Jak trénovat

Rukověť pro trenéry dětí a jejich rodiče 2 - Technika koučování při tréninku

Úterý, 06 Listopad 2012 13:06

Technika koučování při tréninku

Při instrukci i otázce nejprve oslovme dítě jménem, nebo upoutejme pozornost všech, které chceme oslovit, pak teprve mluvme. „Same, Toníku, koukněte se na mě! Kdo z vás si naběhl, když měla teď Lucka míč v rohu? Kam si naběhnete, když je míč v rohu?“ Raději si přivolat hráče pro daný okamžik k sobě, zády ke hře podřepnout k němu a velmi krátce s ním promluvit (do30s) Nekonkrétní pokyny jako: „Pohyb! Střílejte dřív! Víc si přihrávejte!“… jsou pro děti matoucí a nepochopitelné, protože neví jak to udělat. Příliš častý, příliš tichý, či příliš hlasitý koučink může buď odvádět moc pozornosti, nebo nebude dětmi vnímán.

Pokud nevíte, co chcete říci či jak to říci, raději mlčte.

Důležitý je i čas podání informace. Pokud je souběžná s činností, kterou hráč provádí „Přihraj!“ pak není rozhodnutím hráče a nerozvíjí ho. K tomu je vhodná informace podaná včas, tedy když si hráč situaci pamatuje.“ Dane! Perfektní naběhnutí, víš, co se stalo s obráncem, když jsi Kubovi takhle naběhl?“  Dan sice možná neviděl, že obránce na chvíli zaváhal a Kuba mu proto snadno udělal kličku, ale to mu už můžeme odkrýt, už se zamyslel a vnímá. Nebo lze pokračovat dalšími otázkami, které oba hráče přivedou k poznání, které chcete.

Jak z textu vidíte, často jsou k dětem používány otevřené otázky (nestačí odpovědět ano/ne), které je nutí přemýšlet, proč některé věci dělají, což má několikerý následek:
1.    Dítě se nebojí chyby a následné reakce trenéra. Budování sebedůvěry.
2.    Dítě se učí hledat samo odpovědi, nejen je dostávat z vnějšku = menší závislost na trenérovi.
3.    Na co přichází malý hráč sám, ukládá se pevněji do jeho osobnosti a jednání, ačkoliv je zpočátku cesta delší a uspořádanost hry družstva (týmového herního výkonu) na pohled chaotičtější.
4.     Vyrůstá tak tvořivý hráč a osoba schopná samostatných rozhodnutí i spolupráce s ostatními.

Pro instrukci či otázku, ale nehledejme jen situace, kdy se něco nepodařilo. Pozitivní zpětná vazba vzniká, když chválím, co se povedlo. Tím jsou děti přitahovány k činnosti a k dalšímu úsilí více, než vytýkáním "chyb", posilují si tím sebevědomí a lépe tak překonávají i neúspěchy.

Zásada 1:3. Pokuste se na jednu vítku k činnosti hráče dát zhruba 3 pochvaly. Hledejte možnost pochvaly, protože chyb a nedokonalostí dělají děti více. „Super, skoro se to povedlo!“ Perfektně se snažíš, takhle se to brzy naučíš!“
 I vítka jde říci s úsměvem a s výzvou „Ale rychleji to určitě nedovedeš, že ne? “
Pozor, u dětí nepoužívejme moc ironii, často jí nerozumí!

Nelze říci, že by pro všechny příležitosti byl vhodný jeden didaktický styl, ale nejvýhodnější je jejich kombinace. Pokud se s hráči v tomto „mixu didaktických stylů“ pracuje od malička, jsou již ve starší přípravce hráči schopni navrhovat, jakou dovednost by chtěli zdokonalovat pro svůj individuální rozvoj. Tak se posunujeme v rozvoji učenlivosti, což je výborné i pro rozvoj tvořivosti, kterou u hráčů chceme budovat. Velký význam, který by měli ocenit zejména rodiče, je v rozvoji osobnosti pro život mimo fotbal.

1.     Seznamme rodiče s těmito postupy. Ti aktivnější, kterým jde o děti, je budou využívat také.
2.    Jsou Vaši hráči tréninkem zaujatí? Zamyslete se nad tím, jaké jim poskytujete výzvy a jakým stylem vedete trénink. Zkusíte něco z výše uvedeného?
3.     Zamyslete se nad instrukcemi, které dětem dáváte. Jsou konkrétní, dětem pochopitelné a nechávají jim svobodu rozhodování?
4.    Zkuste své pokyny, které hráčům dáváte formulovat jako otevřené otázky. Čím více se v tom budete procvičovat, tím vám to půjde lépe.