Jak trénovat

Rukověť pro trenéry dětí a jejich rodiče 2 - Obsah učení fotbalu v mladší přípravce

Úterý, 06 Listopad 2012 13:06

Obsah učení fotbalu v mladší přípravce

Trénink mladších přípravek by měl obsahovat především
1.    Zábavná cvičení a hry na individuální činnost s míčem – každý má míč
2.    Zábavná silově-rychlostně-obratnostní cvičení a pohybové hry (stimulují všeobecný i fotbalový rozvoj zábavnou formou)
3.    Fotbalové hry a cvičení jeden proti jednomu
4.    Fotbal dvojic až pětic, poziční hry („bagovky“)






Uvádíme sice přibližné rozložení, ale přesto že většina tréninků by takto měla být stavěna. Nelze podcenit ani zařazování typově odlišných obsahů pro pestrost, nebo dočasný útlum některých typů her. Pokud například hrajeme poziční hry („bagovky“) proti trenérovi či proti spoluhráčům a například týden či dva je vynecháme, přinese to pravděpodobně čerstvou chuť do hry a tím i lepší úroveň.

Vysvětlivka, bagovka je zkrácený název pro poziční průpravnou hru podobnou bagu. V bagu se hráči většinou pohybují ve svém určeném prostoru, ale v bagovkách naopak tento prostor opouštějí ať již s míčem, kdy obejdou protihráče, nebo bez míče ve snaze naběhnout do volného prostoru. Viz DVD U8 na webu FAČR.

Stručně o stavbě tréninkové jednotky

Úvodní část tréninků má být pestrá, mohou se v ní ze začátku opakovat již dříve učené nebo naučené dovednosti s míčem i formou hry a navazovat mohou nově nacvičované. V rozcvičení provádíme jednodušší i složitější obratnostní cviky – skoky s otočkou, cviky s chycením míče, rovnovážná a lehká posilovací cvičení, hry s vedením míče, nebo i bez něj či s jiným typem míčků. Pohybové hry, které mají pro děti kladný emoční náboj – radost.

Chyby v rozcvičení kdy děti:

• stojí v zástupech
• běhají monotónní kolečka
• nemají kontakt s míčem
• hrají vyřazovací hry, kdy ten kdo vypadne, je mimo činnost
• provádějí statické protahovací cviky (doplň dále, napadá-li tě)
• ???
• ???

                       

Na rozcvičení, které jak bylo uvedeno, má pestrý charakter, je možné navázat buď tréninkem nových a tedy koordinačně náročných dovedností, nebo tréninkem rychlosti či rychlosti a koordinace.

Pokud máme hráče rozdělené do skupin a na jednu skupinu by vycházeli náročnější dovednosti až jako na třetí, musíme počítat s tím, že tato skupina bude unavenější a tedy i méně pozorná a snaživá než ty předcházející. Pokud tedy lze udělat nácvik nových dovedností společně, ještě před rozdělením, zajistíme všem stejné podmínky. Pokud je však trénink pro hráče dostatečně zajímavý a jsou dostatečně zavodněni ( viz. Kap. Příjem tekutin) tak nemusíme známky únavy pozorovat vůbec.

Příklad časového rozdělení: (minuta = ´)

• 3-5´ společné hry a zábavná cvičení s míčem na rozvoj známých dovedností s míčem –
• 3-5´ cvičení na rozvoj pohyblivosti 
• 3-5´ honičky s míčem i bez míče

Celkem 9-15´ - trenéři se věnují jednotlivcům v hromadné organizaci

• 5-10´ Nácvik nové dovednosti s míčem 
• 5-10´ Soutěž v rychlostních úsecích bez míče  - může navazovat soutěž s míčem

Celkem 10-20´ - i zde mohou být individuálně odlišné nároky, které sledují trenéři

• 10-15´x3 Rozdělení do tří skupin, střídání po 10-15´ v každé skupině 1-2 trenéř:
  • 1.skupina hra 3:3
  • 2.skupina volné útočné kombinace v přečíslení útočníků (brání trenér či hráč)
  • 3.turnaj 1:1 v kombinaci s dovednostními soutěžemi s míčem

Celkem 30-45´ - hráči jsou buď rozděleni výkonnostně k sobě, nebo vyrovnaných skupin

• 5-10´ Uvolnění klidným typem činností, nebo volný čas pro děti
• 5-10´Protahovací cvičení se zábavnými obratnostními úkoly  - pod kontrolou trenérů

Celkem trénink 70´- 100´

Občas se udává, že trénink mladších přípravek by měl být cca 60´, ale pokud jsou hráči zaujati činností, která je baví, mohou i takto malé děti vydržet v pohybu i déle než dvě hodiny. Na konci by to však již měla být opravdu jejich volba a tak třeba po 80´končí organizovaný trénink, kdy si děti vlastně dělají, co chtějí, nebo co jim trenéři nabídnou („kdo chce kopat penalty? Kdo chce chytat, kdo chce…“). Do těchto činností můžeme pustit i aktivní rodiče, kteří respektují dohody s trenérem a nechají děti dělat, co chtějí. Takové činnosti, které jsou pro děti zábavou, často končí tím, že již musí s rodiči domů.


