Jak trénovat

Rukověť pro trenéry dětí a jejich rodiče 1

Sobota, 20 Říjen 2012 06:30

Připravuje se nová učebnice C licence, která se bude věnovat praktickým problémům učení, obsahu fotbalu, ale i lidem v něm - trenérům, rodičům a samozřejmě dětem. Vzniká ve spolupráci Antonín Plachý - Luděk Procházka - Rostislav Helštýn. Autorem této výživné ukázky je Antoním Plachý. 

Úvod

Úvodem vymezme alespoň zhruba, koho označujeme dětmi. O dětech hovoříme zhruba do nástupu puberty nebo její rané fáze, což přichází okolo 13.let(kategorie U13, mezi 12 a 13 rokem věku – mladší žáci, většinou 6. třída) U13 – z angličtiny „under 13“, tedy děti do 13 let.

Kategorie mezi 6 a 12 rokem věku bývají označovány jako „zlatý věk učení fotbalu“. Od šesti let proto, že zhruba do 6 let trvá rychlý nervový vývoj a po té je plynulejší. Dítě mezi 6-7 rokem věku dozrává ke schopnosti soustředit se a podřizovat se skupině a pravidlům. V návaznosti na to se jejich motorický vývoj, mezi 6-7 rokem, dostává do období vhodné pro trénink.

Po 12 roce věku začíná přicházet puberta, která přináší zvýšenou produkci hormonů a enzymů, které ovlivňují mentální a sociální rozvoj (zájem o druhé pohlaví) a zrychlují růst do výšky, což přináší zhoršení koordinace těla. Postup učení se tedy nezastavuje, jen jsou zde obtížnější podmínky.

Mezi 10 a 12 rokem věku jsou obecně podmínky nejvýhodnější a děti výborně vstřebávají zkušenosti, informace i dovednosti a jsou velmi dobré podmínky pro rozvoj vybraných kondičních parametrů. Mluvíme o „zlatém věku motoriky“.

Ten, kdo by začal v současnosti hrát fotbal později, nejspíše již vrstevníky nedožene. Pro dovednostně jednodušší sporty jako je třeba volejbal, nebo atletika je však fotbal výborným základem a mohou s nimi začít později. Stejné je to i s pozicí brankáře.

Mezi dětmi však mohou být velké individuální rozdíly, které se po pubertě smazávají. Tyto rozdíly mohou činit i několik let (v extrému 4-5 let). Kalendářně jsou třeba spoluhráči stejně staří např. v kategorii U8, ale mentálně či fyzicky může být jeden v kategorii U7 a druhý v U10. Proto je třeba přistupovat k tréninku a výkonu v utkání individuálně, ačkoliv je fotbal brán obecně jako týmový sport.

Mnohé z textu je zaměřeno na způsob komunikace s dětmi. Nepodceňme to! Všichni světově proslulí trenéři-koučové a manažeři vidí komunikační dovednosti jako to nejdůležitější při práci s lidmi. Text je snadné si přečíst, ale obtížnější uvést v život.
Zkuste odpovědět a realizovat přinejmenším otázky a úkoly v textu napsané.

Přání: přeji Vám, abyste četli text plně zaujati a porovnávali ho stále se svou trenérskou praxí, či výchovou dětí. Jen tímto postupem máte možnost opravdu využít v něm informace obsažené.

Filosofie klubu a trenéra, spolupráce s rodiči

U dětí, které začínají hrát fotbal, je důležité, aby trenér pomáhal rozvíjet celou osobnost, protože dítě dozrává a mění se podle toho, jak je s ním jednáno. V tomto duchu děti potřebují spolupráci trenérů a rodičů. Rodič tedy nemá být izolován od tréninku, ale má být informován, oslovován a žádán o spolupráci. To vyžaduje alespoň základní úroveň komunikačních schopností trenéra, či alespoň šetrenéra dětí. Tento prvek spolupráce může posouvat výchovu a učení dětí na vyšší stupeň, přestože ti, kdo s tím mají negativní zkušenosti, budou proti.

