6. Neefektivní způsoby komunikace

Pátek, 21 Září 2012 05:20

Další díl seriálu Respektovat a být respektován. V předchozím dílech jsme si uvedli prvních 10 neefektivních způsobů komunikace. Dnes probereme posledních 5 a zase uvedeme též praktické ukázky i náměty efektivnějších způsobů komunikace.

11. Křik

Křik bývá často spojen s hrozbami a příkazy, je to jejich neverbální doplněk. Křik zvyšuje agresivní náboj hrozeb a příkazů a může u dětí vyvolávat ještě větší strach nebo vzdor, případně protiagresi (na křik reagují křikem, házením věcí). Emoce a jejich projevy jsou nakažlivé a u křiku to platí tím více. Křik je většinou projevem hněvu, zlosti, ale také bezmoci.

Křik je něco jiného než pohněvaný či kategoricky odmítavý tón. Někdy potřebujeme sdělit, že nás něco rozzlobilo, pobouřilo, a to může být doprovázeno zvýšeným nebo důrazným tónem hlasu. Citlivost na křik bává hodně individuální, některým dětem i dospělým vadí už jen málo zvýšený tón.

12. Srovnávání, dávání za vzor – Podívej se na…, vezmi si příklad z…

Příklad:
„Víš, že Štěpán udělá už 15 nožiček. To je šikovný kluk. Ty ještě míč pořádně ani nezvedneš.“
„Je to celkem dobré, ale nejlepší svíčkovou dělá moje matka. Měla by ses jí zeptat na recept.“
„Davide, ty se s tím jídlem loudáš. Podívej se na Mirka, ten všechno sní a jak rychle. Takhle jedí hodné děti.“

Jak by nám bylo na jejich místě? Srovnávat nás s někým „lepším“ většinou vůbec nepůsobí v žádoucím směru. Jen málo dětí (a spíš jen ty menší) se chce podobat dítěti, které je dáváno za vzor, a tak získat pochvalu.

Zvlášť veřejné srovnávání může být zraňující. Je to vlastně velice nefér, protože jsme tak různí, nemáme stejný „startovní bod“, stejné intelektové schopnosti, volní vlastnosti, stejnou schopnost vzbudit sympatie druhých. Dítě většinou neobrací svůj hněv na dospělého, který mu takové věci říká (tem je příliš silný a mocný), ale na toho, kdo je dáván za vzor, i když je v tom vlastně nevinně.

I děti, které jsou dávány za vzor, to tedy mají dost těžké, pokud nejsou dostatečně sociálně zdatné, aby si s ostatními přesto udržely dobré vztahy. Jsou děti, které poté, co jsou pochváleny, začnou „zlobit“ nebo zhorší své školní výsledky, aby si udržely dobré vztahy se spolužáky. Vztahy mezi sourozenci se mohou tak narušit, že to může přetrvávat až do dospělosti.

Někdy dokonce dáváme za vzor sami sebe, s přídavkem lamentací a výčitek:
Já pro tebe…, a ty… - zdůrazňování vlastních zásluh plus výčitky
„Já mohu být na každém tréninku včas, tak proč ne ty!?“
„To já, když jsem chodil na vysokou, tak bych si nedovolil, aby rodiče vůbec měli nějaké starosti, jestli udělám zkoušku.“
A jaká je vnitřní reakce? „No jo, ty musíš být vždycky ten nejlepší.“
Takové věty kazí vztahy.

Pokud mají děti příležitost se vzájemně poznávat, velice rychle zjistí, kdo je v čem dobrý a ke komu si mohou přijít pro radu a pro pomoc, a také vědí, co samy mohou nabídnout druhým. Zjistit, jak na tom jsem, můžeme také porovnáváním svého výkonu s jasnými objektivními kritérii nebo sledováním vlastních pokroků za určité časové období. Popis individuálních pokroků dítěte je podstatou slovního hodnocení.

13. Řečnické otázky – Ty snad nechceš…? Copak ty nechceš…?

Příklad:
„Tohle že má být střela?“
„Copak ty nevíš s kým hraješ?“
„Jak si to představuješ? Jsi normální?“

Co nám běhá hlavou, když takové věty slyšíme? „Někdo mi chce dát najevo, že jsem hlupák, a on se mnou může klidně takhle mluvit.“ Řečnické otázky se vyznačují tím, že se na ně neočekává odpověď, a pokud by zazněla, bylo by dítě nejspíše nařčeno z drzosti. Ten, kdo v běžné komunikaci takové otázky klade, signalizuje druhému i tónem hlasu despekt a nadřazenost. Také se příjemci takových sdělení podsouvají úmysly, které nemá: “Ty dnes nebudeš trénovat? „Ty nehodláš jít do školy?“ Řečnické otázky často vzbuzují pocity bezmoci a následně vzteku.

