Jak to vidí atleti . . .

Středa, 20 Srpen 2008 08:15

Snažili jsem se v tomto rozhovoru najít klíč k tréninku rychlosti. Zjistili jsme, že rozhovor není dostatečným prostředkem pro toto hledání. S radostí jsme proto přijali pozvánku na speciální atletický trénink rychlosti. Na praktické postřehy z této návštěvy se můžete těšit v příštích měsících. Nyní Vám předkládáme jakýsi předkrm v podobě rozhovoru se zkušeným atletickým trenérem, jehož specializací jsou sprinty a běhy.

Představení se . . .

Jmenuji se Michal Černý a atletice jsem se aktivně věnoval od 6 do 18 let na republikové úrovni, kde jsem sbíral i medaile. Působil jsem i v reprezentaci. Jak říkám, dělal jsem to tak dlouho, že jsem musel něco občas vyhrát a že mě někam (reprezentaci) museli vzít.

Už od mala za AC Škoda Plzeň ?
Ano. Z počátku to nebyla atletika, ale jakási všeobecná příprava. Kotouly, gymnastika, sportovní hry.

Měl jsem velké štěstí na trenéry. Víceméně jsem trénoval u pana Krásnýho. Nepamatuji člověka, který by u něj nezískal medaili na republikovém mistrovství. Měl jsem skutečně štěstí.

V 18 letech jsem skončil kvůli zranění, už jsem tolik netrénoval, parta se rozpadla a nakonec i trenér zemřel. Takže jsem se někdy ve 19-20 letech stal trenérem. Začínal jsem od malých dětiček 8, 9, 10 let. S touto partou pokračuji až do současnosti, kdy je jim 15, 16 let. Už je perfektně znám, mohu s nimi dlouhodobě pracovat.

Zajímavé ! Jsi tedy zastáncem přístupu, kdy trenér postupuje stále se svými svěřenci ?
Ano, jsem zastáncem tohoto přístupu, který může být obecně platný, nejen pro atletiku. Do těch 15 let by s nimi měl jít jeden trenér. On ví co s nimi udělal, v čem je třeba pokračovat. Ví, kdo má jaké slabiny a naopak silné stránky. Když se budou trenéři měnit každý rok či dva, je to stále nové poznávání. Myslím si, že do těch 15 let, kdy se dělá hlavně všeobecná příprava, by to měl být jeden trenér. Jakmile nastane čas specializace, přichází jiný trenér.

Když vede trenér tak dlouho stejné svěřence nehrozí jakási „ponorková nemoc“, nestávají se tréninkové jednotky nudné, nehrozí jakési klišé. Nový trenér má jiné postupy, názory – může osvěžit atmosféru.
To je věc trenéra. Musí se sám zajímat, vzdělávat a přicházet s novými nápady. Neznamená to si udělat nějakou trenérskou licenci a myslet si, že jsem nejchytřejší a už všechno vím. Stejně jako všechno kolem nás i tréninkové metody se neustále vyvíjí a je třeba se neustále snažit držet krok. Navíc, jak děti rostou musí se tomu přizpůsobovat tréninkový proces a ne dělat stále to samé. To co s nimi dělám v 8, se liší od toho, co s nimi dělám ve 13. Takže žádného stereotypu se nebojím.

Je to tedy na trenérovi ?
Myslím, že ano. Neříkám, že to nemůže fungovat jinak. Záleží na koncepci oddílu. Mě to funguje takto.

Zpátky k trenérskému životopisu !
Začínali jsem 2x týdně. Děti to zpočátku možná ani tak nebavilo, ale po čase se mi je podařilo získat. Začalo je to bavit, začaly se o to sami zajímat. To je velmi důležitá věc, aby sportovec měl zájem sám. Není dobré když tam chodí jen proto, že chtěli rodiče. Někdy člověk musí nutit, překlenout nějaké „blbé“ období, ale nemůže to být na tom postaveno.

Při tom jsi se trenérsky vzdělával !?
Dva roky mám II.trenérskou třídu ( druhá nejvyšší ), specializace sprint a běhy. Před tím jsem dělal III.trenérskou třídu zaměřenou všeobecně a na mládež. II.třídu jsem dělal na Univerzitě Karlově, trvalo to rok a půl. Celé to bylo zakončeno zkouškou, která se skládala z písemných testů, psychologických a odborných testů, ústního pohovoru a seminární práce. Nedali nám to zadarmo, ale když se o to člověk zajímá, tak to není problém.

Jakou formou probíhalo studium ?
Během studia jsme se 3x sešli na univerzitě na 4 dny ( čt,pá,so,ne ). Tam nám víceméně řekli, co se máme naučit. Přednesli nějaké teoretické základy , nasměrovali na zdroje, zadali nějakou práci či analýzu. Důraz byl tedy kladen na samostudium. K tomu jsme dostali sadu knížek. Konzultace probíhaly během celého studia přes mail či telefon. Vystřídalo se na nás 15 trenérů různých specializací, kteří byli velmi vstřícní.