To, že dříve z nějakých důvodů komunikaci s rodiči nezvládl, by mu mělo dát poučení jak to příště udělat lépe, či dříve, nikoliv přesvědčení že to nejde. Od trenérů se rodiče mají od prvního vstupu do klubu dozvídat jaké je filosofie klubu a jaké konkrétní kroky mohou vidět v práci trenéra. Jaké má dítě silnější a slabší stránky a co s ním mohou dělat mimo trénink. Což neznamená zdaleka jen fotbalové prvky, ale ještě spíše všeobecný rozvoj (naučit dítě jezdi na kole, plavat, lézt na stromy, prát se s rodičem nebo jaké rozvojové aktivity vůbec podnikat). Nezapomínejme, že rodič se výchovou dítěte také učí a moudrý rodič, nebo alespoň ten kdo má své dítě rád, doporučení ocení. Popsanými kroky dokazuje klub, že má filosofii (koncepci) na úrovni doby, nebo naopak, že ustrnul v době minulé. Nikdy není pozdě začít, ale dohánět je těžší!

Jedním z významných prvků dobré koncepce klubu je nejen kvalita trenérů, ale i jejich dostatečný počet, či práce s pomocníky, kteří ještě nejsou trenéry, ale v tréninku pomáhají podle toho, jak se domluvili s hlavním trenérem. Dostatečný počet trenérů berme do 8 dětí na jednoho trenéra. Pomocníky mohou být také starší hráči – žáci, dorostenci, či dospělí.

V dětském životě je nejprve významné chování dospělých k dítěti, ale i dospělých mezi sebou, postupně se stává významnější pro utváření dítěte, jak se k němu chovají jeho vrstevníci. Okolo 12 roku věku začíná převládat nad zpětnou vazbou od rodičů informace od vrstevníků a srovnávání se s nimi. Role trenéra se v tomto období mění zejména ve vnějším projevu z kamaráda s poměrně snadno získanou autoritou, na specialistu, který takto starým hráčům již začíná dokazovat svou odbornou kompetenci (porozumění fotbalu a způsobům učení se) a přehled. Nárok na tuto schopnost dokázat kompetenci se stále stupňuje, ačkoliv nároky na kvalitu trenéra v kompetencích výchovných a učebních se mění a do kategorie dospělých spíše klesají.

Práce trenéra dětí a mládeže je v kombinaci výchovných a odborných prvků těžší a zároveň méně oceňována. Rodiče by si jí měli cenit a nevybírat klub podle výše příspěvků, ale podle kvality práce trenérů. Kritéria pro posuzování této kvality naleznete v tomto textu.

1.    Pokud nevíte jaká je filosofie klubu a vlastně i Vaše, zkuste ji vytvořit a probrat s kolegy.
2.    Uspořádejte co nejdříve schůzku s rodiči, kde jim vysvětlíte filosofii klubu a trenérů a formu spolupráce jakou si představujete. Informujte rodiče pravidelně o tom, co a proč se děti učí a proč neděláte věci, které mohou vidět u jiných týmů, se kterými se setkávají.
3.    Konzultujte a vylepšujte konkrétní kroky své klubové i osobní filosofie. Zavřené dveře nepomáhají.

Když mluvíme o rozvoji celé osobnosti dítěte, je pro zjednodušení vhodné rozdělit o jaké základní oblasti se jedná:

1.    Rozvoj sebedůvěry
2.    Rozvoj spolupráce
3.    Rozvoj soutěživosti
4.    Rozvoj učenlivosti
5.    Rozvoj schopností a učení dovednostem

Rozvoj sebedůvěry

Je významný jak pro učební proces, tak i pro soutěžení s ostatními dětmi. Souvisí samozřejmě i se sebedůvěrou a sebeúctou v mimofotbalovém životě. Trenéři by měli v tomto ohledu dbát na to, aby cvičení a hry, které děti na tréninku provádějí, byly přiměřeně obtížné. Dětem se musí dařit, ale zároveň musí představovat nějakou výzvu. Pokud tedy nějakou dovednost dítě dělá běžně tak, že se mu zhruba 8x z 10 pokusů daří je třeba cvičení změnit či ztížit. Mluvíme o „optimální“ výzvě.

