5. Neefektivní způsoby komunikace

Sobota, 25 Srpen 2012 05:20

Další díl seriálu Respektovat a být respektován. V předchozím díle jsme si uvedli prvních 5 neefektivních způsobů komunikace. Dnes probereme dalších 5 a uvedeme též praktické ukázky i náměty efektivnějších způsobů komunikace.

6. Negativní scénáře, proroctví – Z tebe jednou vyroste …

Příklad:
„Co z tebe bude? Rosteš pro kriminál!“
„Ty se tu kličku snad nikdy nenaučíš!“
„Takhle si nezahraješ ani za Slavoj Houslice!“

Je to tvrzení o tom, jak dopadne život dítěte. První reakcí může být naštvanost(„Jak to může vědět?“), někdy se objeví vzdor(„Kriminál? Prima, už se těším?“). Dospělí neměli v úmyslu dítě naštvat nebo je provokovat ke vzdoru. Chtěli, aby šlo dítě trochu do sebe, aby se vzpamatovalo a začalo se chovat rozumně. Negativní emoce mu v tom ale mohou bránit.  Navíc přistupuje riziko „sebenaplňujícího se obrazu“. To, co dítě slyší, vytváří jeho představu o sobě samém, a podle toho se také chová.

Negativní proroctví působí spíše ve směru ověřené zkušenosti, že čemu se věnuje pozornost, to se rozrůstá. Negativní hodnocení utvrzuje dítě v představě vlastní neschopnosti.

Příklad:
V těchto situacích se místo proroctví může použít informace („Udržet se v této soutěži bude opravdu dost náročné.“) nebo mluvit o svých pocitech, použít tak zvaný já-výrok („Takové chování mi opravdu vadí!“).

7. Nálepkování – On je takový …

Příklad:
„Ondra je hodně agresivní, pořád někomu ubližuje.“
„On je takové budižkničemu.“
„Honza je lenoch, co nemusí, neudělá.“

Nálepky mohou u dítěte vzbuzovat vztek a vzdor, protože často znějí jako urážky: loudal, kazisvět, nešika. Pokud takové hodnocení své osoby slyší dítě častěji, může to narušit jeho sebeúctu a vyvolat pocity beznaděje a poraženectví („Už se to o mě ví, všichni si to o mně myslí, nemám už žádnou šanci, tak proč se snažit.“)

„Nálepka“ mívá často zdroj v některých vrozených vlastnostech dítěte (pomalejší tempo, horší koordinace pohybů, …). V dobré víře a ve snaze pomoci ji mohou přiřknout dítěti i odborníci (je to dyslektik, neurotik, hyperaktivní dítě, .. ). Jenomže dítě je především lidskou bytostí s mnoha různými stránkami a vlohami a někdy může mít určité potíže.

Zbavit se nálepky je velmi obtížné. Když se dítě zachová jinak, nejspíš uslyší ironické: “No to se stal snad zázrak, kam to zapsat?“ Dokonce se objeví i projevy nedůvěry a podezírání: “Opravdu jsi to udělala sám?“ To povede k tomu, že dítě už nebude mít chuť svou snahu zopakovat.

I pozitivní nálepky mohou znamenat rizika pro zdravý vývoj dítěte.
„Jirka je jedničkář, vždycky všechno umí.“
„Honza promění každou šanci.“
„Ty jsi taková obětavá, vždycky každému pomůžeš.“
Riziko pozitivních nálepek spočívá v tom, že dítě je tlačeno k tomu, aby se chovalo tak, jak si přejí druzí. Může to vést k potlačování pocitů, pozitivní nálepky mohou dokonce brzdit vlastní snahu – například „jedničkáři“ se někdy ani nemusí moc snažit, aby získali jedničky, a učí se tak pracovat pod svoje možnosti.

Alternativou k nálepkování je vytváření dohod a pravidel společně s dětmi, zpětná vazba, popisující především současné pozorovatelné chování dítěte, nikoliv jeho trvalejší vlastnosti a charakter.

8. Pokyny – Udělej …

Příklad:
„Dojez ten špenát.“
„Ukliďte míče.“
„Běž se před zápasem vyčůrat.“

Tyto a další podobné věty bývají vysloveny většinou docela mírným tónem, nevyvolávají tedy takové pocity ohrožení jako třeba hrozby a příkazy. Přesto mohou vyvolávat nelibost a podráždění, ale především znamenají riziko pro budování samostatnosti. Ubírají příležitosti, kdy by se dítě mohlo učit rozhodovat, uvažovat o důsledcích svého chování a brát za sebe zodpovědnost.

Důsledkem je, že pokyn se musí v příslušné situaci neustále opakovat. Pokud dítě poslechne, je to většinou proto, že chce vyhovět nebo mít klid, nikoliv na prvním místě pro to, že by nahlédlo smysluplnosti požadavku.

Čím pokyny nahradit. Základní alternativou jsou především různé druhy informací. Například informace o smyslu požadavků: “Uklizené míče snadno najdeme před dalším tréninkem.“ namísto „Ukliďte míče.“ Dalším typem jsou informace o pravidlech a dohodách: „Před zápasem se vždy vyčůráme.“ namísto „Běž se vyčůrat.“ „Budeme teď potřebovat učebnici angličtiny, na straně 32 je cvičení na budoucí čas.“ Další alternativou k pokynům je možnost volby – nabídka přijatelných variant chování, například: “Uděláš to hned nebo až se najíš?“

Dát informaci znamená někdy použít o několik slov víc, než sdělit pokyn. Bohatě se to ale vyplatí. Aby pokyny fungovaly, musíme je dávat pořád, a děti i dospělí si na ně mohou zvyknout. Mnozí lidé pak dokonce pokyny vyžadují – je to pohodlnější. Informaci stačí říct několikrát – a děti „už to vědí.“ Naučíme-li se dávat informace namísto pokynů, v konečném součtu se namluvíme méně.