Další příklady rozdílných poměrů tréninkové náplně:
1.    Kombinovat lze například:  ¼ tréninku „bagovky“,  ¼ hra 4:4,  ¼  hra 1:1 a střelecká soutěž 1:1, ¼ pohybové hry a přetahování.
2.    Někdy využijeme v ½  tréninku hru pětic, jindy ji využijeme jen v ¼  a v další ¼  hrajeme turnaj 1:1, další ¼ pohybové hry a ¼ turnaj v judu.
3.    U vhodného (nebo naopak lichého počtu hráčů) třeba hrajeme v tréninku hru 6:6 s brankáři, ale z ní jsou vybíráni hráči v různých počtech pro plnění individuálních úkolů, v činnostech ve kterých se chtějí zlepšit, nebo které určí trenér (zakončování, kličkování, přihrávání, hra 2:2, atd.) Mění se tím i počet hráčů ve hře na 4:4, či třeba 3:3.

Na konci tréninků je vhodné již od kategorie U7 zařazovat protahovací cvičení, kdy si kontrolujeme rozsah pohybu.

Individuální činnost s míčem – každý má míč

^{V nové učebnici C licence čti předchozí kategorie a navazuj na ně.}

Vhodná je uvolněnější organizace v prostoru, kdy jde každý svým tempem a není vázán na hráče před sebou a za sebou.  Pokud však chceme děti na ploše nějak rozdělit do dvojic, trojic, či větších celků, snažme se pamatovat na to, aby se v proudové organizaci vzájemně nebrzdily a případně na to reagujme změnou organizace.

Vedení míče a kličkování
Příklady her a cvičení:
1.    rolování podrážkou vedle těla, různé typy změn směrů s míčem - stahovačky, zasekávačky, přešlapovačky…
2.    Techniku rozvíjíme mnoha způsoby třeba tak, že stahovačku (prováděnou v uvolněné organizaci různě rozestavěných branek z met) před brankou hráč jen naznačí, ale neprovede a za brankou ji opravdu udělá. Volně rozestavěné branky lze pak využít třeba ke hře všichni proti všem, na všechny branky. Hráči si počítají, kolik dali gólů provedením brankou. Dvojnásobek hráčů než míčů
3.    malý čtverec (4x4m) hráči na rozích dělají zasekávačky jedním směrem.  Nejprve se snaží, aby jim míč neutíkal a aby byly zaseknutí těsně za metou přesně do směru k další metě. Když to víceméně jde, můžeme zařadit závody kdo-koho dohoní, či předhoní. Dobré je 4-8 hráčů na jeden čtverec, nebo hromadná organizace ve větším čtverci (8x8m), kdy všichni honí všechny po obvodu čtverce a počítají, kolik dostihnou (dotknou se) hráčů před sebou.
4.    Na piráty: Hráči-piráti s míčem jsou rozestavěni na svých územích–březích, které ohraničují moře. V moři, cca 10-15m, jsou rozházeny poklady (mety, víčka…) a každý pirát se snaží prokličkovat mořem, získat jeden poklad a nedotknout se míčem ostatních pokladů. Poklady si buď nechává na svém místě, nebo si je nosí v ruce. V moři jsou strážci pokladu – trenéři, rodiče, kteří řízenou aktivitou chytají piráty. Pokud je pirát chycen nesmí na této cestě sebrat další poklad a pokud ho již sebral, musí ho vrátit. Vhodný počet 8 pirátů 2-3 strážci. Varianta, že se smí či nesmí vracet s míčem na břeh, ze kterého vyběhl. Podvody okamžitě trestat odevzdáním již ulovených pokladů.

Tipy a koučink

• ukazujme hráčům, že po kličce či otočení s míčem je třeba vždy zrychlit a dostat se z místa – „od obránce“.
• využívejme jednu organizaci, pro více druhů her a činností, jako ve druhé odrážce.
• nenechme hráče organizací stát a koukat, snažme se je dostat co nejvíce do činnosti.
• motivujme hráče výzvou „ dokážeš to udělat ještě líp? Dokážeš to udělat víckrát? Rychleji?“
• pokud zařazujete různé druhy slalomů, nebo cvičení, která jsou i obsahem Coerverovy školy, přemýšlejte, zda jde cvičení naplánovat tak, aby klička či finta byla provedena před metou, protože kličku také děláme před hráčem.

Přihrávání a převzetí míče
Přihrávání a převzetí je vhodné učit v mírném pohybu hráče (hráč nestojí!), do pohybu a s důrazem na první dotek směrem do strany.  Dětem ukazujeme převzetí „placírkou“, ale těm nadanějším můžeme po čase přidávat další způsoby převzetí („šajtlí“, podrážkou, druhou nohou). U dětí, kterým se nedaří ani v mírném pohybu míč převzít a přihrát – lze učení ještě zjednodušit a začít kopání i přijímání míče ryze staticky (míč stojí - hráč stojí), ale to budou pravděpodobně naprosté výjimky.

Při těchto základech samozřejmě vše ukazujeme co nejlépe a chceme, aby to děti co nejlépe opakovaly, ale proto, že některým to jde lépe a některým hůře, tak chválíme děti zejména za snahu, ačkoliv mají jejich pokusy k dokonalosti daleko.

Příklady her a cvičení 
1. Proti sobě (6-8 m) v malých brankách (1,5m) hrají, kdo trefí branku. Hráč převezme míč za brankovou čárou dotykem do strany, obkrouží tyč, nebo třetí metu za brankou, navádí míč na střed své branky a z pohybu dávají přihrávku = přesnou střelu po zemi na branku. Hra na góly = kdo trefí branku má bod, kdo převezme dotykem „placírkou“ a míč mu neuteče pryč, má bod.
S postupujícím věkem a herní dovedností (U8-U9) již můžeme zvětšit vzdálenosti, či zmenšit branky, ale jen tak aby je byly hráči schopni je často trefovat. I v těchto malých hrách (průpravné cvičení 1. typu) můžeme organizovat malý turnaj. Složitější variantou je postavit obdobné hřiště, ale se čtyřmi brankami, vždy dvě a dvě malé (cca1m) proti sobě. Hraje se stejně, ale směr přihrávky-střely určuje hráč, který se pohybuje mezi svými dvěma brankami. V momentě kdy hráč s míčem po obejití třetí mety je na úrovni svých branek připraven vystřelit-přihrát naběhne po klamných pohybech jeho protihráč do jedné z branek a tam má směřovat přesná přihrávka. Hráč chytá míč až za brankou (aby bylo poznat, zda byl gól) a prvním dotykem si jej dává do pohybu, čímž připravuje svůj útok.