Malou sebedůvěru můžeme poznat podle těchto znaků:

• Malá snaha a vyhýbání se obtížnému
• Hledání výmluv, proč se něco nedaří
• přímé vyřčení „na to nemám, to je moc těžké“
• snadné vzdávání toho, co se nedaří
• plané snění = vysoké a vzdálené cíle, ale bez konkrétní ochoty plnit dílčí kroky

Pokud se některé z výše uvedených projevů opakují, je třeba řešit plán na zvyšování sebedůvěry. To je složitější a je vhodné se poradit se zkušenějším nebo specialistou. V základu je však třeba dostávat takové děti ještě více do činností, které se jim daří, nebo které se mohou brzy podařit a je na nich možné ukázat jakého pokroku je dítě schopné, pokud se snaží. Takové zkušenosti pak navlékat jako korálky a tím postupně budovat sebedůvěru.

Na takovou individuální práci trenér často nemá příliš času či pozornosti a opět vyvstává potřeba spolupracovat s rodiči. Rodiče by měli ve společném čase s dětmi dodávat sebedůvěru a ukazovat jim, co vše se již naučili a jaký zajímavý další úkol je na řadě. Tento přístup jim může připomínat trenér spolu s drobnými úkoly, které děti mohou dostávat (dosáhnout si na špičky, udělat kotrmelec, trefit míč na cíl atd.)

Pozor, nepodceňujme ani nepřehánějme soudy! U dětí do cca 7 let je nechuť dělat věci, které se nedaří běžná, ale se stoupajícími zkušenostmi s učením, se toto mění. Je však třeba, aby byly úkoly přiměřené (optimální výzva). Dosažený pokrok má být dětem připomínán a snaha chválena. „Vidíš, paráda, ještě před týdnem si říkal jak je to těžké a teď už to uděláš 5x z deseti.“

1.    Zkuste se zamyslet, jaké jsou děti, které trénujete a jestli najdete opakované zmíněné projevy? Jak se svými zjištěními naložíte?
2.    Zkuste dávat dětem zmíněné úkoly, které by mohly splnit a po čase se jich zeptat, jak se jim to líbí.
3.    Požádejte děti, aby vám řekly (či doma napsaly) co jim nedávno nešlo a co se již svou snahou naučily.

Rozvoj spolupráce

Sebedůvěra souvisí i s rozvojem schopností vést ostatní. To lze budovat tak, že v prvních letech (U6-U7) se ptáme, kdo předvede nějakou dovednost – necháme předvést. A v dalších letech již můžeme pověřovat i vedením určité části tréninku, nebo hodnocením dovedností svých i ostatních (jedna z výchovných metod). Někdy mohou děti například dávat známky jako ve škole (1-5) sami sobě, někdy spoluhráčům, či je dává trenér. Ve vyšších kategoriích (cca U8, U9) můžeme zavést desetibodovou škálu hodnocení, která dává větší možnost odlišení a nepřipomíná tolik školu.

Od kategorií starší přípravky (U10) již můžeme využít styl vedení tréninku, kdy jeden hráč hodnotí jiného hráče a poskytuje zpětnou vazbu o činnosti, nazýváme „recipročním didaktickým stylem“. Vhodná je organizace ve dvojicích či trojicích, kde trenér působí jako konzultant pro oba, jak pro činnost prvního, tak pro způsob zpětné vazby od druhého. Tím že si hráči předávají informace, učí se nejen sledovat a hodnotit, ale i spolupracovat a pomáhat si.