9. Příkazy – Okamžitě běž a udělej …!

Příklad:
„Jdi už od té televize a jdi se učit!“
„Nechte UŽ toho kopání na branku a jděte se protáhnout!“
„Ale ať už jste vysprchovaní!“

Vzpomenete si, jaké pocity ve vás takové věty vyvolávaly? Veškerá chuť to udělat byla ta tam. „Mě nikdo nebude poroučet, nesnáším slovo okamžitě!“:takové myšlenky se nám honily hlavou. Ba co víc, zmobilizovali jsme všechnu vynalézavost k tomu, abychom tu věc oddálili, jakákoliv záminka byla dobrá: napít se, jít na záchod, psát úkoly, cokoliv – jen abychom nešli hned – bylo téměř otázkou cti neposlechnout.

Člověk má vrozené předpoklady rozvinout schopnost rozhodovat se, uvědomovat si, že při provádění nějaké činnosti existují alternativy, z nichž může volit. Příkazy jsou namířeny proti rozvoji této schopnosti, proto ten bytostný odpor proti nim.

Jednou z charakteristik přijatelných způsobů sdělování požadavků je také smysluplnost – vědět, proč mám něco udělat. Příkazy nedávají odpověď na naše proč – a to je další důvod, proč je nemáme rádi.

Někdy jsou situace, kdy není čas na dlouhé vysvětlování a příkaz je nutný: „Zatoč!“, „Zastav!“ (když při vyjížďce na kole vidíme přijíždějící auto). V takových situacích však příkaz neodráží nerespektující přístup – jen není dost času na sdělení informací o hrozícím nebezpečí. Podobné situace nejsou příliš časté, nežijeme v permanentním ohrožení. Výchova by neměla připomínat výjimečný stav.

Žádný dospělý nemá rád, když se mu rozkazuje, pokud už jeho osobnost není deformována do té míry, že je naprosto ztotožněn se svou podřízenou pozicí. Také u normálně se vyvíjejícího dítěte vyvolávají příkazy negativní emoce.

Pokud je dítě mladší nebo citlivější a vedle příkazů je vychováváno systémem trestů, odměn, pochval a vyvolávání pocitů viny, pak dochází k tomu, že se z něj stává poslušný tvor.
Pokud příkazy nejsou doprovázeny tvrdými tresty či citovým vydíráním nebo pokud už je dítě starší, odolnější vůči nátlaku a začíná více bojovat za svou autonomii a sebeúctu, pak jeho reakce směřuje spíš k boji s dospělým („Nepřinutíš mě!“, „Udělám, co já budu chtít!“).

Obojí, poslušnost i odmítání a naschvály, jsou znaky nežádoucí závislosti na autoritě.

Příklad:
Jedním z přijatelných způsobů sdělování požadavků je objasňování jejich smysluplnosti, informace o tom, proč se má něco dělat.
„Je potřeba rozvěsit rozlišováky, aby uschnuly do příštího tréninku.“
Místo příkazů můžeme také nabídnout výběr: „Uklidíš nejdříve kostky nebo panenky?“

10. Vyhrožování – Přestaň …, nebo …! Běda, jestli …!

Příklad:
„Ještě jedno takové slovo a dostaneš facku!“
„Než napočítám do pěti, ať jste z šatny venku. Jinak vás tam zamknu.“
„Jak budeš mít jedinou trojku, žádné nové lyže nebudou.“

Strach není tím správným důvodem, proč některé věci dělat a jiné zase ne. Některé děti ze strachu poslechnou a udělají, co po nich dospělý chce, ale šance, že přijmou ze své žádoucí normy chování a budou se jimi řídit, se zmenšuje. Skrytým poselstvím vyhrožování je: „Nejdůležitější ze všeho je, abys mne poslechl, abys udělal to, co já chci.“ Ale také: „Když sneseš facku, můžeš mluvit sprostě.“

Děti ale brzy zjistí, že dospělí mají většinou pramalou chuť své hrozby plnit, a to pak vždycky stojí za to zkusit neposlechnout. Začíná boj o to, kdo víc vydrží. Pokud dospělí boj vzdávají („Přece ji nemůžu ve čtrnácti letech fackovat!“), dítě se sice cítí být vítězem, ale možná také cítí, že něco ztrácí – ztrácí pocit jistoty, že platí nějaké limity, že dospělý je autoritou, která je hodna respektu. A skutečně – vyhrožovat a pak své hrozby neplnit je jeden ze způsobů, jak svou autoritu v očích druhých snížit.

Nejde o to plnit výhrůžky, ale přestat vyhrožovat. Děti se učí vyhovět dospělému ze strachu nebo proto, že je to pro ně výhodné, nikoliv proto, že uznávají smysluplnost a správnost na ně kladených požadavků.

Jde zase o nedorozumění – dospělí vlastně chtějí říci: „Už se hodně zlobím, očekávám, že se budeš chovat správně." Dítě si ale hrozbu „přeloží“ jako: „Já tady poroučím a ty musíš poslouchat. Co si myslíš a co cítíš, mě vůbec nezajímá.“

Alternativou k vyhrožování je vymezování hranic, limitů chování pomocí informací nebo možnosti volby. Někdy je nutné nejdříve sdělit informace o vlastních emocích prostřednictvím já-výroku: „Už se opravdu zlobím.“

Zdroj(se souhlasem autorů): Respektovat a být respektován: Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Tatjana Kopřivová (Kroměříž, Spirála 2007)