Zkušenosti s fotbalisty . . .

Co dělají špatně, co jim chybí, s čím chtějí většinou poradit ?
S fotbalisty zkušenosti mám, protože nás atletické trenéry často vyhledávají, hlavně v přípravných zimních obdobích. Většinou se zajímají o rychlost, případně vytrvalost či sílu. Též za mnou byli s dotazy týkajících se regeneračních přípravků, iontových nápojů, vitamínových doplňků atd.
Konkrétněji ?
Když bych to vzal atleticky, tak většinou špatně běhají. To samozřejmě vyplývá ze hry, kde těžko mohou předvádět nějaký technicky excelentní běh, protože se zcela nemohou soustředit jen na vlastní běh. Objemově zvládnou to, co atlet, ale je potřeba, aby byli pokud možno stejně rychlí v 80.minutě jako na začátku zápasu. To bývá problém. Souvisí to i s maximální rychlostí. Rychlost je ale výrazně ovlivněna geneticky, tedy dědičností, a proto je rozvoj rychlosti velmi složitá věc.

Dále, zvláště před tréninkem rychlosti, musí být tělo důkladně na takový trénink připraveno, aby mohlo podávat maximální výkony. Atletická rozcvička trvá 40-45 minut. U fotbalistů rozcvička trvá do 15 minut. Možná je to pro fotbal vyhovující. Atlet tráví na tréninku 2 i 2,5 hodiny, jsou tam větší pauzy. Fotbalový trénink je většinou 1,5 hodinový s větší intenzitou.
Možná je to pro fotbal vyhovující, jak to myslíš ?
No vidím to u všech, tak si říkám, že to všichni nemohou dělat špatně. Záleží též na počasí, v zimě je to jiné než v létě.

Co tedy skutečně z atletiky použít pro fotbal . . .

Zaměřme se hlavně na rychlost.
Základní jednoduché věci jako stupňované krátké úseky do 60m, letmé úseky 20-50m, dostatečná pauza 3-4 minuty. Opakovat 3-4x. Musí se jít ale opravdu se 100% intenzitou, 95% ani 97% nestačí. Pak jsou důležité dostatečně dlouhé intervaly odpočinku. Zkrácením pauz na odpočinek dojde k poklesu intenzity a budeme trénovat submaximální intenzitou, což má kondičtější charakter, který je pro fotbalisty také potřebný, ale už netrénujeme maximální rychlost. Dále výběhy i seběhy kopců

Z hlediska věkových kategorií ?
Do těch 10 let víceméně formou hry, soutěže, závody. Všechno formou hry, spíše všeobecně. Citlivě skládat týmy, aby nevyhrával stále tentýž. V tomto věku se spíše rozvíjí frekvence, rychlost ještě není tak důležitá.

Jak pracuješ na frekvenci ?
Zase zábavnou formou, ale v této věkové kategorii ani na frekvenci žádná speciální cvičení neděláme. Jde o všeobecnou přípravu, zvládnutí základní koordinace.

Ve fotbale se již v tomto věku provádí různá cvičení na koordinaci nohou, která mají i frekvenční charakter !?
Mě se to zdá ještě brzy, protože to ještě nemají v hlavně tak srovnané a požadovat maximální frekvenci je složité. Takže znovu všeobecná příprava, gymnastická průprava, … Jakmile se vybudují dobré všeobecné základy v tomto věku, již se to neztratí a je to skvělý základ pro budoucí specializaci.

Pojďme tedy k věkové kategorii, kdy již praktikuješ cílený trénink rychlosti ?
Je to tak 12-13 let. O skutečném speciálním tréninku v atletice mluvíme až v 15-16 letech.

To mi trochu překvapuje. Všude možně se uvádí, že senzitivní období pro rozvoj rychlosti je zhruba mezi 8-15 rokem a vy s rychlostí cíleně začínáte až 15 letech ?
Samozřejmě rychlost se dělá již dříve, ale ne speciálně. Abychom mohli vymáčknout z atleta maximální rychlost, musíme ho mít všeobecně připraveného. Ale od těch 15, když už je schopen vnímat svoje tělo, uvědomovat si kde je pravá ruka, levá noha, co dělá hlava, ramena – pak se dělají speciální rychlostí tréninky. Do té doby je rychlost součást všeobecné přípravy. U fotbalistů se nedbá tolik na techniku běhu a výkonnost je požadována dříve. V atletice je ten přístup asi dlouhodobější. Ve fotbale pokud se někam neprosadí v dorosteneckém věku, tak už příliš šancí nemá.
Učíme je všechno - házet oštěpem, běh přes překážky, hod koulí, skákat dálku a nakonec se z něj třeba stane sprinter. Ve fotbale se asi taková všestrannost nepěstuje.