Malé děti (U6-U7) dovedou rozeznávat základní situace: “Klička se povedla/nepovedla, protože zakopl.“ O něco zkušenější (U7-U8) již pojmenují více: „Míč utekl daleko. Bylo to pomalu.“ Starší děti (U9-U10) již pojmenovávají více detailů (i ke spolupráci): „Kličku dělal blízko u obránce a pomalu. Dobře naznačil doprava a šel doleva.“ Pojmenovat co je dobře, je pro děti trochu složitější, než pojmenovat zjevné chyby. Zhruba v kategorii U11, v předpubertální fázi, se děti často cítí již jako experti a je třeba nemávnout nad tím rukou, aby to nepřerostlo do puberty jako přesvědčení o tom, že již všechno vědí.

Pro individuální trénink třeba ve dvojici rodič-dítě je vhodná i varianta, kdy rodič žádá dítě, aby ho něco naučilo. Dítě se stává trenérem a upozorňuje na chyby, rodič pak žádá ukázky a vysvětlení od malého trenéra.

Míra spolupráce hráčů při hře

Nesnažme se, aby fotbal 7letých dětí vypadal jako fotbal 9letých. Dovednosti, které děti učíme, jsou v prvních letech limitovány jejich nedokonalostí a nemá cenu žádat, aby děti v kategorii U6 či U7 hrály kombinační fotbal. Ani jejich prostorová orientace není v průměru na takové úrovni, aby vnímali zároveň míč, protihráče a ještě spoluhráče. Často se právě spoluhráč přimotá do cesty a chce vzít míč, aby ho měl on. To je přirozené, není potřeba věšet hlavu. Tyto momenty je třeba trpělivě vysvětlovat, kdo hraje s kým a aby se mu nepletl, když spoluhráč kličkuje či běží s míčem k brance soupeře. Shluků se postupně zbavíme v kategoriích U7 či U8, ale nemělo by to být za cenu toho, že rozdělíme hráče na pozice obránců a útočníků, kteří nemají opouštět svůj prostor. Tím bouráme přirozenou dětskou hru a příliš brzy požadujeme styl hry dospělých.

Zjednodušený postup učení spolupráce
U6. Naučme děti, že hlavní je pokus o kličku a ne odkopnout míč, nebo se snažit přihrávat někomu jinému. Pokud vyspělejší děti přihrávají a je to jejich vědomé rozhodnutí, neberme jim to, ale ptejme se jich, zda by uměly přihrát po kličce, nebo udělat třeba dvě kličky.

U7. Hráčů, kteří udělají kličku či 2-3 se ptejme, zda by uměli třeba i přihrát a zda vědí kam přihrát. Oznamte jim, že jsou všichni u míče: „chuchvalec!!!“ a žádejme, aby to zkoušeli sami (koučink a sebe koučink). Zejména ten, kdo zrovna nehraje, to může vidět. Hráčů, kteří míč nemají, ukazujme a ptejme se jich kam naběhnout. Do volného prostoru – dopředu. Poziční hry (např. tzv. „bagovky“) by od této kategorie měly být tím, co spolupráci záměrně rozvíjí v malých skupinkách 3-5 hráčů.

Pokud brání tak říkejme dětem, že na soupeře s míčem stačí, když jde pouze jeden a ostatní číhají poblíž. Podporujeme tím obtížnější útočné činnosti. Ptejme se jich, jestli si všimly, že někdo zůstal stát za nimi blíž k naší brance.

U8. Jelikož hra dostává postupným vývojem již větší možnosti ke spolupráci, můžeme hráče vyzývat k tomu, aby klidně i bez kličky nahráli někomu, kdo je postaven blíže k brance a může tedy dát lépe gól, nebo tomu kdo před sebou nemá soupeře. Tyto výzvy využívejme, pokud jsme hráče schopni zavolat okamžitě po akci, ale nevytrhnout ho přitom ze hry (zrovna nebrání nebo neútočí) nebo je využívejme v přerušené či zastavené hře, nebo když si o hře povídáme. Ve hře musí být rozhodnutí, co udělají na dětech samotných. Nepokřikujme tedy pokyny: „Nahraj! Proč jsi nenahrál?!“ Jen se hráčů volících špatné řešení ptáme: „Tome, všiml sis, že ti někdo naběhl?“ „Péťo, šlo by to udělat jinak?“

