4. Neefektivní způsoby komunikace

Čtvrtek, 26 Červenec 2012 15:20

Další díl seriálu Respektovat a být respektován. V předchozím díle jsme si uvedli seznam neefektivních způsobů komunikace. V několika následujících dílech si tyto způsoby probereme podrobněji. Uvedeme praktické ukázky i náměty efektivnějších způsobů komunikace.

1. Výčitky, obviňování – Ty zase (vždycky, nikdy, pořád) …! Kdybys aspoň …

Příklad:
„Zase sis neuklidil to oblečení! Kdo se má na ta roztahaná trička a ponožky dívat? Opravdu ti všechno musím připomínat každý den desetkrát? Já už nevím co si s tebou počít!“

Jak se dítě asi cítí? No představte si, že něco takového vyslechnete sami. Pravděpodobně nebudete mít dobrý pocit, budete se cítit otráveně, je to protivné, nejraději byste odsekli, například: “Ty toho naděláš. Ukliď si to sám, mě to nevadí.“

Námitka, že pocity dítěte nejsou tak podstatné, že je důležité, aby dítě poslechlo a splnilo požadavek, je scestná. Dítě možná nakonec uklidí, ale udělá to hlavně proto, aby mělo pokoj nebo dokonce aby nebylo potrestáno. Nikoliv z přesvědčení, že to tak má správně být. Je tedy zanedbáno něco podstatné v rozvoji osobnosti (vnitřní přijetí norem) a neposílili jsme ani vztahy mezi dítětem a dospělým. Jistě bychom si spíše přáli, aby děti pochopily smysluplnost a řád věcí a vnitřně přijaly normy a hodnoty, které se snažíme jim předávat.

Obrovské riziko pro oblast rozvoje osobnosti je v tom, jak se při takových větách dítě cítí, co si o sobě myslí. Dochází k velkému nedorozumění. Dospělý chce říci „očekávám pořádek“, ale vysloví něco jiného. Dítě si to přeloží jako „myslím, že jsi k ničemu“. Způsob komunikace a především tón hlasu mohou v dětech vyvolávat pocity ohrožení.

Příklad:
Použijme například popis a vyjádření očekávání. Třeba: “Tondo, vidím, že tu zůstalo tvoje tričko. Byl bych rád, kdybychom udržovali pořádek tak, jak jsme se dohodli.“  nebo: “Tondo, tvoje tričko!“

Výčitky poznáme podle typických slůvek: Ty zase …, vždycky …, nikdy …, pořád …, kolikrát už jsem ti …, kdybys … Chcete-li se vyhnout vyčítání, pomůže, když tato slůvka při sdělování oprávněných požadavků vůči druhým ze svého slovníku vypustíte.

2. Poučování, vysvětlování, moralizování – Měl/a bys sis uvědomit, že …

Příklad:
„Kolikrát jsem ti říkal, že bez kvalitní přípravy nemůžeš mít opravdu dobré výsledky. Ty sis myslel, že před přijímačkama můžeš klidně chodit ven a sedět ve dne v noci u počítače? Tak teď to máš. Holt bez práce nejsou koláče.  Nemůžeš čekat, že tě vezmou jen kvůli tvým krásným očím. Jestli chceš něco dokázat, musíš se snažit …. „

Když dospělí mluví o tom, že to zkouší s dítětem i „po dobrém“, v naprosté většině případů to vypadá přesně takto. Tvrdí: probrali jsme to spolu, mluvili jsem s ním o tom. Často to však znamená, že nemluvili „s ním“, ale „na něj“, že vedli k dítěti monolog. Obecně ale nikdo nestojí o poučování a vysvětlování, pokud si o ně sám neřekne. Poučování není výchova, přestože jsou o tom někteří dospělí stále přesvědčeni.

Mluvit o pravidlech, zásadách, dohodách a důsledcích se samozřejmě má, ale formou skutečného dialogu a ve chvílích pohody(při konfliktu leda připomenout). Děti by měly dostat co největší prostor k vyjádření vlastních názorů a návrhů; společně pak dojít k dohodám, které jsou přijatelné pro všechny zúčastněné strany. V čím větší míře se děti mohou podílet na rozhodování o tom, co se jich týká, na vytváření dohod a pravidel, tím více budou cítit zodpovědnost za jejich dodržování.

3. Kritika, zaměření na chyby – Tohle jsi udělal/a špatně!

Příklad:
„Ten zápas jste zvorali, jedna chyba vedle druhé!“
„Zkazíš každou přihrávku!“
„Tu šatnu jste uklidili špatně, nechali jste tam spoustu smetí.“

Tohle nás nejspíš rozzlobí, vyvolá pocity hněvu a vzdoru. Taková kritika navíc nepřispívá k tomu, aby dítě (ale i dospělý) chybu napravilo, případně příště postupovalo lépe.