2. Těžší varianta jsou tzv. poziční hry -  „bagovky“, kdy je přihráván míč z pohybu do pohybu, ale již do různých směrů, což je náročnější na orientaci. Hráči nestojí u met, ale volně se pohybují v prostoru. Přihrávka směřuje na nabíhajícího hráče, který míč přijímá prvním dotykem s pohybem do kličky a po několika kontaktech s míčem hledá dalšího nabíhajícího spoluhráče. Již v ročníku U7 je možné hrát tzv. na třetího, kdy hráč musí přihrát jinému, než od koho míč dostal. (bez problémů v orientaci je tato varianta až v U8-U9) Prostor pro hru je čtverec o straně 5-15 metrů a vhodný počet na jednu cvičící skupinu jsou 3-4 hráči s jedním trenérem (pomocníkem). Trenér se zapojuje aktivně a předvádí správné provedení. Hráči mají oslovit adresáta přihrávky, čímž se učí mluvit při hře.

3. Předchozí hra bez obránce přechází v bagovku s pasivně bránícím trenérem, který ale při zjevné chybě převzetí může ukořistit míč a nechat ho hráče opět získat. Pokud dává trenér stejný důraz na přihrávku či kličku, může odebírat míč i při chybách v těchto činnostech.
Aktivně bránící obránce nebo další přidaný obránce k trenérovi (4:2, 5:2) se týká spíše ročníků U8–U9. Trenér se zapojuje buď do bránění, či do útočení a ukazuje při tom správné jednání ať již v přihrávání, přebírání míče či rychlé změně směru s míčem, tak i ve správném naběhnutí pro přihrávku, nebo správném obraném střehu a postavení. Vlastně zde ukazuje a vysvětluje jak individuální dovednosti, tak i principy spolupráce při hře.



Chyby při převzetí

• příliš povolená noha a její neaktivní dotek míče
• zastavení se nad míčem
• příliš silný úder nohou, kdy míč odletí mimo kontrolu
• pasivně stojí a bez pohybu čeká na míč
• pokud mu míč letí na slabší nohu, nevyužívá ji a posunuje se bokem, aby mohl použít svou šikovnější nohu
• zastaví míč a couvá od něj, místo aby převzal do pohybu

U starších-déle hrajících dětí (U8-U9) mohou být chyby převzetí již spojovány s tím, do jakého směru si míč přijímá.

Koučování: trenér předvede dobré a špatné převzetí (kop, uvolnění, naběhnutí) a zeptá se, které bylo správně a proč. U kategorií U8-U9 již otázkami sleduje nejen sílu prvního doteku, ale i směr převzetí, který má být do volného prostoru, ale většinou ještě hráči nejsou schopni se prvním dotykem s míčem otočit o více než 90° (až 180°) což je možné po nácviku v pozičních hrách, či cvičeních jako v bodě 1. Vyžadovat a očekávat na přelomu U9/U10. Vyspělejší děti však může trenér již navádět k těmto dovednostem dříve.

Tipy: zapojujte rodiče nebo i starší sourozence do „bagovek“ a vysvětlete jim jejich umírněnou míru obranné aktivity. Trénink je tím mnohem intenzivnější, než kdybyste hráli ve větším počtu. To se týká zejména prvních let U6-U8, nebo potud, pokud by naplno aktivně bránící obránce zamezoval alespoň několika málo (5-6) opakovaným přihrávkám.

Nácvik kopu
1.    Nácvik kopu jako střely na branku můžeme kromě výše uvedených her, či cvičení v pohybu spojených se zakončením na branky provádět kopáním penalt na více branek. Rozdělení je vhodné tak zhruba 4 střílející a jeden chytající. Hráč v brance chytá cca 8 střel (od každého dvě a pak jde do branky další.

2.    Při střelbě vedeme hráče ke snaze míč umístit vedle brankaře, nikoliv jen aby dal co největší ránu. K tomu můžeme volit i různé hry a cvičení na střelbu a přihrávek na přesnost.

Příklad: (U8-U9) Hráči v malé skupině provádí různé druhy kliček mezi nerovnoměrně rozmístěnými metami a vybírají vždy další odlišnou barevnou metu, trenér je vyvolává jménem a oni zakončují po vyvedení míče oběma nohama do té části branky, kterou jim trenér – brankař odkryl pohybem. Tím se učí zvednout oči před střelou.

V uvedených ročnících již chceme, aby hráči stříleli nohou, na jakou jim to zrovna vyjde a tím se vyhneme, připravování si míče na tu svou „lepší“ nohu při utkáních, což přináší promeškání střeleckých příležitostí a zmenšuje možnost volby řešení.(zasekává, místo aby střílel)

Chyby při kopu:

• noha se dotýká míče bodlem nikoliv nártem, vnitřním nártem či placírkou.
• hráči se rozebíhají obráceným obloukem či rovně, což je složitější pro správný úder
• hráči přidřepávají na stojné noze a kopající noha pak nemá uvolněný švih
• hráči se příliš zaklání a snaží se dosáhnout na míč z dálky
• hráči se snaží dát jen ránu, ale nevědí, kam chtějí míč usměrnit.