Místo řečnických otázek můžeme použít například informaci nebo sdělit své pocity:
„Ta klička se dělá takto …“
„Už se dost zlobím. Očekávám, že … „

14. Urážky, ponižování – ty jsi ale…

Příklad:
„Vy snad ani nejste lidi, chováte se jako zvěř!“
„To snad není možné, rychlejší je želva!“
„Aby se vám nezkrátily žíly!“

Takové věty nás dokáží zasáhnout opravdu hluboko, urážky zraňují naši sebeúctu. Již malé děti reagují prudce na nadávky. Nadávky druhého dítěte („ … ty jsi pitomec, blbec, prase, … „) nejspíš vyvolají stejnou reakci („… ty taky!“) nebo eskalaci („… ty jsi ještě větší!“) nebo to dítě splatí tak, že uhodí, kopne, kousne, plivne… A konflikt se roztáčí.

Dospělí do toho zasahují většinou nevhodně, často tím, že nabízejí nepoužitelnou radu: “Tak si toho nevšímej, že ti nadává.“ Urážek si nelze nevšimnout.

Pokud se dítě nadávkám brání fyzicky, dospělí ho většinou odsuzují jako agresora a dávají najevo, že se chová nepřiměřeně, že je zlý, hrubý: „On ti jenom nadával, ale tys ho uhodil!“ Slovní agrese je ale skutečnou agresí, které dokáže velice ublížit, a silná odezva je zcela pochopitelná. Reagovat na urážku fyzicky je z hlediska emočního zranění pochopitelné, ale není sociálně přijatelné. Děti ovšem často nemají vhodné sociální a komunikační dovednosti, kterými by se proti urážkám mohly bránit účinně a zároveň bez agrese.

Někdy si dospělí ani neuvědomují, že používají urážky, protože je sdělují celkem mírným tónem, dokonce je považují za vtipné: „Ty jsi ale truhlík. To je naše čuňátko. Ty máš ale dlouhé vedení.“ Když si ale představíme, že by totéž někdo řekl nám samotným, dojde nám, že jsou to skutečné urážky.

15. Ironie, shazování – To je náš génius! To ses tedy vyznamenal!

Příklad:
„Romane, to byla střela jak od Messiho.“
„Takhle to nezpracuje ani Ronaldo“
„Sázím na jistotu. K tabuli Krausová. To se zase pobavíme!“

Urážky a ponižování z bodu 14 jsou přímou agresí, ironie je agrese skrytá pod rouškou humoru a o to je zákeřnější.
Podstata ironie spočívá v protichůdnosti mezi informací, sdělovanou pozitivními slovy („zlatý slavík“), a informací, která je obsažena v neverbálním chování, především v pohrdavém tónu hlasu („zpíváš falešně“). Právě kvůli tomuto nesouladu menší děti asi do deseti let ironii nechápou. Starší děti už vědí, o co jde, a zasáhne je to.

Ironické chování se může stát přímým podnětem k šikaně – jakoby učitel, trenér, vedoucí  ukazoval na některé děti: na ně se může, k nim si můžete cokoliv dovolit.

Někdy se ironizováním a vzájemným shazováním „baví“ parta dospělých nebo manželé, partneři. Kdo by pozoroval takové situace, pravděpodobně uvidí, jak bude osoba, která byla terčem ironické poznámky, předstírat, že se jí to nedotklo, že se baví stejně dobře jako ostatní, ale zároveň bude přímo „číhat“ na jakoukoliv příležitost ironii oplatit. Spousta energie se tak zbytečně vyplýtvá na negativní věci, a pak se jí nedostává na posilování dobrých vztahů, které bez péče a kultivace slábnou.

Ironie je často ventilací negativních emocí. Alternativou mohou být informace: „Mluvili jsme o tom, jak vypadá slušné chování.“ Nebo já-výrok: “Když vysvětluji nové cvičení, vadí mi vyrušování.“ A samozřejmě humor, který nezraňuje.
 

Zdroj(se souhlasem autorů): Respektovat a být respektován: Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Tatjana Kopřivová (Kroměříž, Spirála 2007)