Místo kritiky potřebujeme spíš informaci, zpětnou vazbu.

Příklad:
„Vidím, že šatna prokoukla. Hm, tamhle tem kout by chtěl přejet ještě jednou.“ nebo „Z deseti přihrávek bylo 6 dobrých. 2 šli na soupeře a 2 byly příliš pomalé.“

Kvalitní zpětná vazby se vyznačuje tím, že začíná pozitivním popisem nebo informací, a pokud je třeba něco zlepšit a napravit, ukazuje jak.

4. Lamentace, citové vydírání – Já (někdo) kvůli tobě…

Příklad:
„Už mě z vás bolí hlava. Pořád jste tak hluční. Jednou z vás dostanu infarkt.“

Většinou se děti i dospělí cítí otráveně, když takové výroky slyší. Mají pocit, že jsou manipulováni k výčitkám svědomí, a to jim připadá nefér. Když se takové lamentace stále opakují a dotyčný se přitom stále těší dobrému zdraví, může se okolí citovému vydírání bránit a reaguje zdánlivě cynicky.

Mnohokrát jsme v různých verzích vyslechli historku, kdy paní učitelka ve škole „oznamuje“ dětem, že se z nich zblázní, načež se z poslední lavice ozve: “No, už aby to bylo!“ nebo „To říká pořád – anic!“ V každém případě je tento typ komunikace jedním z těch, které snižují naši autoritu ve smyslu vlivu – nemůžeme si moc vážit toho, kdo používá nefér prostředky, a ještě ze sebe dělá chudáčka.

Dítě by se nemělo cítit obviňováno, ale mělo by si uvědomit nesprávnost svého chování. Když si sami uvědomíte, že jsme udělali něco špatného, můžeme se zastydět nebo cítit vinu. Takový pocit by měl ale přicházet zevnitř. Pozitivní roli pro sebeúctu a vztahy může sehrát také jen tehdy, když je v našich možnostech chybu napravit.

Děti by neměly být k pocitům viny nuceny tím, že jim dospělí naznačují jaké jsou zlé a špatné. Mnohem více pomůže, když je upozorňujeme na to, jaké mělo jejich chování následky, komu to mohlo ublížit nebo skutečně ublížilo, a samozřejmě když mluvíme s dětmi o tom, jak by se věci dali napravit. Je to citlivá věc, při níž snadno sklouzneme ke kritice, vyčítání a moralizování: „Podívej se, co jsi natropil!“ nebo „Jak by ti bylo, kdyby to udělal někdo tobě?“

Místo toho lze mluvit o vlastních pocitech a říct třeba:  „Už jsem docela rozzlobený, protože …“ nebo poskytnout informaci: „Prach může dráždit ke kašli, musíme uklidit a vytřít.“

5. Zákazy, varování – Nedělej to, nebo se ti stane …!

Příklad: všichni asi známe památnou větu z filmu Obecná škola
„Žactvo se důrazně varuje, aby v těchto dnech mrazů neolizovalo zábradlí … „

Reakce na takové věty bývá často přesně opačná. Vysvětlení je docela prosté - zvláště u předškolních dětí, jejichž myšlení probíhá ještě převážně názorně, v obrazech. Dítě si nedovede představit „nesahání“, „nelítání“ a negativně formulovaný pokyn vlastně vnímá jako pokyn k tomu, aby onu činnost uskutečnilo. Některé děti to dokonce berou jako výzvu se předvádět, jak jsou zdatné. Varování někdy představuje přímo inspiraci k něčemu, co by jinak děti vůbec nenapadlo.

Jsou děti, které si varování berou k srdci. Většinou jsou to děti, které podobná varování slyší neustále, hlavně doma a také ve škole. Svět se v jejich představách stává nebezpečné místo a cokoli zkoušet může být riskantní. Strach, že si ublíží, jim pak může bránit i v rozvoji motorických a dalších dovedností.

Samozřejmě, že děti potřebují vědět, co je nebezpečné, co dělat, aby chránili své zdraví. Alternativou jsou komunikační dovednosti popis a informace, které si důkladně probereme v dalších dílech.

Myslet si, že když řekneme dětem (platí i pro dospělé), co nemají dělat, budou vědět, co dělat mají, je jedním z výchovných mýtů. Proto dáváme přednost informacím v pozitivní formě, které sdělují, co dítě má nebo může udělat.

Příklad:
„Přihrávka směřuje na spoluhráče.“ namísto „Nepřihrávej soupeři!“
„Louže se dá obejít.“ namísto „Nešlapej do té louže.“

Zdroj(se souhlasem autorů): Respektovat a být respektován: Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Tatjana Kopřivová (Kroměříž, Spirála 2007)