Nadané děti, které již mají často dvouletou herní zkušenost, jsou schopni určité momenty předvídat a připravovat své postavení s výhledem na to co bude potom, ale většinou reagují na to, co se stalo. Trenér však může ukazovat na různých herních situacích, jak by se hráči mohli chovat a jaké situace předvídat. Hráčů se ptá, jak by situaci řešili oni a vede je k výhodným řešením. „Kam si naběhnete, když Mirek tady dělá kličku?“

U9. Již v kategorii U8 můžeme hráčům představovat pozice útočníků a obránců. Výhodnější je používat označení „přední a zadní útočník“, protože bránit a útočit přece mají všichni a přečíslovat svojí aktivitou je také žádoucí. Jde tak spíše o jakési výchozí pozice, z nichž ve hře vycházejí a do kterých se navrací. Rozhodně to neznamená, že hráči označení jako obránci stojí při útoku svého týmu na půlce a čekají, až začnou bránit. Tento jev je dán právě přidělením rolí, které děti, ale i mnozí trenéři, chápou jako omezení co se má a nemá dělat. V této kategorii jsou děti již schopné spolupráce s využitím improvizace, spojené s výměnou rolí vycházející ze hry, tedy že zadní útočník se dostane do předních pozic, chvíli tam hraje a přední útočník jej z vlastní iniciativy zastoupí poziční hrou více zezadu. K takto vnímanému fotbalu je má vést trenér a budovat tím universalitu a plasticitu herního myšlení.    

U10-U11. Do kategorie U10 se zvýší počet hráčů, což opět přináší nároky na spolupráci ve změněném prostoru a v herních rolích, stále však v počtu, který dovoluje časté zapojení do hry.

Postupem času se více blížíme ke struktuře hry s přihrávkami a nabíháním, zlepšenou orientací v prostoru, a to v útoku i při bránění. Podstatné je však to, že děti se mají rozhodovat o míře spolupráce sami a trenéři je postupně učí rozeznávat výhodnost jejich řešení.

Již se zde objevují i týmová řešení. Vzhledem k tomu, že v týmu je pouze 6 hráčů (5+1) jsou tyto taktické prvky postavené na individuální taktice („Co udělám já? Co udělá můj blízký spoluhráč? Co bych chtěl, aby udělal?. A co protihráč?“). Tento druh spolupráce můžeme podporovat diskuzemi o různých situacích v zastavené hře, nebo dokonce u videa máme-li možnost krátkých ukázek, ale stále jde více o vnímání individuálního chování, přesto že je vysvětlováním vztahujeme k chování spoluhráčů a protihráčů.

Zejména starší kategorie již na pohled zvládne hrát ve vyšším počtu na větším hřišti (7+1), ale z hlediska rozvoje herních dovedností je počtem zapojení se do hry stále výhodné držet počet 5+1. Spolupráce probíhá stejně v naprosté většině s nejbližšími dvěma spoluhráči, ale prostor hřiště i počet hráčů dávají možnost i tomu, najít si vzdálenějšího spoluhráče pokud výhodně naběhl. Filosofie „pláckového“ fotbalu by zde stále měla převažovat nad postupem k větším formám.

U12. Po dvou letech se opět navýší počet hráčů, což klade vyšší požadavky na prostorovou orientaci, ale zejména míru zapojení pokud hráč nemá míč. Jelikož jsou již hráči schopni dát přesnější a prudší přihrávky i na vzdálenost okolo 25 metrů, je vyzdvižena potřeba nehledat stále nejbližší hráče, ale kouknout se na nejvýhodnější postavení směrem k dosažení gólu. Tím, že je hráčů včetně brankáře již osm, hráčům mají být vysvětlovány souvislosti jejich pohybu (vzájemná výměna míst a rotace více hráčů, uvolňování prostoru pro druhého, vzájemné zajišťování či přebírání hráčů při bránění).

