v soutěžích a utkání mezi kluby u těch nejmenších kategorií (U6-U7). V U6 není třeba hrát meziklubová utkání vůbec, nebo je využívat jen ve velmi omezeném počtu (např. 1x za 2 měsíce). Děti se i v jednom týmu ještě znají málo a dostatečný počet dětí v utkání je 2:2, či 3:3. Jelikož děti nemají rozvinutou prostorovou orientaci, ani dovednosti, je větší počet hráčů zejména v kategorii U6 do utkání zbytečný, včetně tréninkových utkání. I pro kategorii U7 je počet 3:3 dostatečný.


Každé utkání má být dětem představováno se stejnou důležitostí. Nejde o to, zda hrajeme se slabým či silným soupeřem, ale jak se nám daří naše hra, kterou se učíme a co jsme schopni ukázat, nebo se o to pokusit = odvaha. Chyba je normální znak učení, nikoliv prohřešek, který haníme či trestáme. Prohřeškem může být malá snaha, ale ptejme se proč! Může to být i únava.


Dětem by nemělo být jedno, že prohrávají, ale neměly by kvůli prohrávání odcházet ze hry, vyhýbat se jí, („stejně už nevyhrajeme“), volit jiná řešení než se učí, nebo zvyšovat agresivitu. Pokud se něco z toho, opakovaně děje, trenér se nemá problému vyhýbat, ale opět zkusit individuálně (domluva s rodiči) nastavovat situace tak, že se střídá stav, kdy dítě vede nebo prohrává a trenér či rodič mu ukazují, že když se snaží tak může vyhrát a když ne, tak prohraje. Důležité je, zda se při snaží dělat věci, které je učíme a k tomu je můžeme nabádat.


V rozvoji soutěživosti, ale i v rozvoji sebedůvěry nesmí být před děti dávána rovnice:
vítězství = úspěch / prohra = neúspěch


Vždy jde o konkrétní dovednosti. Otázka trenéra či rodiče tedy zní: „Jak jsi hrál? Jak se to dařilo? Dařily se ti kličky?“ Nejlépe se zeptat na něco, co víme, že se ve hře alespoň trošku dařilo. Pokud nelze ve hře nic takového najít, tak je dobré se zeptat. „Snažil ses?“ Otázka tedy v žádném případě nemá znít: „Vyhráli jste?“


Pro trenéra dětí a mládeže musí být pak otázka vítězství vždy podložena otázkou, jakým způsobem jsme jej dosáhli. Vybrousili jsme jím dovednosti hráčů nebo dokonce herní koncepci? Ani vítězství o 5 gólů nemusí být opravdu vítězstvím, když jsme jej dosáhli pouze tím, že soupeř chyboval, ale my jsme netvořili hru.


Primární zaměření na dovednosti a na svůj výkon pomáhá budovat vnitřní motivaci. Primární zaměření na výsledek a srovnávání s ostatními směřuje výchovu k budoucím tendencím podvádět a k agresivnímu chování.

  • Zeptejte se dětí na rozdíl, jak se chováme, když vedeme a když prohráváme
  • Zeptejte se dětí, jestli by raději vyhráli a hrály špatně, nebo prohrály, ale hra se jim dařila. Řešte s nimi jejich názory a nejlépe v doslechu rodičů.
  • Zeptejte se dětí, co se jim konkrétně ve hře podařilo a co ne. Je něco nového, na co při hře přišly? Viděl jste Vy jako kouč něco, co lze pochválit, něco co se přeneslo do hry z procesu učení?

 


Copyright 2006-2010 by http://www.fotbal-trenink.cz