Chytání, házení a činnosti v brance

Pokud chcete vychovávat hráče již jako brankáře, vraťte se ještě ke kapitole Něco málo o roli brankáře. Činnosti všeobecného rozvoje, které mohou trénovat každý den s rodiči či kamarády, jako je chytání a házení míče, pády a vstávání, by měly umět všechny děti a nedá se mluvit o specializaci brankář.

Jaké tedy cvičení a hry? Některé děti již jsou v 5 letech schopni chytat míče nejen do „košíčku“ (do náruče) ale i nad hlavou, postupně je možné přidávat i další činnosti jako chytání a házení v pohybu, třeba i ve výskoku, což jsou talentovanější schopni dělat mezi 8-9 rokem a méně talentovaným to jde hůře, chytání po otočení, po kotoulu atd. Stejně tak jsou některé děti schopny již v 5 letech ve dvojici jeden míč přihrávat nohou a druhý míč házet rukou.

Správnou techniku házení, nejlépe procvičíme s tenisáky, nebo kameny u potoka(levá i pravá ruka). Jde nejen o nácvik a rozvoj techniky házení, ale zároveň ve všech podobných činnostech o kompenzaci ryze fotbalové zátěže, kterou je kopání a vedení míče. Má to tedy i výrazný zdravotní přínos.

Příklady her a cvičení:
1.    Hráči (U6-U7) proti sobě (6-9 m) v malých brankách (3m) hrají, kdo trefí branku a druhý chytá. Hrát se dá házením na branku i kopáním nohama.  I zde bychom mohli využít cvičení (pro děti je to hra na branky) k rozvoji kopací techniky a nenechat hráče kopat z místa, ale z pohybu.

2.    S postupujícím věkem a herní dovedností (U8-U9) již můžeme zvětšit vzdálenosti či branky (do5m), ale jen tak, aby byl vyrovnaný počet úspěšných brankářských zásahů a gólů. Pokud chceme učit chytání, musí opravdu v brance zasahovat. I v těchto malých hrách můžeme organizovat malý turnaj.

3.    Podobně jako jsme zmínili výše, některé děti jsou schopni již v 5 letech ve dvojici střídavě jeden míč přihrávat nohou po zemi a druhý míč házet rukou. Dvojice jsou proti sobě na vzdálenost, na jakou se jim to daří. Trenéři mohou tam, kde se to nedaří ve dvojici hráčům využít rodiče, nebo se sami zapojit. Dospělí většinou přihrávku zpřesní a nastartuje tak dítě k větší úspěšnosti. Lze také využít toho, že oba míče ve dvojici se hází, ale jeden o zem a druhý vzduchem, toto cvičení je vhodné zhruba tak v ročníku U8.

4.    Hra, která rozvíjí obratnost s chytáním a házením míče může být následující. Hrají proti sobě dva týmy, hráči jednoho týmu vedou míče v prostoru cca 15x15m a hráči druhého týmu se snaží přihrávkami (nesmí s míčem běhat) dostat blízko k hráči a trefit míčem - v ročníku U8 stačí, když trefí hráče (jen do nohou) ve starších kategoriích již mohou zkoušet trefit míče, kteří protihráči vedou. Házejí a chytají tedy za pohybu s přihrávkami do různých stran včetně nutné orientace v prostoru a rychlé reakce. V ročníku U7 ještě nejsou moc schopni tuto hru hrát a naopak ve straších U9 a výše, přidáváme na obtížnosti a více hlídáme chyb jako kroky s míčem. Vhodné je dát tak zhruba jeden míč na 3-4 přihrávající. „Vybité“ hráče nevyřazujeme, jen počítáme kolik se týmu podařilo takto získat „životů“ soupeře.

K výrazné činnosti v brance v kategorii mladších přípravek patří také poziční hraní brankáře a všem je třeba vysvětlovat zásady správného postavení.

• Stále sledovat hru a být včas ve střehovém postavení.
• Nebýt stále na brankové čáře, ale posouvat se „za hrou“ do hřiště.
• Snažit se stát uprostřed branky, nebo-li na spojnici míče a středu branky
• Vybíhat proti útočníkům 

Rozehrání míče je dalším velkým bodem a ideálně je včasné a přesné. Při kopu od branky smí v mladší přípravce ještě brankář s míčem vyjet, což situaci trochu ulehčuje. Vykopávat přes polovinu se ve fotbalu malých forem nesmí (snaha podpořit kombinační hru) a rozehru blízko u branky usnadňuje to, že do pokutového území smí být rozehrán míč spoluhráči, ale soupeř smí vstoupit do PU až po převzetí míče.

Koučování: Rozehru brankáři musí usnadnit spoluhráči, vhodným nabídnutím se a tak trenér spíše v ten moment koučuje nabídku „ kdo si dobře naběhne?“, než aby křičel na brankáře „ tak už to hoď/kopni!“. Rozhodnutí komu a kdy musí být samostatné rozhodnutí hráče v brance.
V tréninku je vhodné občas správné naběhnutí znovu ukázat a situaci při rozehrání ve hře opakovaně namodelovat a ptát se hráčů na řešení situace.

Zpracování míče

Příklady her a cvičení: 
1.    Začínáme i se zpracováváním míče po vlastním nadhozu, sklepnutím do strany vnitřní stranou nohy a vyběhnutím za míčem. Mohou si počítat body, kolikrát se jim to povedlo.
Nadhozením a zpracováním se mohou začínat různé slalomové dráhy.