Pro rozvoj ofenzivního myšlení podporujeme moment „prvního pohledu dopředu“, jestli nemůžeme okamžitě překvapit soupeře individuálně, či kolmou přihrávkou. Klademe tím nárok nejen na hráče s míčem, ale i na spoluhráče, aby přepnuli do útočné fáze dříve než soupeř do obranné.

Tyto prvky cílené taktické spolupráce dvojic či trojic se sice objevují již v kategorii starší přípravky, ale neměl by tam na to být ještě kladen zvláštní důraz, či připravována speciální cvičení. Právě až okolo přechodu ze starší přípravky do mladších žáků jsou děti ve stadiu vývoje, kdy jsou schopni plně chápat význam týmu a týmové spolupráce. Je to individuální a některé děti se k tomu dostávají dříve jiné později. Děvčata mají v tomto směru rychlejší vývoj. Pokud dovede trenér trénink a nároky individualizovat, může i v těchto věcech klást na někoho větší nároky. Jestli je míra nároků odpovídající se dobře ověřuje formou otevřených otázek a sledováním, jestli se správné odpovědi přenášejí do hry.

1.    Požadujete od prvních let již spolupráci dětí mezi sebou, nebo je pro vás hlavní individuální rozvoj s postupnými kroky ke spolupráci?
2.    Je obraz hry, který chcete po dětech, dostatečný aby se plně projevily, nebo jsou svázány pokyny, co mají a nemají dělat?
3.    Jak se změnil herní projev a vaše nároky oproti loňskému roku? Máte představu, co budete chtít po hráčích za půl roku? Zkuste si udělat plán! S kým ho zkonzultujete?

Rozvoj soutěživosti

Samozřejmě souvisí s rozvojem sebedůvěry velmi úzce. Není třeba však spěchat k soutěžení v soutěžích a utkání mezi kluby u těch nejmenších kategorií (U6-U7). V U6 není třeba hrát meziklubová utkání vůbec, nebo je využívat jen ve velmi omezeném počtu (např. 1x za 2 měsíce). Děti se i v jednom týmu ještě znají málo a dostatečný počet dětí v utkání je 2:2, či 3:3. Jelikož děti nemají rozvinutou prostorovou orientaci, ani dovednosti, je větší počet hráčů zejména v kategorii U6 do utkání zbytečný, včetně tréninkových utkání. I pro kategorii U7 je počet 3:3 dostatečný.

Každé utkání má být dětem představováno se stejnou důležitostí. Nejde o to, zda hrajeme se slabým či silným soupeřem, ale jak se nám daří naše hra, kterou se učíme a co jsme schopni ukázat, nebo se o to pokusit = odvaha. Chyba je normální znak učení, nikoliv prohřešek, který haníme či trestáme. Prohřeškem může být malá snaha, ale ptejme se proč! Může to být i únava.

Dětem by nemělo být jedno, že prohrávají, ale neměly by kvůli prohrávání odcházet ze hry, vyhýbat se jí, („stejně už nevyhrajeme“), volit jiná řešení než se učí, nebo zvyšovat agresivitu. Pokud se něco z toho, opakovaně děje, trenér se nemá problému vyhýbat, ale opět zkusit individuálně (domluva s rodiči) nastavovat situace tak, že se střídá stav, kdy dítě vede nebo prohrává a trenér či rodič mu ukazují, že když se snaží tak může vyhrát a když ne, tak prohraje. Důležité je, zda se při snaží dělat věci, které je učíme a k tomu je můžeme nabádat.

V rozvoji soutěživosti, ale i v rozvoji sebedůvěry nesmí být před děti dávána rovnice:
vítězství = úspěch / prohra = neúspěch

Vždy jde o konkrétní dovednosti. Otázka trenéra či rodiče tedy zní: „Jak jsi hrál? Jak se to dařilo? Dařily se ti kličky?“ Nejlépe se zeptat na něco, co víme, že se ve hře alespoň trošku dařilo. Pokud nelze ve hře nic takového najít, tak je dobré se zeptat. „Snažil ses?“ Otázka tedy v žádném případě nemá znít: „Vyhráli jste?“

Pro trenéra dětí a mládeže musí být pak otázka vítězství vždy podložena otázkou, jakým způsobem jsme jej dosáhli. Vybrousili jsme jím dovednosti hráčů nebo dokonce herní koncepci? Ani vítězství o 5 gólů nemusí být opravdu vítězstvím, když jsme jej dosáhli pouze tím, že soupeř chyboval, ale my jsme netvořili hru.