Teď už je mi kolem 15 a můžeme se vrhnout na tu rychlost !
Ano, to už se to láme a už se lépe pozná k čemu kdo má sklony. Vliv má též somatotyp. Přicházejí tak stupňované rovinky, letmé starty, běhy se zátěží ( zátěžovou vestou ), běh s padákem, běh s tahačem. Na frekvenci výborná věc výběhy schodů. Běh v oranici – výborná věc na zpevnění kotníků. Běh v písku. V tomto věku též začínáme s posilováním. Nechceme z nich dělat kulturisty, jde nám o jakousi vyrovnanost celé tělesné schránky.

Předpokladem rychlosti je obecná vytrvalost, takže i té se věnujeme.

Říká se, že jednou z nejtěžších běžeckých disciplín je 400m ?
To mohu potvrdit, sám jsem čtyřstovku běhal. Posledních 100m to vás „čert bere na vidle“. To prostě bolí. Jistě i ve fotbale jsou situace, kdy si hráč musí sáhnout na dno a běžet, i když si myslí, že už nemůže. Takže i to by se mělo ve fotbale trénovat ( tedy rychlostní vytrvalost ).

Vrátil bych se k tréninku rychlosti. Zmínil jsi běhy z kopce, do kopce, v písku. Je to opravdu ideální trénink rychlosti. Postřehnul jsem i názory, které tomuto přístupu nejsou až tak nakloněné. Důvodem je rozdílný způsob ( jiný sklon nohou, jiné směry působících sil, … ) běhu než po rovině na hřišti.
Pokud se to praktikuje příliš často, tak je to špatně. Trénink musí být pestrý. Ale zcela to z tréninku vyloučit není nutné. Takže dále starty z poloh, aby bylo celé tělo rychle, nejde jen o nohy. Běh po větru, proti větru. Švihadlo je též výbornou pomůckou.

Jinak rychlost se strašně rychle ztrácí. Tam je znát každá tréninková pauza, u vytrvalosti je to pozvolnější. Maximální rychlost jde rychle dolů. Když uběhnu stovku za 11s a nebudu 14 dní trénovat, tak ji pak uběhnu za 11,20s. Rozdíl 0,2s ve sprintu na 100m je strašně moc. Jestliže běhám 800m za 2 minuty, za 14 dní bez tréninku ji dám třeba za 2:01, což není takový rozdíl.

Technika běhu. U sprintera důležitá věc. Má to smysl i pro fotbalistu ? Asi neplatí to co pro atleta. Fotbalista musí při hře sledovat míč, soupeře, spoluhráče – prostě herní děj. Těžko po něm chtít, aby se plně soustředil na techniku běhu, který je navíc velmi kreativní – samá zatáčka, zastavení, zaseknutí … .
Na technice běhu je třeba pracovat hlavně v mládí, tedy 10 – 14 let. I když u těch 10 letých to stále ještě nepadá na zcela úrodnou půdu. Postupem času se to zlepšuje. Technika běhu se nemůže trénovat v maximální rychlosti. Takže v nějaké kontrolované rychlosti. Využíváme třeba kameru, pak se na to podíváme a můžeme korigovat špatnou práci třeba rukou. To je asi pro fotbalisty přehnané. Takže trenér může třeba na hráčích, kteří právě běží, vysvětlovat a ukazovat ostatním chyby ( špatně vytočená noha, ruka na nesprávném místě, … ), kterých se dopouští. Chyby se pak odstraňují dlouhodobě a nemusí to být jednoduchá záležitost. Dotyčný na to musí stále myslet, stále se mu to musí připomínat, aby se to časem stalo automatické, což je naše snaha.

To je to co mi zajímá. Jaké jsou chyby techniky běhu, jak vypadá správný sprint ?
Některé chyby jsou i z přetížení nebo oslabení nějakého svalu. Za takové situace, lze těžko dosáhnout nebo se přiblížit ideální představě běhu. Pak třeba tyto svalové dysbalance vykompenzovat.

Lokty v pravém úhlu, pohyb vychází z ramenou, maximální rozsah rukou, aby tělo táhly dopředu. Předklonit, aby tělo mělo tah. Těžko to takto na sucho popisovat. Vysvětlím, až mi navštívíš na tréninku. Můžeme pozvat fotbalistu a porovnáme jeho běh a běh atleta.

Výborný nápad, už se těším.

Na závěr něco zajímavostí z atletického života ...

V atletice nemáme skoro žádnou dovolenou. Krátké přechodné období, pár týdnů, je v říjnu a pak týden na konci února či začátkem března.

Jsem zastáncem soustředění. Nejen ze sportovního hlediska. Lidi se tam navzájem více poznají. Svěřenci jsou pod kontrolou celou dobu a je možno dodržet celodenní režim ve smyslu stravování, regenerace a zatížení. Svěřenci sami se nemusí o nic starat. Jestli jde do školy, jestli má úkol atd.

Jezdíme 3x do roka: jaro, léto, podzim, tak na 5 dní. Trénujeme tří fázově. Snažíme se měnit místa, abychom i tímto způsobem předcházeli stereotypu.

Děkuji za rozhovor a těším se na trénink.