Nenutíme všechny hráče, aby zpracování uskutečnili hned po prvním dopadu, ale neměli by míč nechat doskákat do klidu. Ti šikovnější mají zvládnout zpracování již po prvním dopadu.

V proudové organizaci (jeden za druhým)či volném pohybu, však mohou míče na zpracovávání nahazovat trenéři a poučení rodiče. Je však dobré ukázat a zkontrolovat, zda nadhazovaný míč dopadá k nohám dětí a vytváří více méně standardní podmínky pro zpracování míče letícího odjinud.

2.    Ve starších ročnících (U8-U9), nebo po zvládnutí zpracování míče po vlastním nadhozu již můžeme organizovat trénink tak, že někteří hráči nadhazují a někteří zpracovávají, s následnou výměnou pozic. Organizace může být proti sobě ve trojicích, kdy hráč po zpracování přeběhne či přihraje, nebo o něco složitěji v kruhu. Kdy nadhazující jsou rozmístěni po obvodu a po nadhození se mění s tím, kdo zpracovával. Ten kdo míč zpracovával, buď dovede míč na obvod, nebo po zpracování přihraje zpět a jde si pro zastavený či naražený míč. Pro ty šikovnější můžeme stanovit podmínku, že si jej do ruky musí zvednout také nohou.

Motivaci můžeme dětem stanovovat třeba tak, že vyhlásíme, kdo udělá nejdříve 10 povedených zpracování – nepovedené si hráči čestně nepočítají, což trenéři kontrolují otázkami typu: „Tohle si budeš počítat?“

Na přelomu U8/U9 již můžeme začít i s nácvikem stažení míče špičkou (nártem) nebo zpracování stehnem ačkoliv talentovanější to mohou umět již třeba o rok dříve.

Chyby při zpracování
V začátcích jde o přílišné zvedání nohy na míč. Dotek nohy před odrazem míče. Šlapání na míč před sebou, nikoliv přitlumením vedle těla.
U starších lze pozorovat pomalý pohyb k míči kvůli nepozornosti, nebo zpracování do stoje, nikoliv do pohybu

Koučování: Trenér předvede dobrý a špatný pokus a zeptá se, který byl správně a proč.

Hlavičkování

Hlavičkováním jako herní činností, nemá cenu ztrácet čas v kategoriích U6-U7, protože hráči neumí cíleně přihrát někomu míč na „hlavičku“. Můžeme sice sem tam ukázat s lehčími míči (tenisáky, molitanové míče….) jak na to a třeba i udělat soutěž, kdo trefí míč hlavou do pytle při úklidu. Přesto, že hlavičkování se ve hře sem tam objeví, na systematický nácvik je čas až v U9 či U10. I přesto, že hráče budeme učit v jednoduchých podmínkách cvičení správné provedení, ve hře se i v pozdějších letech objeví většinou se základními chybami.

Chyby: zavřené oči, hlava vtažená mezi ramena, úder jinou částí než čelem. Může to být důsledek toho, že děti se učily hlavičkovat s těžkým míčem a i po dlouhé době se bojí úderu míčem.

Pokud začneme hlavičkovat s těžkým míčem (tím je myšlen i míč č. 3) pravidelně příliš brzy, můžeme velmi poškodit nevyvinutou krční páteř, nebo i nižší páteřní segmenty. Pokud Vám dítě řekne, že ho při hlavičkování brní nohy, jděte přímo k lékaři, k poškození páteře již došlo!

Příklady her a cvičení:
1.    Spíše v hale kde nevane vítr, je možné využít nafukovací balónky a soutěžit komu se povede balónek víckrát trefit čelem nad sebe. Jde hlavně o to, aby se děti naučili trefovat míč čelem, nezavírat oči a sledovat balónek. I 2-3 pokusy jsou na pochvalu.

2.    Děti si sami nadhodí míč a zkouší trefit ve vzdálenosti, ze které se jim to vícekrát podaří, nějaký koš, obruč, mezi tyčemi, kruhy na zdi, nebo pytel, který drží dospělý (lze použít při úklidu)

3.    V U9-U10 mohou stát proti sobě v brankách z tyčí a hrát hru, kdy po vlastním nadhozu se snaží dát gól hlavou do soupeřovy branky. Ten může chytat rukama, nebo u starších třeba jen hlavou. Pokud míč letí na hlavu po hlavičce soupeře, může být odehrán hlavou z „voleje“ zpět. Pro rozlišení směru hlavičky, je možné hrát i ve trojici, na branky postavené do trojúhelníku, kdy si hráč po nadhozu může vybrat, kam zahraje a pokusí se překvapit soupeře. U kategorií starší přípravky a mladších žáků přichází v úvahu i varianta nadhozu od soupeře a hlavičkující si opět si může vybrat, jestli vystřelí zpět nebo na třetí branku.

Zábavná silově-rychlostně-obratnostní cvičení a pohybové hry

V této kapitole navazujeme na předpřípravku „téměř“ bez nutnosti změny v obsahu, ale přizpůsobujeme požadavky a složitost her a cvičení většímu pohybovému rozvoji. Děti jsou již o nějaký ten rok šikovnější a vyspělejší, činnosti mohou provádět delší dobu, udělají více opakování, nebo se jim častěji podaří.

Velmi důležité je pochopit proč se tyto činnosti mají provádět a na vysvětlení významu se podívejme do stejně nazvané kapitoly v předpřípravkových kategoriích. Význam se nemění.  Zde se pokusme jen mírně změnit hry a cvičení kde to půjde, nebo kde je to vhodné. Takto vlastně postupujeme v celé skladbě tréninku, kdy neustále vycházíme z toho, co děti již umí a jak to posunout o stupínek výše. V těchto letech již jsou děti schopné postupně více a více chápat a dodržovat složitější pravidla her a cvičení než v předpřípravce.