Primární zaměření na dovednosti a na svůj výkon pomáhá budovat vnitřní motivaci. Primární zaměření na výsledek a srovnávání s ostatními směřuje výchovu k budoucím tendencím podvádět a k agresivnímu chování.

• Zeptejte se dětí na rozdíl, jak se chováme, když vedeme a když prohráváme
• Zeptejte se dětí, jestli by raději vyhráli a hrály špatně, nebo prohrály, ale hra se jim dařila. Řešte s nimi jejich názory a nejlépe v doslechu rodičů.
• Zeptejte se dětí, co se jim konkrétně ve hře podařilo a co ne. Je něco nového, na co při hře přišly? Viděl jste Vy jako kouč něco, co lze pochválit, něco co se přeneslo do hry z procesu učení?

Rozvoj učenlivosti

Zájem, či dokonce touha po nových vědomostech a dovednostech je jedním z motorů rozvoje osobnosti. Nejsou úplnou samozřejmostí, přestože určitá míra zájmu o nové je vlastní všem dětem. Záleží na dospělých, rodičích, trenérech a učitelích, zda tento zájem podpoří a rozdmýchají nebo ho nechají ležet ladem či to dokonce mohou dítěti otrávit.

Chuť umět více než včera nebo více než druzí je především individuální záležitostí a tak se také ve skupině dětí projevuje a tak na ni ostatní také reagují, nezřídka pozorujeme tendenci k průměrnosti, různé podoby srážení snahy o vyniknutí („Ty šprte!“, „Tak se nevytahuj!“ apod.). Přitom je však zřejmé, že nastaví-li si mladý člověk sám v sobě z jakýchkoli důvodů, třeba i pod tlakem názorů svých vrstevníků (silné je to v pubertě) nebo kvůli přehnané ochraně svého sebevědomí („proč se mám učit zase něco nového, když mi to nejde?“), brzdy, bránící rozšíření svého fotbalového umění a tím i vyšší budoucí výkonnost, omezí tím zbytečně sám sebe ve svém rozvoji. Nevyužije možností svého potenciálu, který v sobě má každý, byť někdo větší a někdo menší. V tom je důležitá role trenéra, rodiče a jejich spolupráce.

Pro rozvoj učenlivosti, ale i pro normální učení, je zásadní aktivita dítěte a to jak pohybová tak mentální. Ve fotbalu je možné použít i jednoduchou soustavu doporučení:

Více ukázek – více otázek – mnoho příležitostí - zkoušet a hrát – přiměřený počet informací.

„Co slyším, zapomenu.“
„Co vidím, to si možná zapamatuji.“
„Co si zkusím, to se naučím.“

Radost z činnosti je nejdůležitějším prvkem pro učení.

• Dítě neví, že se učí
• Dostává mozek do té správné učební frekvence
• Připoutává k činnosti a prodlužuje soustředění
• Zvyšuje se zájem o nové prvky. Snaha umět víc a být lepší.
• Radost a úsměv je zdravotní prevencí i lékem.

Učenlivost jako proces ochoty a vnitřní potřeby zdokonalovat se, učit se nové však kromě zábavnosti a dostatku aktivity můžeme velmi podpořit stylem koučinku (didaktický styl). Koučink je to, jakým způsobem otevíráme dítěti možnosti hledat správné odpovědi, v hlavě i prakticky na hřišti a jak mu s tímto hledáním pomáháme. Sem, jako jedna z hlavních metod, patří i didaktický styl s řízeným objevováním, který byl uveden v textu o rozvoji spolupráce.