Příklady her a cvičení: 
1.    Honičky - nikoliv vyřazovací = děti nesmí být vyřazeny z činnosti
- Ocasáci. Děti si vytahují rozlišováky či jiné „ocasy“, které mají zastrčené vzadu za trenky. Mohou hrát jednotlivci či družstva. Pokud budeme hrát podobnou hru s míči v rukou, mohou se při kontaktu děti o míč přetahovat („ poprat“) což přináší zapojení mnoha dalších svalů a pestrý silový i obratnostní rozvoj.
- Mrazík.  Mrazíci = děti, které honí, jsou označeny (rozlišovák v ruce nebo ruka nahoře) koho se dotknou „zmrznul“ = na místě s roztaženýma nohama volá o rozmrazení ostatní. Rozmrazí ho podlezení mezi nohama. Děti již umí lépe chytat a házet a do hry tedy můžeme přidat opět míče či míčky. Záchrana může spočívat v tom, že zachraňující přihraje rukou míč zmrazenému. Míčů musí být dostatek, aby zmražení nezůstávali příliš dlouho stát. Podlezení stále může zůstat, nebo změníme, že po osvobození provede zachránce třeba klik či výskok s vrutem. Pozor na využití kotoulů na příliš malém prostoru. Aby nedošlo ke srážce „kotoulujícího“ a běžícího.

2.    Přetahování lanem - týmy, jednotlivci, různé varianty s běháním podlézáním lana atd. Děti již mají větší rovnováhu, takže tolik nepadají a trenér by měl hlídat čas, aby nebylo jedno přetahovací utkání moc dlouhé (cca do 30s). Lze přidávat i další úkoly, jako odběhnutí postupně každého přetahujícího k trenérovi (2-4m) plácnutí a opětovné vrácení k lanu.

3.    Zápasení. Obecný název pro vytlačování z domků udělaných z met. Praní se v kleku či ve stoje. Tyto úpoly jsou všeobecně rozvíjející sílu a obratnost, kluci již poznávají lépe svou sílu a je možné je nechat samotné vybírat soupeře, „ vyberte si někoho kdo je pro vás opravdu těžký“ či zorganizovat turnaj. Trenér musí hlídat pravidla zápasu a třeba i ukazovat jak soupeře dostat z rovnováhy atd. Zápas by měl být dynamický s nároky i na obratnost, ne statické přetlačování. Kombinovat lze třeba s hrou 1:1, tedy silový zápas a utkání s míčem- takto několikrát vystřídat.

4.    Podbíhání vodopádů. Trenéři roztočí dvě či více lan za sebou s rozestupem asi 10m a děti podbíhají či přeskakují (mohou i s míčem) jakmile překonají jedno lano, již musí reagovat na druhé. Vrací se zpět pomalu po metách, které udrží jejich váhu =balanční cvičení na zpevnění středu těla. Děti jsou šikovnější a rychlejší i v rozhodování, takže lana se mohou točit rychleji, mohou být blíž, nebo mezi nimi čeká další trenér (trenéři) – „lovec váhavců“. Které děti chytí, může chtít třeba povalit na lopatky, – zapojení síly, nebo do probíhajících mírně strkat a vyvádět je z rovnováhy. Cesta zpět může být také složitější, třeba i s driblinkem míčem o zem.

5.    Na pavoučky a mouchy. Pavoučci v pozici podpor vzad (dlaně a nohy na zemi) lezou na úzkém prostoru a snaží se rukou či nohou dotknout probíhajících dětí, které se snaží dostat z jedné strany na druhou. Děti se střídají cca po 1-2 minutách, kdy již nevydrží být v podporu a padá jim zadek na zem. V této hře je možné třeba změnit název „Raptoři  a pterodaktylové“, což třeba lépe charakterizuje aktuální zájem dětí o dinosaury pterodaktylové chrání míče, se kterými kličkují mezi raptory, takže se střídá síla paží a trupu s ovládáním míče.

6.    Na žraloky. Trenér s rodiči (žraloci) chytají hráče, kteří se snaží proplouvat mořem co nejrychleji z ostrova na ostrov, které jsou udělány z met a různě rozmístěny v prostoru. V této hře již mohou být například žraloci sami hráči a promýšlet taktiku spolupráce jak žraloků, tak ostrovanů. Hrát se dá samozřejmě i s míči, což je koordinačně náročnější a to jak driblinkem rukama či nohama. Pokud je někdo chycen ztrácí jeden z 3-5 životů. Nebo lze přidat záchranná cvičení, tedy ten kdo je chycen – dotknut, udělá například kotoul vzad a vpřed a pak jej trenér pustí zpět do hry.

7.    Hry na nejtěžší pohyb. Trenéři či děti vymýšlí různé druhy pohybů a obratnostních cviků. Trenér, nebo ten kdo cvik vymyslel, jej předvede, ostatní se snaží napodobit. Trenér může vymyslet těžší či lehčí variantu. Lezení, plazení, válení, skákání, chytání míče po obratu, či u starších a šikovnějších po kotoulu atd.

8.    Přelézání zábradlí či jiných překážek, zapojených do rychlostních soutěží.

Otázky a úkoly:
1.    Vraťte se ke  kapitole „individuální činnosti s míčem“ a zkuste zařadit uvedené „dětské hry“ do soustavy metodicko-organizačních forem.
2.    Proč učit nejdříve kop nártem a proč trénujeme hlavně kopání pohybujícího se míče?
3.    Vezmi jedno cvičení na rozvoj individuální dovednosti, které znáš jako pouhé opakování činnosti=dril a zkus ho vymyslet jako zábavné cvičení či hru.
4.    Proč není rozvoj silově-rychlostně-obratnostních schopností jen ztrátou času, která ukrajuje z tréninku fotbalových dovedností?

Fotbalové hry a cvičení jeden proti jednomu

Jak bylo zmíněno v postupu drilů, metodicko-organizační forma nazývaná „herní cvičení“, předpokládá přítomnost obránce. Jde tady nejen o provedení činností tak, aby se podařily, ale také o srovnávání se s protihráčem. Pokud bychom nezařazovaly hry a cvičení 1:1, učení by vlastně probíhalo bez jedné z nejdůležitějších složek, kdy je hráč v maximální možné míře u míče v útoku i obraně.  Rozvíjíme tím ale také vůli překonat soupeře a soutěživost. Pro to je však nutné dávat děti do dvojice poměrně vyrovnaně, aby oba měli šanci zvítězit, a aby se jim mohly dařit herní činnosti, což je důležitý motivační faktor.
Metodicky jde často o cvičení, pro děti je to však hra, nikoliv o dril. Některé dětské hry (cvičení) jsme si již uvedli u rozvoje individuálních dovedností, tak pojďme navázat.

Příklady her a cvičení:
Trochu organizace: Připravíme polovinu hřišť než je hráčů a rozdělíme na vyrovnané dvojice. Buď necháváme v průběhu tréninku stále stejné dvojice, nebo měníme dle našeho uvážení. Lze udělat i dva paralelní turnaje, kdy rozdělíme děti na aktuálně lepší a horší a obě skupiny mají vlastní turnaj. Pokud máme více dětí lze udělat i tři rozdílné skupiny, které se střídají na stanovištích. Jedna hraje například 4:4 a třetí dělá obratnostní cvičení a soutěže. 

Hry se během tréninku i mění, aby děti nehrály třeba 15 min fotbal 1:1 což by bylo dlouhé. Během těch 15-20 minut můžeme vystřídat 2-4 následující hry:
Dva hráči proti sobě (8-12 m, dle věku) v malých brankách (0,5-5m) hrají hry v různých modifikacích.
1.    „Střílečky“, kdy proti sobě střílejí jak ve cvičeních 1. v kapitole Přihrávání a převzetí míče, nebo Chytání míče a činnosti v brance.
2.    Jeden hráč nahraje druhému přes hřiště a běží ho bránit. Hra končí v momentě, kdy jeden z hráčů provede míč brankou soupeře. Lze hrát i na čtyři malé branky (1m), které jsou vzdáleny 3-5m od sebe.

Koučink:
Trenér vede hráče k pochopení, zda je lepší převzít míč dopředu, do strany, nebo si ho úplně zastavit; zda je lepší dělat kličku v rychlosti, a v jaké vzdálenosti ji začít. Zda je lepší míč ukopnout či vzít pro sebe (u některých dětí, které jen ukopávají, je možné použít dočasně i zákaz ukopávání) a jak si ho vzít. Ptáme se hráčů, která z možností se jim zdá lepší a vyzýváme je ať to tedy zkusí jak myslí…po provedení se ptáme, jak se jim to povedlo a jestli třeba nezměnili názor.

3.    Hra 1:1, bez přerušování, na hřištích, která nemusí být jinak vymezena než brankami (hraje se všude) Čas 2-10 minut, ale tempo hry je jen na dětech samotných. To, jestli hra bude ještě pokračovat, se neřídí striktně plánem, ale tím zda to děti baví a zda se hře věnují, nebo již začínají třeba příliš odpočívat, nebo například jen ukopávat míče v obranné činnosti. Hra je sice fyzicky náročná, ale děti odpočívají, když si jdou pro míč, který se odkutálel, když se povedla klička a bránící to již vzdal, nebo v intervalech, kdy jim trenéři něco individuálně nebo i celoskupinově říkají a ukazují. Koučování je v těchto momentech poměrně intenzivní a časté, proto je vhodné, když má jeden trenér maximálně 4, ale lépe 2-3 dvojice. Důležitější je herní zkušenost a vlastní objevování, které trenér občas řídí určitým směrem, než stoprocentní kontrola tím způsobem, že jedni hrají a druzí na ně koukají.
Pokud se nám zdá, že jsou hráči unavení, necháme je trochu napít a mohou si chvíli hrát „střílečku“, nebo přišel čas pro ukázku trenéra, při níž si fyzicky odpočinou.

Fotbal dvojic až pětic, poziční hry („bagovky“)

Pokud chceme rozvíjet herní dovednosti komplexně, pak děti musí hrát hru, kde mají protihráče i spoluhráče. V prvních letech (U6-U7) nedochází ke spolupráci tak jako u starších kategorií, protože děti převážně vnímají jen míč a důležité je nepodlehnout touze hrát kombinační fotbal a ještě na málo doteků, žádat to od dětí a učit je hrát v jakémsi rozdělení na obránce a útočníky. Na to je čas v kategoriích U8-U9. Nejen pro tento věk jsou nejvýhodnější malé počty hráčů, kde dochází k časté činnosti s míčem i bez něj. Při hře dvojic je činnost s míčem a možnost spolupráce daleko větší než při hře v pěticích, ale tam zase, zejména v ročnících U8-U9 a starších, je rozvíjeno více prostorové vnímání a spolupráce v malé skupině.

Stále se zaměřujeme hlavně na individuální dovednosti a proto, některé činnosti, jako jsou kličky, přihrávky či přebírání míče můžeme učit a zdokonalovat kromě výše popsaných cvičení i v pozičních hrách, kterých je to hlavním úkolem spolu s rozvojem prostorového vnímání. I popis těchto her jste našli již v předchozí kapitole o přihrávání a vedení míče ale pojďme ještě trochu blíže. Hráči volně pohybují, přihrávají si a snaží se nabíhat, vybírat si vhodné místo pro přihrávku a trenér je navádí ke vhodným řešením.

Hru lze hrát rukama i nohama. Význam hry rukama, je ten, že učíme hráče chytat míč a rozvíjíme obecně motoriku, se zachováním základních principů, které jsou:
1. Přihrávka jde pouze na hráče, který je v pohybu= nestojí a nabízí se, byť je to jen mírný pohyb do strany nebo i vzad.
2. Vždy když hráč chytí (převezme) míč, okamžitě s ním vyrazí z místa a naznačí kličku, nebo opravdu obejde některého spoluhráče, který ovšem ani nebrání ani neuhýbá.
3. Hledáme hráče, který se nám nabízí, a přihráváme mu v pohybu.
4. Po přihrávce hledá hráč znovu výhodné postavení pro přihrávku, i když se hraje „na třetího“ a okamžitě zpět míč tedy nemůže dostat.
5. Po zvládnutí přihrávání přecházíme na poziční hru s obráncem –„bagovku“, ve které však hráči nestojí na pozicích jako v klasickém bagu, ale pohybují se různě, stejně jako předtím ve hře bez obránce.

Při přechodu na hru s obráncem se trenér snaží poměrně aktivně dorážet hráče, který převzal míč, ale pokud neudělal zjevnou chybu ve směru převzetí, nebo v kontrole míče tak mu jej nebere. Pokud mu jej vezme, mají nejbližší hráči za úkol jej okamžitě získat čistě zpět. (odebrat, nikoliv ukopnout) Trenér dává pozor, aby nebral míč stále stejnému hráči.

Jak se hráči mají v této poziční hře chovat? Podobně jako ve hře samotné.
1.   měli by aktivně chtít míč – vidíme tak, že je to baví
2.   snaží se nabíhat do volného prostoru
3.   snaží se dělat náznak kličky (či opravdu kličku na některého ze spoluhráčů) s pohybem z místa po převzetí
4.   snaží se přihrát někomu cíleně, ne jen kopnout míč někam pryč

Když se hráči o toto nesnaží, či to neprovádějí, možná je to nebaví, možná je to těžké, možná je trenér zbytečně kritizuje, když se jim to nedaří a oni z něj mají strach. Možná nevědí, co mají dělat, aby se jim to dařilo.

Jak můžeme zvýšit zájem o činnost, který postupem času upadá? Zde přichází jako vždy v úvahu soutěž, zde třeba klasická soutěž na počet přihrávek a to jak mezi jednotlivci, tak třeba mezi skupinami, z nichž každá může do sousední skupiny vysílat bránící hráče.
 Jak na hráče působit? Ptejte se jich: „Kam naběhnete, když chcete míč?“ „Kam budete dělat kličku?“

• Po zvládnutí těchto cvičení a hry s obráncem přidáváme další pravidla jako třeba možnost narážečky o spoluhráče, od kterého přišla přihrávka, a pak až následuje přihrávka „na třetího“ – vše v pohybu.
• Pak můžeme přidávat i zakončení na branku (přesnost střelby v rychlosti) jednotlivců či dvojic, dle volby trenéra – ostatní pokračují v bagovce a hráči se střídají. Také lze začít dělat obránce v bagovce i z hráčů (U8) a zhruba v kategorii U9 pak můžeme začít přidávat i dalšího obránce nejprve nejlépe opět s trenérem (bagovka 4-5 na 2).
• Vyspělejším hráčům můžeme v zhruba v U9 začít dávat někdy i složitější úkoly než ostatním, například aby zkusili přihrát spoluhráči druhým dotekem míče. První dotek stále necháváme na kontrolu míče a požadujeme to, aby byl tak dobrý, aby mohl co nejdříve následovat druhý dotek, ve směru v jakém hráč chce.
• Přemýšlejte, co je pro jakého hráče moc obtížné a co již příliš lehké!
   

Tip: pokud hrajete poziční hry či fotbal, je dobré když má trenér v ruce připravené dva míč a v případě potřeby okamžitě vhodí další míč, se kterým se pokračuje.

Přestože se bavíme o hrách, zmiňme zde i možnost herních cvičení ve velkém přečíslení útočníků, kdy může trenér pouze dát úkol dejte gól, ale pak postupně pomáhá hráčům přijít na řešení situací, jak je možné překonat jednoho obránce jak dva nebo třeba i vyrovnaný počet obránců. Stejně tak je možné vést otázkami k poznání i k pochopení obraných činností a spolupráce při bránění.

Otázky a úkoly:
1.   Přemýšlejte, co hráči potřebují vědět, aby se jim hra dařila!
2.   Na co ještě se hráčů můžete zeptat a jakou odpověď očekáváte?
3.   Je pro Vás v těchto hrách důležitější čas, který jste jim v plánu tréninku vymezili, nebo zájem hráčů o hru?

Kapitola nese v názvu nejen poziční hry, ale i fotbal dvojic až pětic. Hra samotná, ať je to již ve dvojicích, či pěticích proti sobě, je nejkomplexnější formou rozvoje, protože je v ní zkrátka vše.

Pokud chcete vědět více o rozvoji pohybových schopností, o kategoriích předpřípravek, starších přípravek či mladších žáků, nebo třeba o problémech a jejich řešeních když je táta trenér, zakupte si připravovanou učebnici C licence, která by měla vyjít koncem tohoto roku.